Článek
Práci nemám. Jsem pořád OSVČ. Můj příjem tento měsíc dělá 9 tisíc. Výdaje jen na odvody dělají devět tisíc, je to tragédie. V noci se mi zdá, jak mě přijali do nějakého zaměstnání, což asi moc nehrozí a jak jim tam vadím, tím jak jsem pomalý, tím jak se nevhodně oblékám, tím jak jsem mimo, že se potím, že mám zdravotní problémy. Probudil jsem se ze sna a strašně se mi ulevilo, že to byl jen sen. Pak jsem se koukl na výkaz příjmů a udělalo se mi zase zle.
Za stěnou v mém bytě ječí autistické dítě, venku blázen, co se živí servisem a opravami motorek, zase za den dráždí už asi dvacátý stroj do nejvyšších otáček. Bydlet v Praze v obskurní čtvrti je opravdu radost. Měl jsem jednoho zákazníka, který mi možná dá dva tisíce, když mu dobře naprogramuji program pro konverzi dat pro jeho účetní. Už to vypadalo, že mi dodá podklady, když se ukázalo, že vůbec netuší, o co jde a přehodil mne na „profesionálku“. Ta si chce povídat po telefonu, podklady nedodá, musím jí vše znovu od A do Z vysvětlovat hodinu a pak možná mi něco pošle. A já budu matlákovat program dva dny, aby se jako vždy zjistilo, že původní podklady byly špatně a že tomu nerozumí a že chce zázrak, aby si mezi sebou systémy povídaly, ale nedodá formát. Klasika. Mě ty lidi tak strašně štvou, že už jsem odhodlán být úplně chudý, hlavně ať mne všichni nechají žít.
Do toho moje žena. Utekl jsem před ní, mám ji rád, děti mám taky rád, ale vydržet to fakt nejde. Soused důchodce tu čte každý článek, tiskne ho na mé tiskárně a běží jí ho ukázat, aby věděla, co jsem zase napsal a to mě strašně demoralizuje. Radši nepíšu. Minule se mi vysmíval „to vám to pěkně nandali v té diskusi“ a já si říkal „borče, zkus si někdy napsat svůj článek a aby to mělo hlavu a patu a pak se schválně dívej, jak ti to poplivou typy, které by útočily i kdybys psal o tom, jak pěstuješ rajčata“. Klasické Kristovo „co nechceš, aby druzí činili tobě, nečiň ty jim“ je stále aktuální. Kdo nic neumí, nezkusil, nemá tušení, co to obnáší, bude po tom šlapat. Zase klasika.
Jsem sám, žiju sám, stýská se mi po dětech, stýská se mi po rodině. Ano, pořizovat si rodinu po čtyřicítce byla asi blbost, já introvert, ona extrovertka, nemohlo to klapat. Ale i tak je mám všechny rád a prostě je mi smutno. Po 55 je čas na bilancování, člověk si zanadává, spousta věcí mu sepne. Uvědomí si, kdy co zmatlal a ani o tom nevěděl. Lehkomyslnost je pryč, vše je komplikované, všechno má své důsledky. Není síla ani odolnost na to, aby člověk bojoval se světem dál a dál a šel životem tak, jako doposud. Naopak vše utlumuji, chci klid, více spát, nic nepotřebovat, být mimo společnost, nehrát krysí závody, těšit se na klidný důchod. Deset let. To se snad dá přežít, ne?
Není to špatné, na nic si nenaříkám, za celý svůj život jsem ušetřil na mini byt, kde mi dávají sodu motorkáři a šílení sousedi v chudinské čtvrti, ale v hlavním městě. Také mám malou chalupu v havarijním stavu a manželka, když se s ní potkám, tak mne neustále hecuje: „To fakt nesnáším, jak tu práci natahuješ, tohle mi dělal exmanžel“. Já ji chápu, fakt mi to nejde. Minulý rok jsem dostal Covid, dva roky epidemie jsem se schovával, každý jogurt desinfikoval, vše objednával s dovozem z Tesca, strašně jsem se bál, jsem astmatik. Vím, že by to byl rozsudek. Čekal jsem, až opadnou agresivní varianty a propadal depce, jak je to čím dál agresivnější a verze Delta už byla opravdu děs. Pak nějakým zázrakem shůry nebo kvídodkud se objevil Omikron, nakažlivější a méně drsný a nastal ráj na zemi. Jen jsem vylezl, už jsem ho měl.
Půl roku slabý jak moucha, zpocený jak vrata od chlíva i při minimální námaze, škobrtá mi srdce. Pořád je vše fajn a najednou taková křeč někde za hrudní kostí a dvakrát krátce odkašlat a totální slabost. A za minutu klid a jako by se nic nestalo. Holter nic nezměřil, jsem zdravý, super. Snad nedopadnu jako kolega důchodce, co všem vykládal, jak pro dlouhodobé soužití v manželství je nezbytné vytvořit si iluzi měděné roury mezi ušima a nevnímat proud slov. To bylo jeho největší poselství a návod k funkčnímu celoživotnímu vztahu. Nicméně náhle po půl roce podobných problémů se ráno neprobudil a doteď mi chybí. A jeho manželka mi psala, že už mi nenapíše a poslala odkaz na jeho bratra, co projevil málo piety a napsal něco osobního. On byl ezo, kolega důchodce byl „technik“. Pak se odmlčeli všichni a bylo po všem, opět klasika.
Snažím se dát do pořádku svůj život, svůj zdravotní stav, vztahy, přímy a práci. Je to téměř neřešitelný úkol. Zvlášť v 55 letech.
Přestože alkohol nemám rád a nepodporuji, profesora Nešpora uznávám a jeho videa o tom, jak máme všichni pít čaje respektuji, tak čas od času, když je depka nejhorší, tak se napiji rumu. I když se za to následně stydím. Nicméně já na rozdíl od kamaráda Slávka, který se v podnapilosti pohádal s obsluhou pizzerie „To není pizza, to je buchta“ a „zavolete mi kuchaře“ s reakcí „to není možné, že jste nespokojen, náš kuchař byl školen v Itálii“, tak mám náladu nekonfliktní a spíš úsměvnou nebo sebezpytovací.
Zkusil jsem si namíchat Coca colu s rumem, ale ukázalo se, že rum z řetězce má tak nechutnou hrubou a agresivní chuť, že já labužník to vylil do dřezu a začal jsem znovu s rumem Bož.ov a opravdu nechci, aby to bylo jako reklama, ale je to naprosto jiná liga, zvláště ten současný s medem, to mě omráčilo, jak je to jemné a lahodné, tedy jsem si to dal a píšu článek. Je upřímný, je ze srdce, je autentický, vím, že to není syntéza s umělou inteligencí, jak je zvykem, ale objektivní náhled do duše pětapadesátníka. Není od věci a každý by si mohl uvědomit, že skončí stejně jako já. A to jsem se snažil.
Byl jsem nadané dítě. Na základní škole naše učitelka v sedmdesátých letech tvrdila, že pokud někdo z naší třídy bude kosmonaut, tak to budu já. To je asi tak celé ocenění péče systému, která se mi dostala. Myslím si, že jsem asperger, ale to je zajímavé v tom, že člověk je schopen nevšedních pohledů na věc a podívat se na realitu včetně svého života z pohledu vně, čehož drtivá většina populace prostě objektivně není a nemůže být schopna. Já, i když někoho nemám rád a bojuji proti němu, tak si jsem schopen zcela otevřeně přiznat, v čem je ten člověk ač nepřítel fajn, v čem je lepší než já a v čem si je třeba ho vážit. Dokonce i v čem je dobré se od něj učit. Nepřítel nebo přítel, prostě logika je pohádkový nástroj a zbraň na všechno. Zato emoce jsou pro mne nepřehledné peklo a zlo.
Můj otec říkával. „Když je oslu dobře, jde se klouzat na led“. Tím je myšleno něco ve smyslu, jako že někoho „pálí dobré bydlo“ nebo „neví co roupama“, prostě odůvodnění, proč si někdo zcela bezdůvodně zkomplikuje život.
Jsem technik. Celý život jsem byl technik. Snad i dobrý. Kdo se mnou pracoval, tak kluci mne měli rádi. Někteří, když se šli hlásit na Kavčí Hory, tak mne ukecávali, ať neměním obor na programátora, ale jdu tam s nimi, že se mnou v týmu to bude fajn a jízda. Bezproblémová práce jako vždy. Dokonce i nejvyšší šéf mi po krachu regionální televize dokonce dvakrát napsal, že mi drží místo a ať nastoupím. Já vím, že od školy jsem toužil dělat v televizi, obor byl alfa omega všeho, znal jsem nazpaměť formáty vysílání, metody. Tím, že mám absolutní sluch a měl jsem i dobrý zrak, tak prostě člověk slyšel, co ostatní neslyší, viděl co ostatní nevidí, měl cit pro to, co ostatní nevnímají a dokázal to předvést. Kamarádi, co se mnou měli směnu zvukaře, tak se mezi sebou skoro poprali, když si časovali směny, protože poslouchat to, jak jsem si nastavil repro a filtry a ekvalizaci a „optimod“, to byla podle kolegy Erika čistá slast. Ten zvuk je u tebe „přesnej“. To pravil, co se za tím skrývá těžko říct, ale vždy vše dělám tak, aby to bylo dost dobré pro mne a tedy i pro všechny ostatní.
Jenže doba se změnila. Někdy kolem roku 2001. Vím že je to dávno, ale také nejsem nejmladší. Najednou se přestala řešit individualita, schopnosti, talent, ale podstatné bylo, zda člověk prošel školením a přesně dle návodu dělá, co se má, podle daných scénářů a postupů, prostě roboti. Místo schopností začal mít přednost diplom, průkaz, certifikát, kvalifikace, neoriginalita a opakovatelnost. Z elektroniky, která byla dříve, že člověk pořád něco ladil, ono to úplně moc neposlouchalo, bylo nutné tomu rozumět a vše nastavit, aby to jako zázrakem fungovalo, tak najednou přišla elektronika, která je spolehlivá, digitální, jednoznačná a vše je opakovatelné a funguje přesně podle pravidel. Totální změna paradigmatu. Potřebujeme mravence, ne génia. Pochopil jsem to.
Rozhlédl jsem se a našel obor, kterému skoro nikdo nerozuměl. Který byl „duchařina“ a kde by šlo uplatnit můj talent „orientovat se v nepřehledném prostředí a bez školení“. Začal jsem programovat. Dnes je programátor každý druhý. Absolvuje na škole či bez školy nějaké školení či kurz a ukážou mu, jak se správně v Pythonu co dělá, ukážou mu frameworky (předpřipravená řešení, kde vše složitější řeší někdo v USA, Číně či Indii) a on z nich skládá puzzle jako písmenka k sobě a ohybá to tak, aby klienta oslnil. V roce 2001 nebylo skoro nic. Když jsem někde řekl, že jsem programátor, tak nikdo nevěděl, o co jde. Matlal jsem si své programy v Pascalu, obíhal tržnice a v zatavené folii s disketou nabízel fakturaci za 290 korun. To byly panečku začátky. Seriózní firmy to samé nabízely od 12 tisíc výše, uživatelsky naprosto nepřívětivě. Rozhraní vypadalo jako Excel a pořád všichni otravovali s termíny „pohledávky“ a „závazky“. Já tomu tedy vůbec nerozuměl, ale potřeboval jsem vystavit fakturu a zjistil, že to v žádném z dostupných programů se svými minimálními znalostmi účetní terminologie nedokážu. Tak jsem napsal něco, co vyplnilo vše samo a slovo „závazek“ a „pohledávka“ se tam nevyskytovalo. Byla tam pouze hesla „kniha faktur“ později i sklad. A lidé byli naprosto nadšení. Legrační cena, vyzkoušení zdarma, žádné týrání zákazníka. V Annonci jsem měl dokonce inzerát s opočlověkem se sloganem „I ten tomu rozumí“. A pak mi telefonoval chlápek a říká „když jsem viděl toho opičáka, hned jsem se v tom poznal, tak vám volám, kolik to stojí?“. Krásná doba.
Dnes se vše utáhlo, kdo nedá miliony za reklamu, je mrtvý. Všude korporace. U opakovatelných věcí typu software firmy nasadily místo desetitisíců legrační korunové ceny za měsíc. Tomu se nedá konkurovat. Mám své „srdcaře“, kteří by nikam nepřešli a vědí, že jsem nejlepší. To je od nich hezké, ale miliony a týmy na současný profi vývoj nemám a cílem bylo přežít a žít. Ne expanze. A tomu odpovídají výsledky. Trh se postupně čistí a zoufalci jako já mizí. Je to úděl, vývoj, není co řešit. Potřebuji pouhých deset let do důchodu ještě překlenout, nic víc. Mám byt, chalupu, sice strašnou a daleko, ale je. A teď řeším, zda má cenu se učit Python, zda má cenu po dvaceti letech OSVČ zase lízat cizí zadnice, obrazně. Zda dává smysl vstávat ráno v osm a mít peníze za docházku místo výsledků, zda skousnu nepřehledný systém zadávání úkolů, kdy je to jak tichá pošta, přes pět lidí a většinou to, co se stvoří, vůbec neodpovídá tomu, co se vlastně chtělo, nebo co bylo potřeba.
Má cenu po tolika letech režimu „být svým pánem“ do toho zase lézt? Systém mi to ulehčuje. Nikde mne nechtějí. To je od nich hezké. Jednou se málem spletli a už jsem byl na druhém kole pohovoru i ve velké státní firmě. Ale jak jsem jim tam popsal, co jsem dělal a že tisíce zákazníků a agenda a programování a vývoj, podle mne jsem je vyděsil a rychle to ředitel státní instituce v sebezáchovném pohnutí stopnul. Radši na pozici, co jsem chtěl, vzali čerstvého absolventa bez zkušeností, který jim jako všichni ostatní po pěti letech odejde dál v rámci recyklace. Komůrka, kde sedí 12 lidí, na sebe namačkaných jak sardinky a nesmí se otevřít okno, že se na tom nikdy neshodnou, tak vypovídala za vše. Na placení lidí státní podnik má, na to, aby jim udělal podmínky k přemýšlení, už ne. Nevadí, viděl jsem to a fakticky se mi ulevilo, že mne nepřijali. I když tedy peníze nemám, ale jím suchý chleba a rýži, je mi fajn, nemám cizí problémy a nic nemusím.
Paradoxně mám i tak dost práce. Na chalupě mám udělat elektriku. Zatím je na prodlužovačky a žena po mě chce, ať se tam dá svítit přes vypínače a ať vše funguje. Strašlivá ratejna, sklep byl plný humusu z ucpané kanalizace, dva měsíce jsem to vybíral v gumových rukavicích a desinfikoval. Bezdomovci tam vlezli, čímž předchozího majitele přesvědčili, že už tohle vlastnit nechce a vystříhali mu štípačkami úplně všechnu elektriku, kde se dal tušit drát, tam to střihli až u zdi. Vydělali na tom tipuji pětistovku ve sběrně, spáchali škodu asi za dvěstě tisíc. Tolik si totiž řekl elektrikář. Ty peníze nemám ani náhodou, mám jen tak tak na jídlo a můj čas vlastně nic nestojí. Tedy jsem dostal za úkol „udělej elektriku, já tomu nerozumím, je to i tvoje chalupa“. Tak jo. Bude tam dvoudrátový rozvod, třetí drát přidat nejde, chrániče odpadají, ze zdi i tam, kde jsem to vykutal kladivem, tak kouká centimetr dva drátků nejrůznějšího průměru a barev. Koupil jsem si testovací přístroj a spousty wago svorek. Nastříhal a oholil dráty a sehnal známého ze školy, který až jednou skončím, tak vše přeměří, aby to nikoho nezabilo. Ano, loudám se s tím, ale špatně vidím a měřit každý drát, kam vede, trasovačem za tisíc korun, který píská víc u drátů, které jsou ty správné a jen nepatrně méně u falešných, které jen vedou kolem, to není žádná legrace. Koupil jsem jističovou skříň a abych se netrápil s vrtáním, tak na strop přilepuji LED levné oblé lustry akrylovým tmelem. Matlám se s tím už půl roku, ještě dva tři měsíce budu. Víkend co víkend, zatímco přes týden mi nonstop volají lidé, kteří zaplatili pětistovku za podporu na příští dva roky.
A peníze docházejí, problémy přicházejí.
Včera jsem se vzbudil a tak mne bolela noha, že jsem si musel vzít hůl po babičce. Přemýšlel jsem, zda si z recese nevzít i klobouk po dědovi, ale neměl jsem dost smyslu pro humor. Migrény mne také oblažují pravidelně a večerní otoky nohou jsou klasika. Když nejsem úplně ok, tak jsou jako štoudve. Zjevně už mi není dvacet let.
Do toho moje mladá žena. Naštvaná na mě, že jsem utekl před povinnostmi a schovávám se v hlavním městě a věnuji se práci, ze které nic není. Že prý mám chodit do práce jako všichni ostatní, dělat něco stupidního, jasného, dělnického, kde se to nedá zkazit nebo ne totálně. Určitě ne nějakou nehmatatelnou nesmyslnou věc, jako je psaní software nebo psaní článků, kde mne stejně lidi poplivou od hlavy až k patě a ona ke mě pak ztrácí respekt. Jak jí mohu tvrdit, že jsem v tom dobrý, když mi každý druhý komentátor z lidu napíše: „To vás tedy lituju, to jste ubožák, zato já jsem skvělý a vše se mi celý život úžasně daří, vy fňukno, fuj.“ a dozvěděl jsem se klasické "To jsi blázen nebo co? Říkat něco o sobě cizím lidem? “ a „Proč nejdeš normálně pracovat a montovat ohradníky, soused to dělá, vezme tě sebou, ten se vyzná, to je chlap“. Demoralizace na maximum.
Nevadí. Beru život jako zátěžovou zkoušku. Beru to s humorem. Nikdo mi nerozumí. Nikdo mi nikdy nerozuměl. Jen jsem si chvíli něco namlouval. Narodil jsem se sám. Umřu sám. No a co?
A jak to vidíte na své pouti životem vy?
Spokojenost?
Pořád ještě světlé zítřky?
