Článek
Přiznám se, že zkoumám, jak vlastně funguje psaní v rubrice Seznam Médium. Velmi si cením toho, že existuje možnost, že normální člověk z lidu, bez konexí a protekcí, neprověřený, tak může napsat článek v podstatě o čemkoliv. Když prorazí a je vidět, tak je obvykle šok otevřít diskusi. Nejrůznější diskutéři obalí jeho článek jak pijavice a poplivou ho od hlavy až k patě. Těch psychologických rozborů, toho kasání se. Když máte hlad, tak na vás machruje někdo, kdo se právě dobře najedl. Empatie nula. Nějaká porucha? Absence slušné výchovy, pokory a soucitu? Nedostatek edukace? Polovina lidí se chová slušně a chápe, co jste napsali i vám fandí a polovina exhibuje a snaží se ublížit. Proč? Protože může. Policie bude řešit jen ty nejkřiklavější případy a možná ani to ne. Že někdo něčemu dal práci a poslal to ven, je pro spoustu těch, kdo nic nestvořili, důvodem, aby na něj zaútočili. Zvláštní chování. Hodně kontraproduktivní.
Fascinovalo mne, že se u mého textu objevily i takové komentáře jako „Tak tobě to minule nestačilo?“ nebo ve stylu „Jak se opovažuješ psát tohle a tohle, když mě to nezajímá nebo mám jiný názor.“ Přitom to píší i vzdělaní lidé, ale školství má dle mne veliký deficit v tom, že se neprobírají antičtí filozofové a princip respektu k myšlence a princip nenapadání autora. Jediný výsledek je pak ten, že kdo na sprostoty nemá žaludek, ten prostě nepíše. V člověku se to hne a říká si, kam jsem to vlezl? Do nějaké arény? Jako ve starém Římě? Ale já jsem se nepřišel s nikým poprat, já přišel sdílet myšlenky a zkušenosti. Proč to bylo špatně pochopeno?
Lidé, kteří o sobě nic neřekli a jsou schovaní za klávesnicí, často plivou na každého, kdo napsal cokoliv s myšlenkou. Právě kvůli té myšlence. Ta se totiž vždy někomu nelíbí a problém je na světě. Nemáme cenzuru, ale společnost obecně nutí autory k autocenzuře. Co si doopravdy myslí, to dnes píše jedině blázen. Sleduji to pečlivě a ideál je napsat jen encyklopedický instantní článek o ničem. Bez vlastního postoje. Hodně odkazů, stará známá věc, uhladit, vymyslet dobrý nadpis, aby se moc neuhodlo, co bude v textu. Použít známé jméno nebo termín.
Vidím to jako problém. Podle mne existuje spousta lidí, kteří by mohli hodně říct na jakékoliv své téma a bylo by to poučné. Zahlédnu občas jejich texty v diskusích, ale ztrácejí se. Automat vyhodnocuje jako nejlepší texty ty nejkontroverznější a vše se měří podle reakcí. Ale na to, co je moudré a co je pravda, tak k tomu nemá, co kdo říct nebo jsou samá srdíčka. Bývá to pak v diskusích řazeno až někde na konci. Upřímně se těším, až konečně bude nasazena AI na internetové diskuse, kde by i dnes moderátor velmi snadno poznal, kdo píše s cílem zaútočit, ublížit, vyvolat flame, zviditelnit se a nebo kdo píše upřímně a chce něco sdělit. Obě tyto kategorie jsou jak mezi autory, tak i mezi diskutéry. Když si v diskusi člověk v duchu odfiltruje ty útočné nebo hloupé příspěvky a nechá jen ty k věci, informační přínos článku i diskuse je najednou ve zcela jiném levelu. Bylo by to jako přečíst chytrou knihu. Spousta lidí na dané téma řekne to nejlepší, co k tomu zná, plus zkušenost. Jenže je to naředěné špínou, útoky a hloupostí a jen to odrazuje ty slušné cokoliv psát. Vidím to jako problém. Samozřejmě jsem neobjevil Ameriku, je to asi norma. Kéž by existoval web, kde by byli autoři chráněni a diskutovalo by se s grácií a záměrem, aby druhý pochopil, co se mu snažím sdělit. S pokorou a snahou vysvětlit tak, aby porozuměl a nikdo to neobrátil v hádky, to by bylo úžasné prostředí. Zatím je to jen naivní fantazie. On stačí jen jediný problémový člověk, který přišel dělat humbuk a je po diskusi. Rozpoznat, kdo diskutuje a s jakým cílem, to lze snadno, pouze to zatím nejde automatizovat.
Z pohledu myslícího člověka, který nechce problémy, je bez rizika a profesionální dělat nikoliv autorské, ale jen encyklopedické články. Myslím, že je to škoda. Ta snaha ukřičet všechno, co má vlastní myšlenku. Každé zobecnění vlastní zkušenosti je něco, co se nesmí. Pokud není odkaz na cizí publikovanou pravdu, tak je to téměř dezinformace nebo konspirace. I v poměrně nevinných věcech jako je přístup k životu a životní zkušenosti. Ti, kdo v diskusích nadávají na všechno, co neznají nebo nechápou, tak škodí sami sobě. Umíte si představit, jak by poplivali Haška se Švejkem nebo jakéhokoliv spisovatele, pokud by nešlo o příručku, kuchařku nebo učebnici a pokud by pod knihou byla diskuse? Myslíte si, že by pak autor napsal další kapitolu? Ne, šel by dělat něco jiného.
Pak je tu ještě další druh článků, já tomu říkám „s proudem“. Takové to „Důchodci si špatně pamatují, jak to bylo, já student gymnázia všechny poučím, co bylo v učebnici a něco si k tomu přimyslím a budu dělat, že jsem starší“. Takové články mají velkou výhodu, protože agresivní diskutéři se bojí útočit na to, „co se má“. Tak se zklidní a neexhibují a nezastrašují. Ve své podstatě jsou to náturou ti aktivní svazáci ala padesátá léta, kteří tehdy ukřičeli každého a směl znít jen ten jediný správný názor. A pod článkem v diskusi se objeví ohromné množství frustrovaných pamětníků, kteří se snaží Hurvínkovi vysvětlovat, že válka není jen střílení, ale i zásobování a strategie. Co mne drtí, je ten smysl toho všeho. Uděláš humbuk, jsi nejlepší, skvěle, může to být vylhané od A do Z, můžeš psát o něčem, co jsi nezažil, ani tomu nerozumíš. Když vyprovokuješ hodně lidí, jsi úžasný autor.
Když něco píšu, snažím se, aby to bylo i trochu zábavné. Aby v tom bylo něco ze mne. Aby to mělo příběh a bylo ze života. Minimálně vzpomínku na něco souvisejícího. Aby se střídala slovíčka a článek byl obohacující, brilantní, svižný. Aby jel jako film, měl svou logiku a vedl odněkud někam. Uvědomuji si, že proces schvalování a zařazování článku je demokratický a že zřejmě patnáct různých lidí dává body a má nějaký klíč, který ale člověk nezná. Po dlouhých pozorováních jsem pochopil, že uspět lze hlavně s encyklopedickými články, kterými si podle mne v rubrice Médium přivydělávají regulérní novináři, kteří obor vystudovali. Vzít zdroj, převyprávět a je to. Všichni už to zřejmě někde četli, ale rádi si to přečtou znovu a možná tam budou i dvě tři informace navíc. Ale to není tvůrčí činnost, to je normální práce a rutina. Autorského je na tom minimum.
Pak jsou tu „výstřely do tmy“, které vyvolají velký humbuk. Některé mají hlavu a patu a jsou fajn, ale jiné jsou jen čiré provokačky a ze života nemají ani ťuk. Pak jsou ještě autoři, kteří ke každému úspěšnému článku jiného autora přilepí svůj článek jako reakce, kde tvrdí, že pravda je pravý opak, a přitom často teoretizují. Třeba k pracovním pohovorům říkají, že je hlavní se učesat, k většině věcí, že je všechno správně přesně tak, jak to je. Nudné, mdlé, opakovatelné.
A teď si najděte skulinku, když jste autor a chcete psát zajímavě a pravdivě. Za to je nejvyšší trest. Od haterů i od „cenzury“ necenzury. Každý máme v hlavě cenzuru a líbí se nám, když čteme to, co si myslíme. Jak mohu uhodnout, zda můj text čte muž či žena? Kolik je jí let. Jaké má životní zkušenosti. Vdaná, svobodná? Má děti? Pochopí, co píšu? Dá mi nějaký bod za něco, co nejsem nikdy schopen dešifrovat. Proč tento text ano a tento ne? Co jsem udělal za chybu? Kde? Špatný slovosled, problémy v příběhu nebo něco jiného? Všichni fungujeme tržně. To, v čem nejsme dobří, to neděláme. Mám sice ověřenou zpětnou vazbu od koncových čtenářů, že se texty líbí, ale nepodaří se mi je k nim dostat. Když text spadne na hromadu mezi většinové texty, tak si to přečte méně lidí, než když to rozešlu emailem známým. Čím dál více chápu autory, kteří si píšou do šuplíku.
Zahřály mne komentáře u mého článku:
„Pane Koudelo, Vás by měli zaměstnat místo některých redaktorů, kteří píší ty mdlé, neslané - nemastné články, v nichž udělají z informací takový koktejl, že to nemá ani hlavu ani patu. To by bylo jiné počtení a lidé by se při tom čtení i trochu rozveselili.“
„Kdo opravdu chce práci, vždycky najde, ale každopádně krásně napsáno. Goodluck“
„Dlouho mne nic víc nepobavilo, držím palce a zkuste psát, jde Vám to.“
„Pán má literární talent.“
„Odhlédnu-li od reálných problémů, je to pěkně napsané. Dovedl bych si to představit jako námět na knížku. Spisovatel? Taky obživa.“
Samozřejmě si vážím, že se mi vůbec podařilo se dostat na hlavní stránku a že se mi otevřel úplně jiný svět. Ale ani po měsíci nastudovávání principů jsem nepřišel na to, jak mohu prorazit jinak než tím, že napíšu provokativní článek, za který mne spousta lidí seřve a prohlásí za něco nelichotivého. Jiní mne mají za blázna, který napsal to, co si doma jen šeptají. Abych psal autentický blog ze života ve stylu Šimka a Grossmanna a krutosti života obalil humorem, nevím, nevím, zda by jejich texty dnes prošly. Podle mne by to nezarezonovalo. Všechno je o tom, kdo je cenzor, tedy „korektor“ a co chce, co čte, co se mu líbí, co je schopen zachytit. Budu psát cokoliv, ale potřebuji vědět, co chce ten, kdo to hodnotí.
Hledám cestu a zatím nenacházím.
Já opravdu nechci montovat ty ohradníky příštích deset let. Chci psát. Jde mi to. Jak to mám udělat? Podařilo se to někomu? Kupuje někdo ještě knihy? Prý ženy, ale já jsem muž. Pokud se nechci stylizovat do autorky a popisovat vztahové strasti a křivdy a sdílení, které bych musel někde nastudovat a nebylo by to autentické, nechytám se.
Koho zajímá autor 55?
