Drazí levní zaměstnanci

Především bychom neměli paušalizovat. Mladý zaměstnanec může být zapálený jedinec, který se danému oboru věnuje už několik let, protože se o něj zajímá. Sbírá informace, dělá doma nebo ve škole pokusy, využívá každé příležitosti. Takovému se těžko vyrovná starší zaměstnanec, který se celý život jen chvástal a využíval příležitostí, jak se někde zašít nebo vézt na úspěchu druhých. Čas jedněm chybí a druhým přebývá. Mladým lidem ovšem nedává tolik prostoru ke sběru zkušeností, které (co naplat) přicházejí nepravidelně a nelze si je objednat jako knihu. I formování osobnosti, pochopení, na čem záleží, změna z hravého dítěte na zodpovědného dospěláka a zrání potřebuje čas. Na druhou stranu s časem nepřicházejí jen příležitosti se zdokonalit, ale i fyzické a psychické stárnutí. S časem tedy něco získáváme, pokud to nenecháváme válet bez povšimnutí a na druhou stranu něco ztrácíme.

Zaměstnavatelé a personalisté, kteří pracují podle jejich požadavků, nezkoumají expertní schopnosti. Nedokážou je rozpoznávat. I kdyby si nechali přednést seznam referencí nějakého specialisty, neměli by ponětí, co že to vlastně dělal a s jakým výsledkem. Dnešní svět je plný složitých technologií, kterým rozumí jen velmi omezený počet lidí. Ani řemeslník nepředvádí svoji zručnost. V některých firmách se proto ve druhém kole výběrového řízení uchazeč setká s kolegou z oboru, který by jeho kvality rozpoznat měl. Tedy pokud sám potřebné kvality má a pokud se uchazeč protáhne prvním kolem. Takových firem je dle mých zkušeností z hledání zaměstnání v desítkách firem asi 5 %. Většina však soudí podle předsudků a podle zjednodušených pravidel. Alespoň to tak na první pohled vypadá.

Až na vzácné výjimky, jsou mladí lidé praxí nepolíbení, tíhnou k hrám a zábavě. Neuvědomují si, že ty velké peníze, o kterých sní, nevzniknou z faktu, že sedí na křeslech velké nadnárodní firmy, ale že jsou jen zlomkem z ceny, kterou za jejich práci zaplatí zákazníci. A ti dovedou být hodně nároční a nepříjemní. Když s nimi jedná mládě, které je zkouší „odpálkovat“, místo aby se nad jejich požadavkem vážně zamyslelo a řešilo jej, může to jejich zaměstnavatele stát mnohonásobky výplaty této laciné a dynamické pracovní síly. Na druhou stranu - firmy, které neberou absolventy a hledají jen zkušené borce se skvělými referencemi parazitují na firmách, které z nich takové borce udělaly. Zkušený pracovník se rodí z mladého člověka, zápalu, dřiny a dobrého vedení zkušeného kolegy.

Ve světě řemeslníků bývalo zvykem, že starý mistr učí řemeslu své učedníky a jak získávají zručnost a zkušenosti, svěřuje jim postupně náročnější úkoly. Z učedníků se po několika letech stanou mistři a předávají řemeslo dál. Přísloví říká: „Žádný učený z nebe nespadl.“ Nabízí se otázka, proč tak pochopitelnou věc někteří zaměstnavatelé nechápou. Možná proto, že ti, kteří o přijetí uchazečů rozhodují, si vykládají různé pozitivní i negativní vlastnosti mladých a starších chybně. Nebo je za tou maskou něco jiného a temného? Podívejme se na často diskutované vlastnosti uchazečů:

Starší lidé jsou dříve hotovi se spolehlivým výsledkem, pokud pracují systematicky, s využitím bohatých zkušeností nebo řemeslné zručnosti. Mohou se rychleji, než je to běžné, naučit pracovat se složitou technikou a mistrovsky ji opravovat. I když se jim stává, že nad dokumentací usínají, mnohé už znají z dřívější praxe. Mají-li navíc technické myšlení, snadno překonají mladého kolegu, který toho málo zná a čte jen to, co pokládá za důležité „aby se to začalo točit“.

Ani absence kvůli návštěvě lékařů a pracovní neschopnosti nejsou doménou starších. Dnešní mladí lidé mívají horší fyzickou kondici než jejich prarodiče. Choroby typické dříve pro starší generaci se dotýkají čím dál tím mladších lidí. V úrazech mladí možná dokonce vedou. Více riskují, provozují adrenalinové sporty a třeba četné úrazy na elektrických koloběžkách se týkají téměř výhradně mladých, pokud nesestřelí staršího chodce.

Většinu života jsem se živil jako technik. Krátce před tím, než jsem oslavil čtyřicítku, odešlo z naší firmy téměř současně 7 mladých projektantů a programátorů řídících systémů. Zbyl jeden starší inženýr, který se staral hlavně o nabídky a poptávky a já. Místo krachu, který nám předpovídali sýčkové, se firma během několika let zbavila velké ztráty. Zpočátku jsem dokončoval resty, řešil reklamace a po roce začal zpracovávat vlastní projekty a nabídky. Problémy ustaly, až na občasné drobnosti, které se navíc většinou dařilo vyřešit při příležitosti údržby. Zdálo se to jako zázrak, zvlášť, když uvážím, že jsem se musel v tom čase naučit programovat několik různorodých systémů, kreslit liniová schémata v AutoCADu, jezdit oživovat technologie po republice, dělat plánovaný i neplánovaný servis a většina toho, co jsem dělal, mi trvala asi tak dvakrát déle než mým předchůdcům. Měl jsem jen maturitu, zatímco uprchlíci byli všichni alespoň bakaláři. Co se tedy změnilo? Je možné, aby někdo dokázal dělat více a lépe než 7 lidí, kteří mají více energie, lepší paměť a rychleji se učí? Ale ano! Nejsem nadčlověk se superschopnostmi. Věnoval jsem se totiž naplno práci. Učil jsem se i ve vlaku cestou do a ze zaměstnání. Lámal si hlavu při každé příležitosti. Programy jsem psal přehledněji, poctivě komentované a vše, co bylo možno využít opakovaně, jsem odděloval do knihovních funkcí nebo snadno přenositelných bloků. Dokumentaci jsem studoval celou a objevoval tak záludnosti i využitelné možnosti. A taky spoustu věcí nedělal:

Jako zelenáč jsem se naopak cítil nějakou dobu při elektroinstalačních pracích na stavbách, kde jsem pomáhal naší partě elektrikářů. Průmyslovka mne naučila navrhovat i složité elektronické obvody a neměl jsem problém ani se zapojováním motorů, snímačů nebo techniky v rozvaděčích. Ale při kabelových trasách jsem tápal. Kudy vést trasu, jak vysoko, kam připevnit zářivkové svítidlo atd. Dělali jsme bez pozičních výkresů a ti kluci to znali z učiliště. Řemeslnou kvalitou práce jsem ale ostudu nedělal.

Pro objasnění té změny k lepšímu se podívejme na pár příkladů, jak různě může dopadnout práce technika, který hledá pro technologii potřebné komponenty:

Poznámka: Údaj na vodorovné ose vyjadřuje hodiny pracovní doby, aby bylo srovnání náročnosti jednotlivých fází zřetelnější. Doba dodávky tedy zde činí denně 8 a nikoli 24 hodin. Grafy vyjadřují časovou náročnost zapracování středně složitých komponent, jako jsou vícekanálové snímače s převodníkem a komunikací nebo měniče frekvence nižších výkonů.

Zkušený technik sází na jistotu. Při vyhledávání komponent si důkladně prostuduje jejich technické možnosti a vlastnosti. Z použitelných typů vybere ty nejvhodnější a hledá dodavatele s nejnižší cenou a nejkratší dodací lhůtou, kterou si ještě ověří. Během čekání na dodávku si prostuduje a vypíše vše, co je potřeba nakonfigurovat a seřídit po instalaci. Podle tohoto seznamu pak dohlédne na správnou instalaci, seřízení a následně pečlivě prověří všechny potřebné funkce.

Nezkušený, ale rozumný technik postupuje podobně. Některým detailům ale nevěnuje pozornost, dokud se samy neohlásí ve formě problémů. Je to proto, že o těchto detailech neměl tušení. Proto mu o něco delší dobu zabere ověřování a ladění problémů vzniklých z neznalosti. Při troše štěstí nejsou problémy vážné a nezpůsobí nenapravitelné škody. Chybami se člověk učí a když zůstane rozumný, stane se z něj časem technik zkušený.

Nezkušený technik, sázející na rychlost nastuduje jen pár detailů z katalogu nebo datového listu. Rychle objedná od nejlevnějšího dodavatele první typ, který mu připadá použitelný. Po dlouhém čekání na dodávku a instalaci nastaví podle seznamu Quck Start základní parametry a zkouší funkci. Stále naráží na problémy, které si vyžádají vyhledání dokumentace nebo technické podpory. Nakonec zjistí, že nainstalovaný typ není v něčem kompatibilní se zbytkem systému. Proces vyhledávání a objednávky se opakuje s tím rozdílem, že tentokrát si dává pozor na několik detailů, na nichž se spálil. Další dodaný typ již vyhovuje potřebám, avšak vzhledem k nenastavení všech podstatných parametrů na správné hodnoty nebo nezajištění výrobcem doporučených podmínek má technologie často problémy, které se musí řešit opakovanými výjezdy po celou dobu záruky. Doba ladění je zde uvedena úhrnem. Ve skutečnosti je rozptýlena do fragmentů v období až několika let.

Aby bylo srovnání těchto tří přístupů o něco lépe zřejmé, zkusme ještě jinou situaci, kdy se podaří zvolit vhodný typ součásti napoprvé nebo na trhu neexistuje náhrada:

Zkušený i rozumný technik zde postupují stejně jako v předchozím případě.

Nezkušený, rychlý technik je ušetřen omylu s výběrem nevhodné součásti z předchozího případu. Jinak postupuje stejně.

Nyní si povšimněte jistého paradoxu. Čím zkušenější technik je, tím dříve má technologii plně funkční a vyladěnou. Přesto řada zaměstnavatelů upřednostňuje rychlé běžce, před rozvážnými a opatrnými zkušeňáky. Proč? Protože jako okamžik, kdy je hotovo, vnímají dobu předání technologie zákazníkovi. Do této doby je však zahrnuto jen prvotní ladění jako poslední fáze po instalaci. Další ladění a úpravy nepodařeného řešení se dějí až v rámci reklamací, případně údržby technologie. Rychlý začátečník tak dává větší šanci na splnění termínů dodávky technologie za cenu, že celkově na zakázce firma prodělá kalhoty. Ještě podivnější je fakt, že rychlý technik šetří na těch fázích, které trvají výrazně kratší dobu, než je doba dodávky komponent. Tu někdy nelze ovlivnit vůbec, někdy jen výběrem dodavatele, což může být na úkor ceny. Právě tyto časově nejméně náročné fáze však rozhodují o kvalitě řešení a nákladech na údržbu, provoz, reklamace a případné havárie. Rozhodují tedy o pověsti dodavatele a jeho ekonomické úspěšnosti.

Zájmy šéfa dodavatelské firmy by neměly být v konfliktu se zájmy zákazníka. Mladý člověk, jehož zájmem je jen aby to chodilo, měl to z krku a zabodoval u šéfa rychlostí, se v lepším případě drží striktně zadání, byť je hloupé. Můžete tak ztratit zákazníkovu přízeň. Potěšit může přitom i maličkost, která stojí jen trochu myšlení. Jeden z mých prvních počinů vypadal takto: V původním nedokončeném řešení vizualizace na operátorském panelu ČOV byla možnost zadávat požadovanou dávku roztoku srážedla pro koagulaci iontů fosforu na ČOV v procentech. Takové řešení nutí technologa na každé ČOV zjišťovat výkon dávkovacích čerpadel v l/hod. a požadovanou dávku v ml/m3, kterou mu stanovila laboratoř na základě rozboru vody, přepočítat na procento výkonu čerpadla při jednotkovém průtoku vody. Pro PLC (tedy mikropočítač) je hračkou takový přepočet provést a programátor, který nezvládne naprogramovat příslušný vzoreček, aniž by se zapotil, snad ani neexistuje. Vysvětlování zaměstnavateli, že mne to nestálo hodiny času, ale asi 2 minuty, mi trvalo mnohem déle. Opravdu musíme dělat vše v zájmu rychlosti hloupě?

Pro jistou firmu jsme dělali odmašťovací linku. Zařízení mělo připravit a ohřát roztok z vody a odmašťovacího přípravku, který je údajně biologicky odbouratelný, ale každopádně není levný. Proto součástí linky mělo být i zařízení na zachycení, přečištění a recyklaci vody s roztokem z mycí komory.

Kdosi však můj návrh předělal ve snaze snížit pořizovací cenu technologie. Místo pečlivě spočítané a navržené nádrže na odkalení recyklátu se našla nějaká plastová bedna, neodpovídající tvarem ani parametry. Takže recyklát při každém čerpání z jímky zvířil kal na dně a do zásobníku s čistým roztokem tekly tmavé splašky. Místo nepřímo řízených solenoidových ventilů byly nakoupeny přímo řízené za asi poloviční cenu. Stejně tak místo kulových zpětných ventilů o polovinu levnější ventily s plastovým pracovním prvkem v podobě tenké kruhové destičky. Nepřímo řízené ventily se používají proto, že otevírají a zavírají pozvolna. Přímo řízený ventil doslova zarazí kolík vodě do cesty, čímž vytváří tlakové rázy. Ty jednak uvolňují usazeniny z potrubí a na delším potrubí nebo potrubí s větším průřezem může dojít i k roztržení potrubí tlakovým rázem! Tyto rázy jsou smrtící pro levné zpětné ventily.

Jen šťastná náhoda mne přivedla v osudný den k této technologii, když jsem měl zkalibrovat pH sondu. Všiml jsem si přitom, že při chodu vysokotlakého podávacího čerpadla se podružný vodoměr točí pozpátku. Vypnul jsem technologii a začali jsme s kolegou běhat po fabrice. V kuchyňce tekla pěnící a zapáchající voda nejen do dřezu, ale byla i v nápojových automatech. Totéž bylo na toaletách. Jen s přispěním všech svatých se ten sajrajt nedostal do vodovodního řadu v nedalekých rodinných domcích.

Takovýto diletantismus a snaha ušetřit je běžně k vidění v mnoha firmách. Naučte své nákupčí respektovat návrhy odborníků. Každou změnu je nutno konzultovat s tím, kdo řešení navrhoval, případně s jeho odborným vedoucím. Nevidíte-li v něčem rizika, neznamená to, že tam nejsou. I o tom, kdo takové řešení bude navrhovat, by měl rozhodnout seniorní expert a dohlédnout na správnost řešení. Mladý člověk s nedostatkem znalostí a zkušeností ve snaze zavděčit se a ušetřit náklady může způsobit pohromu, kterou někdo odnese na zdraví, životě nebo svobodě.

Člověk zraje jako víno, je-li skladováno ve správných podmínkách. Je mi 57 let a v práci mi dávají ty nejkomplikovanější případy. Cítím se jako Petroni od TWA ze série amerických filmů Letiště, ale obejdu se bez krabice doutníků. S čím se jiní perou marně až měsíc, mám za hodinku vyřešeno. Co na tom, že neběhám jako Usain Bolt?

Po padesátce skokově narostl počet firem, které na moji odpověď na nabídku práce nereagovaly vůbec (cca 50 %) nebo mi poslali otřepané: „Je nám líto, ale dali jsme přednost jinému uchazeči.“ (cca 30 %) Následně inzerát stáhli, aby se do tří dnů v nezměněné podobě objevil znovu. Nešlo o hromadný nábor, ale vždy o jedinou technickou pozici.

Láká-li vás nějaká firma na homogenní, mladý kolektiv, zpozorněte. Zabývá-li se ta firma např. módou pro mladé, je mladý kolektiv přirozený. Dělá-li do reklamy, může doplatit na nezkušenost mladých kreativců a vy pak budete muset hledat jiné zaměstnání. Ale je-li náplní té firmy technická nebo jinak odpovědná práce, kde chyba může být velmi drahá, ničit majetek, zdraví a životy, takové firmě se obloukem vyhněte. Nepřijímejte odpovědnost za tak vážné věci, dokud si nejste jisti, že víte, co děláte a co riskujete. Až vás zavřou za tragédii způsobenou vaší neznalostí nebo naivitou, vaši šéfové si umyjí ruce. Kdo dokáže diskriminovat uchazeče podle věku, bude pravděpodobně dělat něco špatného i zaměstnancům nebo klientům. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Psychopati to ovládají mistrně. Nečekejte od nich milosrdenství nebo zastání, až se karta obrátí.

Zpozornět by ovšem měli nejen mladí lidé. Je veřejným tajemstvím, že legislativu netvoří volení zákonodárci, ale mocné skupiny i jednotlivci. Jak vidím na kvalitě práce našich subdodavatelů, nejde jen o problém ČR. Určitá zařízení v sobě skrývají rizika, která lze zvládnout, jen pokud na nich pracují skuteční odborníci. Souhrnně se označují jako Vyhrazená zařízení. Jde o zařízení, jako jsou jeřáby a výtahy, tlaková, plynová a také elektrická zařízení. Jako elektrotechnik jsem začal čtyřletým studiem na střední průmyslové škole, následně procházel praxí s převažujícím zaměřením na elektrotechniku a každé 3 roky jsem musel podstoupit školení a přezkoušení ze znalostí, týkajících se bezpečnosti. Lidově se tomu říkalo padesátka. Vyhláška 50/1978 Sb. rozdělovala osoby podle stupně kvalifikace pro práci na elektrických zařízeních a v jejich blízkosti v souvislosti s výkonem práce. Toto rozdělení však přestalo některým zaměstnavatelům vyhovovat. Elektrikářů je nedostatek, a tak si pomohli tím, že nechali pravidla rozvolnit. Vždyť přece zapojovat nějaké drátky podle návodu dovede cvičená opice. A když to nebude dělat pod napětím, nemůže se nic stát.

Té opici nikoli. Nanejvýš se řízne při odplášťování kabelů. Ale co uživateli toho výrobku? Laik nemá představu, kolik fušeřiny se dokáže skrývat pod izolační páskou, smršťovací bužírkou nebo ve změti vodičů kolem svorkovnic. Jak působí na kabely nepřiměřené utahování vývodek, lámání nebo tahání přes ostré hrany. Ani poctivě provedená revize nemá šanci odhalit vše. Podle nového zákona č. 250/2021 Sb. a nařízení vlády 194/2022 Sb. může takovou práci po prokazatelném seznámení (podepíšete standardní operační postup) vykonávat kdokoli, bez ohledu na vzdělání. A hned je „elektrikářů“ dost. I ti vzdělaní v oboru odvádějí občas špatnou práci a pokud vede ke škodám či tragédii, jsou za to po zásluze potrestáni. Ale proč má být potrestána opička, která nemá dost jasnou představu, jak je který krok důležitý, co si může a nemůže dovolit? Tím spíše, že ten podepsaný postup bývá napsaný zrovna takovými odborníky a nemyslí na všechna rizika a závazné normy? Nedovolte nezodpovědným, aby vám zničili život. Dělejte jen to, čemu opravdu rozumíte.