Ukázka z detektivky Nalezení

Kniha Nalezení je pátý díl série detektivek s Tomášem Volfem, mladým policajtem, milovníkem kávy, metalu a hlavně pravdy.

Tomáš Volf se chytá na dovolenou, ale okolnosti ho donutí vyrazit domů, do rodného městečka. Spolu s bývalou parťačkou Evou Černou tam pomáhá hledat dívku, která způsobila tragédii a utekla z domu.

Pátrání se rozbíhá na plné obrátky, ale ani policejní manévry nepřinášejí výsledek. A Tomáš se mezitím propadá do vzpomínek na své vlastní dospívání. Ty totiž ožívají nejen v jeho paměti, ale i v realitě, která jako by se opakovala. Může zmizení Elišky souviset s podobným případem, který se stal před patnácti lety?

V Nalezení se, stejně jako ve většině mých knížek, prolíná několik časových a dějových linií. Snažím se tady poodhalit minulost Tomáše Volfa a ukázat, co ho formovalo a co ho nakonec přimělo dát se na dráhu policisty. A vracím na scénu Evu Černou, protože ona se prostě odmítá podvolit tomu, že bude v mých knížkách hrát vedlejší roli…

První den prázdnin se sešli na náměstí, v batozích měli pracovní oblečení, rukavice i svačinu. I tu tekutou, jsou přece chlapi.

„Viděli jste, co se děje ve škole?“ volal na ně Pája už zdálky.

„Je tam spousta fízlů, celá rota nebo jak se tomu říká. Plno aut a tak,“ pokračoval, když dorazil až k nim. „To bude kvůli Lucině, rozjíždějí velkou pátrací akci.“

A jako by bylo třeba jeho slova potvrdit, přeletěl jim nad hlavami vrtulník.

„To jsou určitě taky policajti, pátraj ze vzduchu. Tak to je přísný,“ glosoval to Marek.

„Neměli bychom jim nějak pomoct?“ napadlo Tomáše.

„Jo, na nás tam tak čekaj, ty vole,“ poplácal ho po rameni Pája. „Běž se tam schválně podívat, kolik jich tam je. Ty žádný blbečky jako jsme my nepotřebujou.“

„Taky myslím, že to zvládnou bez nás,“ řekl Marek. „Navíc pankáči s fízlama, to nejde moc dohromady. Pojďte do tý Roklinky, ať něco uděláme.“

Když opustili zástavbu a otevřel se před nimi výhled do krajiny, viděli, že policejní helikoptéra levituje nad zalesněným kopcem.

„Hledají v lese, vidíte?“ ukázal celkem zbytečně Tomáš.

„Jako začínám o tu holku mít trochu obavy,“ řekl zamyšleně Pája.

Po chvíli je na cestě minul kordon policejních dodávek. Uhnuli před nimi do škarpy, mhouřili oči a zakrývali si ústa před oblakem prachu, který vozidla na vyprahlé cestě zvedla.

„Mohli nás aspoň svézt, kreténi,“ odkašlával si Marek.

Sledovali tu šňůru, jak se vine po hrázi kolem Velkého rybníka. Když ho dodávky objely, disciplinovaně zaparkovaly ve špalíru na sousední louce. Ta posléze zčernala muži, kteří z nich vystoupili. Vítr odtamtud občas přivál psí štěkot.

Kluci zdálky pozorovali ty tmavé body, jak se nejprve shlukují a pak formují do široké linie, která se poté dává do pohybu nahoru do svahu. Po chvíli rojnice dosáhla hranice lesa, polovina mužů zmizela mezi stromy, druhá část pak pokračovala přes sousední pole.

„Takhle budou asi procházet celý okolí,“ řekl Tomáš. „Kdyby se schovávala u nějakýho šamstra, tak už by ji našli.“

Nikdo na to nic neřekl. Mlčky došli až na dočasné policejní parkoviště. Když je míjeli, všiml si Tomáš toho starého kriminalisty. S mapou v ruce něco řešil s kolegou v uniformě.

Muž v tu chvíli zvedl zrak a jeho pohled se krátce střetl s tím Tomášovým. Toho nenapadlo nic jiného než pozdravit. Muž kývl a vrátil se k mapě.

Tomáše pak doprovázel zvláštní pocit, jako by si ho ten policajt měřil s určitým podezřením. Dokonce se za kluky párkrát ohlédl.

„Fakt nic neříkala?“ ujišťovala se Eva

„Fakt ne, a jestli se mě na to zeptáš ještě potřetí, tak tě nechám stát na chodbě,“ odpověděl jí Tomáš. Zároveň jí ale přitom podržel dveře od školní budovy.

Vešli do haly. Tomáš čekal vůni dětství, takový ten prazvláštní pach, jaký v sobě zadržují všechny školní chodby světa, ale nic zvláštního necítil, snad jen dusno a pot těch mnoha desítek mužů v uniformách, kteří se tudy teď pohybovali.

Sára Machová sice na schůzku pozvala jen Tomáše, ten se však rozhodl vzít s sebou Evu. V hlavě mu už od noci svítily červené kontrolky, vyvolané vzpomínkami. I kdyby to byl jen planý poplach, čísla jsou neúprosná. Eliška Šindelářová zmizela před sedmi dny. To je šest nocí.

Tak jako tak, pokud se velitelka pátrací operace dožaduje pomoci od Tomáše, může potřebovat i tu Evinu, o tom byl přesvědčený.

Machová je přivítala v jedné z učeben, která byla přestavená na kancelář. Všechna okna tu byla otevřená v zoufalé snaze vtáhnout dovnitř alespoň trochu chladnější ranní vzduch. Tichý cvrkot stojanového ventilátoru v rohu místnosti ředil ruch, který sem pronikal z vedlejší třídy, kde sídlilo provizorní operační středisko.

Na Tomášovu průvodkyni Machová reagovala smířlivě.

„Vy byste se to stejně dozvěděla od svých klientů, tak je to jedno,“ řekla a vybídla je, aby se posadili na školní lavici.

Sama se posadila na katedru. Vypadala jako učitelka, nevýrazný účes i obličej skrytý za brýlemi, neurčitý věk, nenápadné oblečení, a zároveň nezpochybnitelná autorita prýštící z každého póru.

„Výsledky pitvy toho kluka známe už dva dny, ale ven jsme je nepustili. Současná verze pro veřejnost je, že ho zabila jeho sestra.“

Tomáš s Evou se na sebe podívali.

„A jaká je verze mimo veřejnost?“ nevydržela to Eva.

„Ten kluk se s někým pral. Ale ne se svou padesátikilovou sestrou. S někým mohutnějším. S někým, kdo na něj vyvinul sílu větší, než by pravděpodobně zvládla ta holka. Devastace lebky i zranění na rukou vypadají podle biomechanickýho posudku na dospělýho člověka. Někdo s ním smýknul tak mocně, že upadl a temenem hlavy narazil na kámen. Ale asi to nebylo hned. Předcházel tomu zápas. Tvář měl celou od slz, bál se, bojoval…“

Kamenná tvář přísné vrchní komisařky na okamžik ztratila hrany. Machová si povzdechla.

„Pardon, taky mám doma takovýho kluka. Ale proč jste tady: oběť měla za nehty cizí tkáň, předpokládáme, že patří útočníkovi. Poslali jsme ji na analýzu DNA, měla by být hotová dnes, nebo aspoň zítra. V laborce se snaží to urychlit.“

Tomáš ji beze slova naslouchal. Ta předtucha ho doprovázela už od včerejšího nočního telefonátu. Ocitl se v jakémsi transu, jako vizionář napojený na tok času. Následující slova Machové předpověděl ještě předtím, než je vyřkla.

„V roce 2007 tady zmizela jedna dívka, byla stejně stará jako Eliška. Lucie Jílková se jmenovala. Někdo ji unesl. Musíme otevřít verzi, že by mohlo jít o stejného pachatele.“

Kniha Nalezení vyšla v září 2022 v nakladatelství Motto.