Článek
Vážení přátelé,
jak jste si jistě všimli, už jsem dlouho nic nepsal. Není to proto, že by nebyly zážitky, nápady nebo opravdu inspirativní myšlenky. Je to proto, že došlo k posuvům. Doba, algoritmy a celkový přístup již v podstatě nedává žádný prostor pro autorský hlas. Znormovaný text a povrchnost vede. Články musí být sterilní a vhodné i pro psy a kočky. Dostat se na hlavní stranu už pro mne nejde a odměny zůstávají pod dvacetikorunou za článek. Navíc vám obvykle pořád někdo nadává, kdo nic nepochopil. Tak jsem to zabalil.
Nechci být negativní, vidím cestu. A je lepší, než co jiného. Nebudu vás podceňovat, určitě to vnímáte sami. Co je grátis, to dnes nestojí za nic. Napulírované nic. Kde člověk není klient, tam si s ním hrají jako s produktem a jen s ním manipulují. Na nic nemá vliv a vše mu někdo diktuje. I zábavu a obsah. Nezaplatil jsi, dostaneš šmol, jaký je pro každého. Který generují lidé bez životních zkušeností nebo AI. Vypadá to suverénně a objektivně, ale jsou to tuctovosti odtržené od reality. Zcela bez přidané hodnoty.
Rubrika na hlavní stránce obsahuje vesměs životopisy filmových herců. Sem tam encyklopedický výcuc nebo převyprávěné pasáže z cestopisu. Hlavně nic ze sebe. Co autor, to poloprofi pisálek. Humor neexistuje. Každý je velmi opatrný, aby nenapsal cokoliv pravdivého, osobního, upřímného a už vůbec ne svůj názor. Proboha, takové neštěstí, odkopat se a říct, co si myslím. Nebo psát něco o sobě a svém životě.
Reality show „bláznův deník“. Styl „Řekněte si, kam mám jít a popíšu vám, co jsem zažil“. To přeci nejde. Aby jo, když je diskuse pod články plná typů, kteří se na člověka sesypou jak sršni. Ukřičí i dámu, která píše, jak peče bábovku. „Všechno děláš špatně, haha, já jsem mistr světa“. Škoda to i číst. Jeden jako druhý. Zkuste si představit, jaké by to bylo, povídat si jen s rozumnými lidmi a křiklouny nechat ve školce. S pokorou a úctou k druhému, který respektuje vás. Není to sci-fi, ale musí se zaplatit za zónu, kam nemůže vlézt každý. Propastný rozdíl. Jako mezi veřejnými záchodky a tím vaším doma. Stačí zamknout jedny dveře.
Kdo nezažil neuvěří. Již jsem psal pro takový web a vím, jak je obohacující, když se každé ráno všichni těší, co tam dnes bude. Fandí, mají nápady. Jsou respektováni. Kdokoliv zkusí dělat problémy a útočit na ostatní lidi, jde ven. Povídá se proto, aby bylo pochopeno, ne proto, aby se někdo předvedl a udělal dojem.
Vyhrál ten, kdo přesvědčí druhého argumenty a upřímným pravdivým vyprávěním. A rozumem. A na konflikty se nehraje. Nikdo je nechce. Primitivové zůstali před branami. Byl to drahý web. A lidí tam bylo pár desítek. Ale nikdo z nich na to nikdy nezapomene, jak to bylo kvalitní a obohacující. Nepřeháním, když řeknu, že tím webem roky žili. Místo, kde najdete bezpečí, zajímavosti, poučení, přátele. Exkluzivní, kam nemůže každý. Pojďme to postupně udělat i zde. Pokud to technicky nepůjde, posuneme se. Ale vše je v lidech. Kolik nás je a zda to dává smysl.
Chci psát pro lidi, kterým pěkným článkem udělám radost. Kteří mi fandí a mají rádi tu postavu, její život i osobnost. Mám to vyzkoušené, funguje to. Pokud se sejdou lidé na stejné vlně. Hlavní je, si na nic nehrát a být brutálně upřímný. A pravdivý. To je něco, co nikde není k mání. Ale nesmí prosáknout nikdo, kdo by to kazil a okřikoval. Kaziči obvykle stovku nedají, jdou prudit jinam zadarmo a to je přesně ten filtr. Pojďme to zkusit tady.
Už nechci psát pro „univerzálního čtenáře“, kde u každého řádku člověk řeší: „Tohle se redaktorce nebude líbit, tady jsem nechtěně urazil tu či onu skupinu, tohle zařadí do škatulky, protože nerozpoznají nuance, tohle je pro většinu nestravitelné, toto je ideologicky závadné, tohle někdo překroutí a otočí proti mě“. A pak přijde reakce „To je dlouhý, nečtu“. A vracející se texty na desetkrát „opravte si pravopisné chyby“. Místo, aby dali zaškrtávadlo souhlasu s úpravou navíc, prohnali to AI a pustili ven. A pak si to přečte 50 lidí a skončeno. To mi stačilo.
Myšlenka, autenticita, humor, nadsázka, zkušenost. To je to, o co jde a ne čárky mezi větami. Ale chápu předpisy a pracovní náplň, jen říkám, že je to otravné mučit se pro pětikorunu a dobrovolně vlézt zase do školy a respektovat neznámé autority.
Mám úctu k dobám, kdy hovořili filozofové a cílem bylo přesvědčit oponenta, nikoliv „vyhrát před obecenstvem“. Dnes se podle mne psaní čehokoliv zredukovalo na řemeslo, kde během několika desítek sekund má mít subjekt pocit, že se něco na nejnižším možném levelu přístupném všem dozvěděl. Musí to být co nejjednodušším jazykem, krátkými větami, neobsahovat složité myšlenky, nevyvolávat kontroverze. Přinést kliky, reklamu a kšeft tomu, kdo provozuje web a hlavně žádné problémy. Nedejbože, že by se někdo cítil textem uražen, v něčem se poznal a byly potíže. Žijeme v době, kdy ten, kdo nic netvoří, ani na to nemá, jen se veze, tak je ideální občan a cílová skupina a soudí všechny kolem a vyžaduje, ať píší „pro něj“. A kdo něco dělá, ten riskuje a je trestán na každém kroku. Tak to prostě je. Hle, zobecnění, sakra. Vím, že nesmím.
Ať žije svoboda slova, ale mohu si to psát jen na wc na zeď a když mne nikdo nevidí. Vtip. Kdyby tak člověka nebavilo psát a formulovat myšlenky, vykašlal by se na to. Ale kreativcem nebo opakovačem se člověk rodí. A nebo taky ne. Zase zobecnění. A ještě hovorová čeština. No fuj. Všichni tak mluví, ale psát se tak nesmí. Urazilo by to učitelku češtiny, která můj myšlenkový koncentrát nedávno nazvala „slovním průjmem“. Prostě to přes ty závity do té hlavy neproteklo a někde se to rozbilo, no. A bylo to dlouhé. Tedy rozsáhlý text se rovná nekvalitní. Paperbacky, zkrácené verze, ohlupovače jedou. Tak pro takové opravdu psát nechci. Jsem upřímný a to samé čekám i od vás.
Koncipuji text jako rozloučení, ale třeba přijde překvapení. Nicméně já bych asi nějakému machrujícímu pisálkovi stovku měsíčně taky neposlal. A že to myslí dobře a umí, to dnes tvrdí každý.
Přesto vám chci dokázat, že to za to stojí. Proto jsou níže ukázky, jak vypadá text bez cenzury a pro náročného čtenáře. A to jsem jen vytáhl z hromady namátkově začátek abecedy pod písmenem „d“ jako „doktoři“. Třicet procent textu muselo pryč, protože pořád ještě nejsme za paywallem a musí se řešit, kdo to čte. Zda elitní čtenář nebo běžný konzument, který nesmí být uražen ani zahlcen. Třeba písmeno „s“ bude o dost zajímavější. Ale to jsem sem dát zatím nemohl.
Doba nyní uzrála na to, aby jakýkoliv myslící text byl schován za paywallem. Křiklouni, hlupci a osoby psychotické nepustí chlup a budou ječet jen na ty, kdo hází „perly sviním“ zadarmo. Hlavní plus zpoplatnění je, že zmizí hateři, také že budu mít z čeho žít. Sto lidí krát sto, to je 10 tisíc. To je jídlo a nájem. To mi stačí. A samozřejmě si můžete říct, kde mám přidat, kde ubrat, čím se zabývat. Mám smysl pro humor, mám pozorovací talent. Pobavím. Za paywallem zmizí cenzura, napíšu, jak to vidím. Páni jste vy, pokud platíte. Řeknete si, co chcete. Je to změna přístupu.
Stejně už podle toho, co čtu, tak upřímně nepíše skoro nikdo. Myslící lidé jsou dnes úplně zticha nebo velmi opatrní a vůbec se jim nedivím. Tolik k problematice, zda psát či nepsat a být či nebýt. Mé okolí mi říká jednoznačně „nepsat“. Jenže mne to baví. A pomáhá to třídit myšlenky a vyrovnat se s tím, co přinesl den. Ale nechci to psát lidem, kteří to neocení, nechápou a nic jim to nedá, jen terč.
Proto předpokládám, že se tento „článek“ ukáže pouze těm, kdo si mne dali „sledovat“ a pevně doufám, že to byli ti, které mé texty oslovily a rezonují jim. A právě na ty se chci nyní obrátit.
Jsem před důchodem, penízky nejsou, chuť psát po večerech mám. Podle lidí, kteří mne znají, píšu dobře. S nábojem a emocemi. To, že články na médiu byly vesměs sterilní nebo stylizované a o ničem, za tím stál hlavně oprávněný strach z nálady davů a očekávání redaktorů a autocenzura, která za paywallem může bez problémů padnout. Tedy obsah by mohl být velmi zajímavý. Ochutnávku dávám níže (jen střípky, ale snad stačí).
A dotaz na vás zní :
Jste ochotni mi poslat měsíčně 100 kč, když dostanete za měsíc 20-30 článků, které budou takové, jaké jste nikdy neviděli, nečetli, nezažili? Které psal myslící člověk s nadhledem a vtipem, který nelže, na nic si nehraje a píše zcela otevřeně a upřímně? To je něco, co jinde neexistuje.
Pro mne nemá smysl psát zde jako dosud, když potřebuji z něčeho jíst a žít. A klasika je, že je článek i označen jako kvalitní, ale šéfredaktoři znají své čtenáře, tak to ti nejvyšší v závěrečném kroku shodí. A mne si pak přečte jen pár lidí a konec. Je to jen škoda mého času, že jsem vůbec něco psal.
Tedy smysl dává psát přímo pro vás, povídat si s vámi a vědět, že jsme na stejné vlně. Že žádný redaktor ani cenzura na nic nemá vliv a mohu napsat, co si myslím a nikdo mne neukřižuje ani neukřičí. Protože to není veřejné, ale jen pro 100 lidí za paywallem, tak snad pak už není problém říct, co si myslím, když je to můj „obývák“ a ne náměstí. A nemuset se bát každého písmenka, komu jsem sáhl na jeho víru.
A otázka zní :
Dali byste 100 kč měsíčně za „jedinečný obsah“? Za něco, co nikde není? Za kroniku každodenního života chlapíka, který „svět vidí jinak“?
Který nelže a je upřímný až na dřeň?
Který nemusí dělat „dobrý dojem“?
Který žije jako vy, zažil to, co vy a řekne to, co si myslíte a co vás pobaví?
A má smysl pro humor a nic pro něj není „nevhodné“.
Určitě vám nebude cpát to, co se má. Laciné lži. Co vám na každém kroku všude píší téměř všechna média jako každodenní narkózu „informací“. Prostě nabízím něco, co tu není a nebylo a pokud mi nedáte stovku, tak ani nebude.
Zvažte to a napište mi prosím do diskuse. Je to důležité. Stačí jen napsat „Ano“, pokud to dáte. A pak prosím hlídat, zda už je paywall v provozu. Kdo to nedá, nadávat mi „za drzost“ samozřejmě nemusí, ale může, pro zpestření.
Takže milí čtenáři. Mám vás rád. A pokud se sejde stokrát „Ano“, jedem dál, nyní už jen pro vás a ne pro cizí. Pokud ne, bylo to fajn, ale smysl to absolutně nedává a půjdu si číst megaúspěšný web „Agáty“, ať vím, jaká je dnes doba.
Třeba až stáří postoupí, tak by byla vtipná stylizace do něčeho podobného, ale zatím na to nemám. Chci psát autenticky a zatím jsem jinde.
Pro ukázku, jak vypadá text bez cenzury, přikládám ve stylu Šimka a Grossmanna starší text „Návštěva venerologie“ (pozor - zobecnění, hovorová řeč, nedodržování struktury a interpunkce - ale to myslícímu člověku, řešícímu obsah, obvykle nevadí):
Můj milý deníčku .. řekl jsem si, že bych se měl dát vyšetřit, naposledy jsem byl před osmi lety a to je, řekl bych, dlouho .. navíc mne pobolívá prostata, jsem permanentně nadrženej, což neodpovídá věku a tak vůbec jsem si říkal, že by tenhle orgán potřeboval revizi .. ke své partnerce mám důvěru, ale člověk nikdy neví .. proto jsem navštívil pracoviště na Karlově náměstí, kam jsem na osmou hodinu přišel, měl oblečeny gumové rukavice, celý se potřel nanostříbrem od kolegy chemika a usedl na lavici mezi provinile se tvářící ustrašené mladé muže a koketně vyhlížející, většinou velmi odvážně oblečené, sexuálně výrazné mladé ženy. Někteří přicházeli i v páru ..
Je to radost koukat na tolik krásných, mladých, sympatických, nakažených lidí ..
Vůbec jsem tam nezapadl. Já a nějaký pupkatý podnikatel s kufříčkem, který se co chvíli do telefonu rozčiloval, jak to, že ty akcie nemohou prodat. Prý ať se toho zbaví hned a při každém nadzvednutí sykl a v rozkroku se mu postupně rozšiřovala mokrá skvrna.
Prošla kolem nás drsná sestra.
Rozdala nám průhledné plastové skleničky se šťopkou, které vypadaly jako na novoroční přípitek a jeden po druhém jsme odcházeli na toalety. Tam jsem si v průběhu operace musel sundat pravou rukavici, jinak bych se netrefil, ale naštěstí jsem na všechno myslel a měl jsem v kapse náhradní pár. Hrozně se mi v tom pařily ruce, nicméně infekčně nebezpečnější místo, než tuhle ambulanci, už si ani nedovedu představit.
Když jsem vyšel i se sklenkou žlutavé tekutiny a opět zasedl mezi hříšníky, všichni si ode mne odsedli včetně toho, který měl dle mírného třasu rozpoznatelnou syfilitidu třetího stupně. Všichni byli samá infekce, už na pohled různé opary, červené flekance, poruchy všeho možného, ale štítili se mých rukavic.
Uvažoval jsem, že si vezmu i roušku, ale bylo mi to blbý, tak jsem se snažil aspoň nedýchat a když bylo nejhůř, tak jsem se nadechoval přes kapesník. Všichni na mne zírali, nechápu proč. Měl jsem jen na hlavě kapucu, před pusou kapesník a na rukou chirurgické rukavice. Majkl Džeksn by to pochopil.
Přišel jsem na řadu.
Sestra, která by přeprala i mamuta mi obnažila přirození. To jí nestačilo a začala dělat různé stěry a prohlížet detaily. „Vše v normě, nic tu nevidím“ .. hlásila lékaři.
„Podle popisu to může být normální prostatitida“ prohlásil doktor.
„Máte stres? Jíte nezdravě? Pijete alkohol? Tak čemu se divíte?“ .. ucedil .. „Dáme to na kultivaci a přijďte za týden, ale podle mne tam nic nebude, vypadá to čistý“.
Tak ani nevím, zda mám být rád či ne .. uvidíme.
Vyšel jsem ze dveří a uviděl nejkrásnější dívku v červeném, jakou jsem kdy viděl. Nešla přehlédnout, výrazné poprsí, ideální boky, nádherně jemná a vyzývavá tvář, dvoubarevný melír, výrazné a zjevně drahé oblečení. Před vchodem na ni mával týpek z terénního BMW. Ona vešla ustrašeně dovnitř s rukou na podbřišku.
Když jsem ty lidi viděl, tak jsem se zařekl, že už to dělat nebudu ..
Doufám, že mi to předsevzetí vydrží aspoň týden.
A co Vy? Byli jste někdy na venerologii??
Níže je další ochutnávka. Hodím to sem, i když je to monotematické, ale je z toho pěkně vidět nadhled, vtip a syrovost světa.
„Můj konec v PRÁCI a POBYT v NEMOCNICI“
(pozor, obsahuje dlouhá souvětí, to se samozřejmě nesmí, protože čtenář, který nezažil knihu, si to v mozku nesloží a také je to nepohodlné)
Je to již několik let a proto o tom zkusím napsat bez emocí, zbytečného vzteku a pocitu totálního zmaru.
Bylo to tenkrát, ještě před tou velkou vodou. Kdy jsem se přistěhoval do svého nového bytu, zakoupeného za všechny mé peníze plus spoustu půjčených peněz a zadlužil se na kupu let a získal v Praze družstevní byt po feťákách. Byl vymalován hnědě, dírou ve zdi na mě čučel sousedovic pes, ze světlíku se celé večery ozýval nonstop jekot nymfomanky odnaproti a z půdy promořené městským ptactvem a škůdci slézaly nejrůznější breberky prasklinami ve stěnách a ventilačkami do mého bytu.
Strašnej smrad, v pokojích natažené přes místnosti šňůry na prádlo, jedny kamínka. V bytě se nedalo dosáhnout teploty vyšší než 14 stupňů (přistěhoval jsem se v únoru), popraskanými okenními tabulkami a netěsnícími škvírami nonstop kvílela meluzína, předseda družstva pode mnou mi co chvíli chodil nadávat, když jsem nechodil po špičkách, že mu budím děti. Prý je porušena statická konstrukce stropu a strašně mu to duní a vypadá to, že se mu zřítí strop na hlavu, jen když si posunu židli.
Žádný internet, žádné teplo, na stěně karmička, která po zapnutí začala šíleně syčet, crčet z ní voda a v místnosti byl cítit plyn. V koupelně probíjecí bojler a vana plná rzi. Před barákem sbíječky, které každý den vyrábějí ze silnice jednu velkou díru. Běžně dvě třetiny dne neteče vůbec voda.
Já psychicky na hadry po rozchodu, co chvíli mi volají děti, jak je to tam beze mne nahouby, nervy, nervy, nervy. Bývalka na mne prý nadává celé dny. Zase jí začalo blbnout splachovadlo, vyrval se další z řady věšáků na stěně nebo zase zatuhlo pc a již v bytě není nikdo, kdo by okamžitě závady odstranil. Do toho mi děti vypráví, jak tam chodí na testy adepti na tatínky a pouští mi mobilem útržky domácích rozhovorů.
Depka jako hrom.
V práci se firma potácí na pokraji krachu, na všem co má nějakou cenu je už nalepená samolepka „Tato věc patří společnosti XXXX a.s.“ a od vedení nám chodí každý den agitační mejly, že „se nemusíme ničeho bát“ a že „to jsou jen obchodní záležitosti a na běh firmy nemají vliv“. Na chodbě hoří už třetí den pohřební věneček a v něm svíčička, ze které se line stuha „Loučíme se s naší firmou“.
Sedím v kanceláři s kolegou důchodcem a řešíme, co budeme dělat, až nás propustí. Oba se shodneme na tom, že můj plat je nadsazený a že jsem sice pracovitý a technicky zdatný, nicméně vysvětlujte to vtěrkům se silnými sociálními vazbami, kterými jsou prolezlé všechny firmy. Plat v levelu, co jsem měl, je nereálný.
Tak tam sedíme, koukáme na sebe a já poslouchám vyprávění o tom, jak kolega dělal v padesátých letech vysokou školu. Když byl ve čtvrťáku, tak ho povolali na vojenské cvičení u hranic s Německem do polních podmínek kvůli krizi na Kubě. Prý, když se více lidí měsíce nemyje, tak strašně smrdí jen první měsíc, než to začne být jen normálně kyselé. Za rok se vrátil polomrtvý a mohl začít znovu ve druháku, protože se mezitím změnily zkoušky a část jich neměl. Také mi vyprávěl, jak ručně asi 15 hodin počítal logaritmy na dlouhou roli balicího papíru a když to konečně třetí den v noci dopočítal a zjistil, že mu vyšel výsledek, který neodpovídá tomu, co vyjít mělo, tak na ten papír jen v zoufalství zíral a netušil, odkud na něj kapou slzy.
Chodil jsem jen přespat do svého nového bytu. Strašný prostředí. Prostydl jsem. Zkoušel jsem si vařit na totálně kontaminované santusácké kychyňské lince podle babiččiných receptů. Nevznikala jídla, ale koncentráty (ona mi neřekla, že se zahušťuje moukou s vodou, ale kladla nesmírný důraz na to, že to musí být zapražené. Zkrátka nakonec jsem to zahustil pálivou paprikou v prášku a to mi také nepřidalo .. jak se později ukázalo při testech na potravinovou alergii, kde to paprika vyhrála) .. pravidelné obědy v hospodě u tří X vykonaly také své.
Postupně jsem byl slabší a slabší, bolelo mne v krku, mandle, sotva jsem se vlekl. I do prvního patra v práci jsem jezdil výtahem. Dokonce těsně před hospitalizací jsem se nedokázal udržet v tramvaji u tyče a musel uprosit puberťačky, aby pustily starého třicetiletého člověka sednout. Připadal jsem si strašně. Naštěstí byly slušné, jinak bych omdlel.
Únavový syndrom jak vyšitý. Dnes, po dvaceti letech jsem na druhý pokus v podobné situaci, ale zvládám. Tehdy jsem byl zapřísáhlý abstinent a bez narkózy všechno nakonec kleklo.
Po návštěvě u své obvoďačky mi objednala sanitku (uprosil jsem jí, ať mne nechá se stavit doma a vzít si sebou své věci), já jsem jen dojel domů, sbalil si kufřík a už na mne zvonili a vezli mne do nejbližšího zdravotního zařízení. A právě o tom chci vyprávět. Akciovka bývalá zprivatizovaná poliklinika, která se sama povýšila na nemocnici, mi vyrazila dech. Měl jsem soustavně zimnici .. na chodbě, kde byl drsnej průvan, překližková dřevěná sedadla, která strašně tlačila, jak v socialistickém kině z padesátých let a kde to smrdělo neidentifikovatelným nemocničním smradem, tam jsem čekal 4 hodiny, než se pan doktor na interně rozhodne, že přijme nové pacienty.
Klepal jsem se zimnicí, následoval příkaz svléknout. Do karty zapsal „Je mu blbě“. Pak se zeptal na adresu a telefon plnoletých pozůstalých, které mají informovat. Když jsem mu sdělil, že fakt nevím, koho by to zajímalo, tak zakroutil hlavou a mezi vyšetření, která plánoval, připsal i psychiatra.
Bylo to drsné. Vstoupil jsem na pokoj, který obývali nejmladší pacienti. Věkový průměr byl 40 let a právě chlapíkovi vedle na posteli přijela rodina. Zjevně byl v nemocnici první den a všichni mu gratulovali, že při malé mrtvičce vlastně o nic nejde, že hlavně je skvělé, že nemá raka (toho u něho zjistili až následující den, nádor na mozku velký jak vlašský ořech, dokonce i jeho manželka se tam s ním pak přišla naposledy pomilovat na postel a my všichni dělali, že nic nevidíme). Ale to teprve mělo přijít. Protože běželo mistrovství v hokeji a on byl podnikatel a zaplatil, instalovali nám na pokoj TV, co nonstop řvala. Když jsem remcal, že jsem na nervy a nesnáším televizi vůbec a sport ani trošku, tak mi dali modré tabletky, po kterých mi bylo všechno jedno.
Druhý den ráno nás budí v šest, aby nám změřili teplotu. Tento rituál se bude opakovat den co den. Podle mne hlavní záměr tohoto procesu je odhalit mrtváky ještě než se všichni proberou, aby je stihli odlifrovat do koupelny. Ani jednou za svůj třítýdenní pobyt jsem se neosprchoval (naštěstí mne na sobotu a neděli druhý týden pustili domů, zbytek očisty jsem dělal v umyvadle na záchodě). V koupeně totiž den co den na dveřích visela od časného jitra až do oběda páska „nevstupovat“. A já jako zvědavka nakoukl a viděl jsem vyrovnané vozíčky s jedním až třemi mrtvými ve sprchách, kteří nepřežili minulou noc.
Jedné smrti online jsem se i zúčastnil. Sedím na dřevěné lavici na chodbě v nemocničním županu, právě kolem prošel naprosto dokonale žlutý člověk s mrtvými játry, najednou hodně mladá sestřička z pokoje vedle začne křičet „pomoc“ .. „Pomozte mi někdo“ .. „Doktora“ .. po chvíli přichází sebevědomá lékařka a houkne na ni „Buďte zticha. Tady nic dělat nemůžeme.“ a po deseti minutách odváží zřízenec další vozík do koupelny a lepí pásku.
K mé radosti přiváží zraněného pyrotechnika, který neustále nadává na doktorku, která jej operovala, když jel pro zdraví na kole a pod kolo mu vběhl jeho cvičený pes. Z malého zranění na noze se po rutinní operaci úspěšně vyvinula trombóza, slabá embolie a nakonec mu zjistili tak šílené testy, že tam sedí a tiše brečí do zdi. Nejdříve remcal, chtěl podepsat reverz a byl plný života. Ale když ho sestřička sjela, že jestli přežije tuhle noc, tak že to snad přežije i dál, ale že ty testy jsou takové, že se mu každou minutu mohou úplně ucpat cévy v plicích a že se „úplně normálně udusí“ tak ať „nedělá problémy a leží v klidu“ .. a bylo ticho … jen občas se ozvalo šeptání, že takhle skončit nechce, že chtěl umřít při výbuchu nebo v práci jako hrdina a ne mezi chcípáky v nemocnici. Urazilo mne to.
Dostali ho z toho, ale pak si omylem na jeho noční stolek odložili balík s Augmentinem (deset balení). Protože nás předtím důsledně buzerovali, že co je na nočním stolku, to se bez keců musí sníst a on tam měl deset balíčků a na každém bylo napsáno po 12 hodinách, tak snědl svých prvních 8 tabletek (z každého balíčku jednu) a zvracel jak alík a jen taktak ho zachránili. Stejně mu personál přál, aby to s ním špatně dopadlo už od chvíle, kdy se rozječel na vrchní sestru, že naproti co chvíli vyje dědek a že nedosáhne na zvonek a ona mu řekla, že „je to jedno, stejně jsou to geronti“. A on pak napsal stížnost a vrchní sestra si jí musela číst a řešit to.
Chlapíkovi přes uličku dávali nějaké kapačky a on při tom usnul. To by nevadilo, kdyby mu nepraskla kanyla. Vzbudilo mě k ránu tiché kapání a mlaskání a koukám, podlaha v cimře je jedna velká krvavá louže a na posteli koukám na úplně bílého typa co tiše sípe a chce mi něco říct. Zazvoním na zvonek, za 15 minut dorazí perfektně nalíčená noční sestra (zřejmě sváděla lékaře, jinak by to nemělo logiku, byla jak na diskotéku, samej oční stín a rudé líce a bylo jí snad pod 20), křikne na nás „Vy tady ale máte bordel“ a zavolá uklízečku a jde hledat novou kanylu „Jsou prošlý, no .. šetří se.“ informuje nás.
Chlapík s rakovinou dal nakonec nějaký zřejmě velký úplatek, nejdřív s ním doktor osobně vtipkoval (zatímco s námi se vůbec nebavil), pak ho nacpali antidepresivy zvyšujícími sebedůvěru, takže při jakémkoliv rozhovoru s ním jsem měl obavy, že co chvíli dostanu přes hubu, ať jsem řekl, co jsem řekl a nakonec přišel doktor a řekl mu potichu, že má dvě možnosti. Když ho tady nechá, tak je to „jasňačka“ nebo ho odvezou na Homolku a tam bude mít ještě šanci. Rozloučili jsme se a nemocniční vozidlo hrkavá sanitka škoda 1203 s totálně rozdrobenými držadly i opěradly, která verká hůř než žebřiňák a špatně brzdí (vezli mne s ní pak také), jej odvezla neznámo kam. Ještě jsme si stihli popřát brzské vyléčení a on mi dal číslo na zubaře, který mu jeho chrup (prý vypadal jak by mu v tlamě vybuchl granát .. jak říkal) spravil za pouhých 82 tisíc a nastřílel všechny zuby nové.
Již od počátku mého pobytu chodil na pokoj sympatický důvěryhodně vypadající muž středního věku a se všemi si povídal, byl sdílný, hodný, chápavý a měl velmi přesvědčivou story, jak ho zachránili po autonehodě, jak je z Ostravy a jak jediné, co tu má, jsou ty hadry v nočním stolku a nemocniční župan a jeho rodina je zrovna někde na dovolené v zahraničí a nemohou mu nic přivést. Od všech si vypůjčil. Nejdříve 200 a pak pět stovek (navzájem jsme nevěděli, že mu půjčili i další lidé) a slíbil, že to do týdne vrátí a že bude v nemocnici ještě 14 dnů. Pak se nechal propustit a zmizel. Celková škoda dělala něco přes deset tisíc. Já přišel o 700. A hlavně o iluze.
Takhle přesvědčivě hrát a apelovat na city jsem ještě nikdy nikoho neviděl. V nemocnici je to docela síla. „Jo to je pan Mareček“ .. jeho vždycky přivezou, že má záchvat a játra a pak tu pobude 14 dní, vždycky někoho napálí a zase se nechá propustit. Profesionální podvodník. Už je tu nejmíň podesátý. Sdělila nám vrchní sestra. Budete ho žalovat? Všichni jsme mávli rukou. Každý si myslel, že to má za pár a bude se rozčilovat a být popotahován policií a výslechy kvůli pětistovce.
Myslím si ale, že je hodně nefér, že nás nikdo předem neinformoval i když to personál zjevně věděl. Ale kdy v životě někdo někomu něco předem řekne, že?
Pak přivezli týpka, co byl na kapačkách tři dny v kuse a svěřil se mi, že má nejvěší hrůzu, že asi praskne, protože přece tolik vody jeho tělo nemůže nikdy pojmout. Mé sdělení, že přece chodí na malou u něho spustilo úplně nečekané logické procesy.
Vtipnej byl psychiatr, když dorazil a na vyšetření na chodbě na lavici (při kterém kolem procházeli lidé a personál) jsem k němu šel hned po opilci, který se jmenoval Šenkýř a který měl játra na odchodu. Bylo mu děsně zle, alkohol měl zakázaný, ale stejně si čas od času přihnul více a pak končil obvykle na záchrance. S psychiatrem se do krve pohádal, že mu nebude kecat do jeho věcí, že mu nic nebude říkat a že se s ním nebude bavit a řval ještě cestou od něho. Pak jsem přišel na řadu já, dostal jsem dotaz, proč nevycházím s rodiči a proč ani nechci, aby se dozvěděli, kde mají převzít mou mikinu, pokud po mě zbude a nedopadne to dobře. Pokecali jsme, pak pokýval hlavou a odešel.
V podstatě vzpomínám na nemocniční pobyt s nostalgií a rád. Tehdy jsem si ještě mohl dovolit nebýt 3 neděle u počítače a mobilu. Navíc i když jsem měl napsanou tu nejstrašnější dietu, tak jsem se tam najedl jako nikdy předtím. Starší paní, když viděly mé zklamání, jak odcházím od okýnka s krajíčkem chleba a čajem, tak mi dávaly své obědy. Měly nefalšovanou radost, že mi chutná (byly to takové hodné babičky). Nacpal jsem se jak žok, pak jsem tiše skučel v posteli, až do dalšího oběda. Ale univerzální hnědou omáčku nemocničního typu, která není tak přemaštěná jako v restauracích, mám skutečně velmi rád. Byla každý den. Paráda :))
Po 3 nedělích mne propustili, že mi udělali všechna vyšetření a že výsledky přijdou do měsíce. Když jsem jim sdělil, že je mi ale pořád úplně stejně špatně, tak mi dali prášky, které mi vzápětí obvoďačka zakázala. Nechala mi jen oblbovák. Konečně jsem si vyzkoušel slast, být pod vlivem měkké drogy značky Belaspon (který asi bohužel později přestali vyrábět, protože byl moc levný). Přestože mi bylo pěkně zle následujícího půl roku, než mi konečně udělali drahé testy z krve na potravinovou alergii, tak mi ani nevadilo, že třikrát za noc propotím tři různá pyžama i ve 14 stupních v obýváku (nejstrašnější věc, co znám, je ledový pot). Že nevyjdu patro a že je mi pořád, jak by mne kopl do břicha kůň. Žádný problém. S modrou tabletou je snesitelné vše a člověk je příjemně optimistický.
Navíc, co jsem viděl, tak z nemocnice dobře vím, že by mohlo být podstatně hůř. A nějaká slabost, pocení, oteklé mandle nebo mírné bolesti? Vždyť to je k smíchu :))
A vaše zkušenosti?
Témat je spousta, od přemýšlivých až po poloerotická a odvážná, kluby, vzpomínky, noční jízdy, střelecký klub Svazarmu, nepředstavitelné věci, diskotéky v devadesátkách, socialistické střípky, práce a lesk televize, dovolené jako horror, vztahy, rozchody, stavba u hřbitova, soudy, bitvy, seznamovací zájezdy, manželství s herečkou a drama jednou týdně, život vidláka a samotáře, podnikání a obskurní klienti ve sklepích, soukromé vynálezy a teorie všeho, dobrodružství každý den, plus doplním aktuální život důchodce bez důchodu a poklady z popelnic. Mám toho mraky a dvě třetiny bych recykloval, třetinu napíšu aktuální novou, ale podmínka je jediná, dejte mi na jídlo. Stovka měsíčně. Když se jich sejde sto, jdu do toho, když ne, jdu dělat něco úplně jiného a zábava zůstane v šuplíku navždy. Děkuji přátelé a zatím se loučím. Krásné dny.
