Článek
O víkendu vysvitlo sluníčko, konečně přichází jaro. Začali zpívat ptáčci a na malé zahrádce mi rozkvetly sněženky. Ještě pořád je chladno, když se člověk zastaví. Ale slunce už začíná mít sílu a zahřeje alespoň tvář. Jsem nadšen, že jsem úspěšně přežil další zimu a rozhodl se užívat života, co to dá. K tomu patří i trocha dobrodružství, objevování, získávání trofejí, i kdyby jen v podobě výhodných nákupů.
Od dob, kdy vyschly příjmy a pohybuji se po brigádách, tak se začínám učit, jak se opravdu důkladně šetří. Nejdříve jsem to zkoušel na internetu, ale skutečně mne vyčerpává po každém odkliknutí zboží na většině stránek znovu a znovu zkoušet navolit „Od nejlevnějšího“. Neustále to samo přepíná na „Relevantní“, což jsou ty věci, které chtějí sice prodat, ale levné nejsou. Rohlíky v obchoďácích před zavíračkou ve slevě jsou sice hitem, ale zase taková úspora to není. Ať si na to namažu cokoliv, jsem na násobku ceny. Uvažuji, že začnu pěstovat včely a slepice, ale k tomu se odhodlám asi až časem. Chodí sem sousedovic kocour, slépky by to asi nepřežily. Zatím likviduje jen drobné opeřence, i tak jsem z toho nešťastný. Peříčka všude, člověk se bojí těch ptačích chřipek.
Kamarád důchodce, se kterým stavím již druhý týden ohradníky, tak celé dny vydržel vyprávět o něčem, čemu říká „bleší trh“. Použité věci za desetinu, nové některé i za polovic. „Ta atmosféra, jak na Balkáně, to musíš vidět.“ Nedalo mi to a řekl jsem, že tento víkend s ním pojedu a poznám nepoznané.
Vyrazili jsme brzy ráno, kolega se nejvíce obával, aby nepršelo. Rychlíkem jsme byli za hodinu ve velkoměstě. Už na tramvajové zastávce bylo znát, že rozhodně nejsme jediní, kdo vyrazil za dobrodružstvím a dobrými nákupy. Ostrůvek přetékal lidmi, kteří se zjevně těšili. Co mne překvapilo, převládala řeč, kterou jsem se naposledy učil ve škole. Měl jsem radost. Konečně prvně v životě mi to k něčemu bude, jak mne kdysi týrali s bukvami. Vypadají vesměs stejně, jako naše písmena, ale často znamenají něco úplně jiného. Z dálky cinká tramvaj a už se řítíme k cíli. Vzpomněl jsem si na povídku Šimka a Grossmanna „Stojím na jedné noze a ještě ne na své“. Kolega na tom byl podobně. Vždy při otevření dveří se nadechnout, pak zadržet dech do další zastávky. Přistupují nejrůznější individua a přestože jsme se domluvili, že v rámci smlouvání musíme vypadat jako praví „vidláci“, tak nás většina osazenstva tramvaje překonává. A už jsme tam. Dveře se otevírají a lidé se hrnou ven. Kolem sviští auta a na tramvajovém ostrůvku je přetlak. Čekáme na zelenou, ti odvážnější probíhají mezi auty. Cíl se blíží.
Překvapila mne cizinecká policie, jak zkušeným okem ze zástupů lidí vyzobává ty, kteří jí pak místo občanského průkazu ukazují jen nějaké papírky. Uvažoval jsem, jak to mohou rozpoznat, kolega říkal něco o teplákových soupravách, nepochopil jsem ho. O kus dál mi někdo dal do ruky „Strážnou věž“. Časopis s krásnými ilustracemi, všude samá svatozář, projdu to, třeba se to bude doma líbit. Kdyby ne, tak na tom pak budu krájet houby. Zajímavé je, že texty nejsou česky. Nevadí.
Proplétáme se mezi zaparkovanými a jedoucími auty a proti nám se pohybuje stejně dlouhý a odhodlaný průvod lidí, kteří spokojeně září úspěchem nad svými úlovky. Plné tašky nejrůznějších věcí, krabice, varné konvice, vysavače, někdo si nese jen tácek s buřtem. Už vidíme bránu a závoru, před kterou zastavují další a další osobní auta plná lidí a věcí. Trochu stranou je vchod pro pěší. A už máme za sebou otočný turniket, ve kterém se kolega zasekl, ale obsluha ho vysvobodila. Padesát za vstup je na můj vkus dost, ještě nemáme v tašce jedinou věc a už tom lítáme za stokorunu. Koukám na kolegu, zda mi to vysvětlí. „To se ti vrátí, uvidíš, sháněl jsi ty brýle, támhle je mají za deset korun“. Byla to pravda.
Kdysi jsem zažil „Burzu“ v Ostravě a pak v Praze na Spartě. Tehdy to byl čirý adrenalin, ale byla devadesátá léta. Všude videorekordéry VHS a spousta kazet všeho druhu podomácku odabované. Mělo to tehdy punc zakázaného, internet pro mne vůbec neexistoval, kdo chtěl vidět Predátora nebo Terminátora či Modrou lagunu, musel v raných devadesátkách buď na burzu nebo k někomu, kdo zná někoho, kdo ten film má. Dostaly se ke mě tehdy většinou tak třetí až čtvrté kopie, kde se obrysy postav rozplývaly a video dávalo volný prostor fantazii, jak asi vypadají postavy filmu. Když jsem pak po letech viděl ty VHS hity v normální kvalitě, byl jsem zklamán. Fantazie byla lepší, než co předvedl Hollywood. Na burzách to tehdy byly stolečky vedle sebe, na Spartě se obcházely ochozy a na obou stranách se nabízely videohry, kazety, rekordéry, plakáty se Samantou Fox a podobnými nebo časopisy Bravo i se samolepkami. Toho šmolu bylo mnohem více a tehdy převládali spíše Poláci a různí profesionální kšeftaři. Jela hodně móda.
Zde to byl výrazný rozdíl. Je také o třicet let více a chvílemi mi to přišlo až příliš civilizované. Takové ty obskurní existence prodávající, co popelnice dala, tak jsem objevil až v té nejzazší části tržiště, kde končí beton a už jsou jen louže a bláto a přes to celty a tam sbírky neuvěřitelných věcí. Nedokázal jsem odhadnout, co je popelnice, co pozůstalost a co výsledek něčího sběratelského nadšení. Zatímco u vchodu vládla civilizace a některé stánky nabízely to samé, co běžné obchody a za ty samé ceny, o kus dál už se daly najít zajímavé věci. Někdy byl problém vůbec uličkou projít. Stalo se mi, že jsem šel asi dvacet metrů pozpátku, kdy mne proud lidí prostě sebral a táhnul. Naštěstí jsme se pak s kolegou o dvě uličky vedle zase sešli.
Jazyková bariéra byla občas značná. Když člověk zvažuje cokoliv koupit, tak si musí uvědomovat i opravdu velká rizika. Na většině hodnotnějších věcí jsou německé samolepky, jak děti polepily mikrovlnnou troubu, které se pak po deseti až patnácti letech domácnost zbavila a stroj směřuje k dalšímu životu směrem na východ. Třista korun za mikrovlnku, no nekupte to. Jenže byla strašlivě těžká a velká a uvnitř chyběl otočný talíř. Ještě jsem cestou olupoval samolepky s kocourem Garfieldem a obával se, jak dostanu doma vynadáno, že táhnu nefunkční šrot. Jen ji vydesinfikovat vyjde na dalších sto korun za líh a to ještě budu trnout, aby odněkud z útrob elektroniky v noci nevylezli švábi. To by byla katastrofa. Nechám ji radši 14 dní pod igelitem venku na zahradě. Třeba bude ještě chladno.
Kolegovi se zalíbila jetá vrtačka Bosh. Než se prodral k prodejci, který právě rozměňoval, tak se odněkud vyloupl hbitý stařík a vrtačku popadl jako první. „Ale dědo, ta vám bude nanic, nemá ani akumulátor“ říká prodejce. Starší pán vylovil z kapsy k našemu údivu díl s nápisem Bosh a zacvakl to do vrtačky. Zavrčela, on zajásal. Zaznělo „Beru“ a už měl tři stovky v ruce. Kolega prskal a něco cedil mezi zuby, pochopil jsem, že má druhou takovou doma a chtěl ji taky. Hodně. „Dokud to nemáš v ruce, nesmíš se na to těšit.“ poučuje mne a jdeme dál. Z dalšího stánku se linou písničky, jak ze seriálu „Jen počkej zajíci“. On to vlastně není stánek, ale z boku otevřená dodávka. Spousta stejných neznačkových vrtaček, vypadají zánovně, ale žádná nemá akumulátor. K tomu hromada bezdrátových mikrofonů, ale bez přijímače. A takových věcí je tam spousta. Ceny po deseti až padesáti korunách. Každé té věci něco chybí.
Přemýšlím, zda šetřím nebo vlastně utrácím. Táhnu tu strašně těžkou mikrovlnku a lituji, že jsem sebou nevzal socialistický vrzavý vozíček, který tahaly starší dámy už od mých dětských let. Ten by mi teď pomohl. Kolega koupil ještě troje vojenské podvlíkačky, já si koupil patery brýle. Na počítač, na čtení, na dálku a na to, kdyby se mi zhoršil zrak, abych měl ještě silnější. Stánek s buřty měl tak tvrdé ceny, že jsem ho obešel obloukem, abych nedostal nedejbože na něco chuť. Pak by tato výprava ztratila ekonomický smysl. V době, kdy elektronika byla měřítkem bohatství a barevná televize nebo HiFi věž stála stejně jako louka u lesa, mi kamarád ragbista vyprávěl něco, co jsem si právě vybavil. Jezdil do zahraničí a do Itálie a povídal, že venku si buď člověk koupí tranzistorové rádio a nebo jde jednou do restaurace a dá ty samé peníze za jeden talíř jídla. Přišlo mi to neuvěřitelné a nepředstavitelné. Dnes vidím, že jsme západ konečně dohnali a že měl kluk pravdu.
Nebe se začalo kabonit a zamířili jsme k východu. Bylo to zajímavé i když zase takové terno, jak říkal kolega, to podle mne nebylo. Všechny ty věci jsem viděl za nepatrně dražší ceny i na bazarových serverech. Tady je hlavní výhoda, že člověk neplatí dopravu a pokud to pobere, tak je to všechno za jednu jízdenku. Ale ta je celkově dražší než ta doprava z internetu až do domu. Alespoň jako dobrodružství to bylo fajn. Přemýšlím, kam vyrazím příště.
Nemáte nějaký tip ?
