Článek
Byla to hrůza, dal jsem do toho všechno. Pečlivě vše naplánoval a pak se do toho pustil. Netušil jsem, jaké všechny problémy se vyskytnou. Jsem hrdý, že to nějak dopadlo, jen mne znervózňují ty zprávy z tisku, jak někomu vybuchl domeček od zkratu na solárních panelech tak razantně, že mu už nedrží ani obvodové zdi. Proto jsem se rozhodl nejrizikovější část schopnou výbuchu, tedy akumulátory, raději vynechat. Počkám si na vyřazené elektromobily za dalších patnáct let. Zatím vystačím místo akumulátorů jen s bojlerem.
Mám velmi omezený rozpočet a jsem chudý. V podstatě se těším na důchod a chci to nějak doklepat. Na jídlo ještě je, ale s energiemi je opravdu problém. Zdražilo to snad třikrát, opravdu nechápu, jak to všichni mohou dávat. Sousedi jezdí vesměs do lesa s vozíkem po domluvě s přátelským hajným a topí dřevem, ale já jsem alergický na piliny. Už před desítkami let jsem si naivně myslel, že budoucnost jsou čisté energie bez alergenů. Spletl jsem se. Ale abych se doma dusil a kýchal, jen co zavanou piliny a pach dříví ze sklepa, to mi za to nestojí. Takže nyní počítám každou korunu a přestože bydlím ve svém a považoval jsem to za nejlepší pojistku na stáří, tak se ukazuje, že právě energie budou tou vydírací kartou, která mne donutí chodit do práce asi donekonečna.
Elektřině fandím, ale tím, že za války v okolí musím platit (nebo nevím jak jinak popsat, že jsou najednou energie tak drahé a rozhodně to nevypadá, že by se do budoucna mělo cokoliv zlepšit), tak začínám řešit každou korunu. Nádobí omývám ve studené vodě a superúčinný saponát to i tak dává. Topí se jen minimálně a zdi jsem minulou zimu přestříkal penetrací proti plísni, kdy na lesklém povrchu, který vznikl neředěným roztokem, se plísni zatím moc růst nechce a to je fajn. Horší je, že jsem tam ty vysrážené kapky v rozích místnosti jen z pouhého dýchání opravdu viděl a vysušoval hadrem. Když jsou zimní slunečné dny, tak to jeden pokoj určený k životu v domě zavlaží, do ostatních místností chodím ve svetrech, vaťáku a s čepicí. Ušil jsem si tu spací čapku, kterou měl král ve filmu „Byl jednou jeden král“. Je fajn. Spát v zimě je prý i zdravé a vytáhl jsem poctivé sto let staré peřiny po prababičce, které jsou účinností někde úplně jinde, než nějaké současné duté vlákno. Když už topím akumulačními kamny v obýváku, tak spíše zavlažuji a při tom na kalkulačce přepočítávám spotřebu na penízky a zapisuji si to do kalendáře tužkou, abych věděl, kdy peníze dojdou a budu opravdu muset přestat topit a zahřívat se jen o našeho psa.
Žena se odstěhovala ke své stoleté matce a návštěvy od doby, kdy jsem začal šetřit, už nechodí. Tím jsem získal naprostý klid a čas přemýšlet nad tím, jak připravit svou domácnost na jakoukoliv apokalypsu a vyřešit energie tak, abych místo důchodu nemusel chodit každé ráno do vrátnice v místním JZD a se všemi se zdravit. Mám rád svůj klid a těším se na svůj důchod. Proto jsem si ještě v zimě vytyčil cíl, že si postavím solární elektrárnu.
Z mého příjmu to není jednoduché. Začal jsem tím, že jsem každý měsíc odložil dva tisíce korun stranou. Místo solidnější opravy střechy jsem jen díry potáhl igelitem, ale začátkem léta už jsem měl svých plánovaných 20 tisíc našetřeno. Někdo mi hodil do schránky leták, že za pouhých půl milionu s nějakou dotací budu mít úžasnou fotovoltaickou elektrárnu s akumulátorem a všechno někdo vyřídí za mne. Já se jen budu dívat, jak se mění rozvaděče, sepisují smlouvy, technici skládají panely na každé volné místo a pokud firma v mezidobí nezkrachuje, tak bych se mohl i stát něčím, jako je mini solární baron nebo tak nějak. Pohádka dobrá, pro mne je to ale úplně mimo. Když jsem nereagoval, nakonec se mi ve schránce objevil i leták, že dostanu od nějaké firmy panely zadarmo. Ale zdraží mi vše ostatní, vtipálci. Nemusím to řešit, ty peníze naštěstí nemám, nikdo mi nic nepůjčí a na dotace nevěřím. Zkoušel jsem je před lety a spíš než cokoliv seriózního mi to připomínalo výherní loterii. V okamžiku, kdy se měly žádosti podávat, tak zkolaboval web, když se pak po půl dni rozeběhl, už byl limit žádostí vyčerpán. Možná je to dnes už jinak, ale já mám paměť jako slon a nedělám stejnou chybu dvakrát.
Našel jsem na bazarovém webu někoho, kdo prodává solární panely za pouhých pět set korun za panel. Sice na sobě mají nějaké podfouklé bubliny, ale to je zespodu, tak to snad nehraje roli. Přemýšlím nad tím, proč to ti Němci ze svých solárních parků vyřadili. Bublina vznikne, když něco hřeje, asi je tam problém, že je špatný kontakt. Koupil jsem si pro jistotu pájku z obchoďáku ve slevě a jsem rozhodnut na panely jednou týdně zespodu sahat. Když by to bylo hodně horké, budu to řešit operativně. Při mé zátěži si ale myslím, že se nic ani nezahřeje, uvidíme. Přijel pán s dodávkou a vyložil nesmírně špinavé panely od hlíny, ukázal mi, že to nějaké napětí dává a pogratuloval k vynikajícímu obchodu. Od té chvíle už nic nebránilo, abych začal stavět svou vlastní elektrárnu.
Přečetl jsem si, co všechno se u nás nesmí. Na rozdíl od Německa, kde si koupíte dva panely, soupravu s měničem na balkón a bez problémů se elektřina vede ze stavebnice do zásuvek a nějaké přetoky nejsou problém, u nás je vše zakázané, za všechno jsou pokuty a vše je na povolení. Kolem všeho je strašně lejster, které podle mne nejdou dát nikdy bez toho, aby se na tom přiživil někdo další, kdo už se v tom vyzná. A aby to nebylo jednoduché, pořád se vše mění, tím se vyšachuje konkurence, tedy ti malí. Nějaké propojování do zásuvky a použít energii pro lednici a na svícení, to je u nás bez extrémního papírování a povolování jen čirá fantazie. Uvažoval jsem nad tím, že si udělám v domě dvoje rozvody, ale sekání v místnostech mne opravdu neláká a ta efektivita není vysoká. Zvlášť když s akumulátory musím čekat na to, až se nabourá dostatečný počet elektromobilů a bude všude baterií dost. V tuto chvíli, kdy slušnější elektromobil s větší baterií stojí skoro milion, což je pro mne asi tak stejně nedosažitelné jako Rolls Royce, a cena baterie dělá polovinu ceny stroje, tak není vůbec co řešit. Baterie nebude.
Snižuji denní spotřebu, co to jde. Lednici mám napojenou na časovač a spouštím ji pětkrát za den na půl hodiny. Pračku jsem odpojil a prádlo dělám jednou za dva měsíce pomaloběžnou vrtačkou s upraveným míchadlem ve vaně a suším na slunci. Kafe jsem přestal kupovat a horkou vodu nepotřebuji. Závadnou vodu ze studny, kde se mi vždy udělá škraloup z breberek, už nepřevařuji, ale nechávám půl dne odstát ve velké konvici s desinfekční tabletou a pak odstraním nečistoty a piji, tělo to zatím dává. Problém je večer, kdy potřebuji svítit, to zatím beru ze sítě, ale můj nový měnič k solárům za čtyři tisíce z bazaru má i výstup na nabíjení svítilen pod stan, tak s tím vystačím.
Hlavní důvod, proč soláry stavím, je ten, že chci znovu začít žít jako člověk před zdražením energií a mít teplou vodu. Když to přišlo ze dne na den, že elektřina stojí desetkrát tolik a zřejmě nebude, tak jsem vypnul bojler a od té doby se sprchuji studenou vodou. Teď v létě se to dá, v rourách je to ohřáté, ale v zimě je to kruté. Voda, která má přibližně čtyři stupně Celsia, je opravdu drsná a je to zážitek ustát i třeba jen čtyřminutovou očistu. Tedy opravdu zásadně zvýším svou životní úroveň, když napojím bojler na solární panely a kdykoliv zasvítí sluníčko, zapnu si stopky a budu odpočítávat, zda to do večera dá alespoň na vlažnou vodu. Těším se na to jak malé dítě.
Termín stavby elektrárny jsem určil na minulý týden. Podle horoskopu. Předtím byly podle kondiciogramu kritické dny a to jsem opravdu nechtěl riskovat. Elektřina je potvora, už mě to párkrát koplo. U výběhu v práci jsem našel vyřazený dlouhý hliníkový kabel, a tak jsem měl vše, co je zapotřebí. Svorkovnici acidur s mírně orezlými šroubky mi schoval kamarád sběrník. Vyměnil jsem si v brýlích sklíčka za nové lupy z čínského obchodu a byl jsem připraven.
V mém projektu je i několik zlepšovacích návrhů. Abych nemusel stavět žádné konstrukce, jako jsou v solárních parcích, tak jsem se rozhodl upevnit panely na něco, co je již hotové a stojí. Střecha by je neunesla, tam mne oprava teprve čeká a určitě bych někde při montáži prošlápl igelitové hydrozábrany, které zatím celkem dobře fungují. Kbelíky na půdě to jistí. Rozhodl jsem se proto použít jako konstrukci plot kolem balkónu. V lepších dobách, kdy jsem byl bohatší, jsem ho svařil z ocelových profilů a socialistická olověná barva se neoloupala ani za třicet let. Nějakou zátěž navíc to vydržet musí.
Horší je, že panely budou muset být svisle. Je to sice jižní strana, ale i tak to účinnost sníží na polovinu. Na druhou stranu se na tom nebude držet v zimě sníh a nebude potřeba žádné zametání nečistot. Na svislém povrchu se nic neudrží a černý povrch zůstane černý i když soused zatopí nebo když kombajny sklidí řepkové pole vedle mé chaloupky. Všichni ostatní tam budou mít závěje prachu, pylu, špíny, případně černých usazenin od toho borce, který topí uhlím s příšerným spalováním, že není vidět v noci ani na nejbližší lampu. Ale já to mám svisle, mne to netrápí. Exaktně to asi není nic moc, ale v mých podmínkách by to mohla být výhra. A to celoročně.
Před chvílí jsem to dokončil. V bojleru zapraskalo a začal hřát. Jsem rád, že jsem použil měnič, při pokusech bez něj to vytáhlo při vypnutí termostatu divné blesky, které nezhasínaly. Nyní si měnič bzučí, svítivé diody na něm poblikávají a já už zapnul stopky a pokud doba osvitu překročí tři hodiny, budu se moct večer vykoupat. I s hlavou. A bez tepelných šoků. Už jsem si připravil i šampón. Blahobyt se navrací. Mám radost. Musel jsem se o ni rozdělit.
