Článek
Žít svůj život autenticky je velmi osvobozující. Chce to ale velikou odvahu, kterou vůbec není jednoduché v sobě najít. Ač to může znít paradoxně, pro nás lidi bývá mnohem bezpečnější předstírat, že jsme něco, co nejsme. Podle situace si nasazujeme masku, abychom se za ní schovali a lidé neviděli, co máme pod ní.
Masky můžeme vidět všude kolem sebe. Lidé si často nasazují masku, jak jsou milí a laskaví, i když je zřejmé, že to v nich jenom vře. Doma si nasazujeme masku hodného a ochotného manžela (či manželky), i když se cítíme vnitřně nespokojení či frustrovaní. Mezi kamarády předstíráme, že jsme „cool“ a „in“, a přitom hluboko uvnitř cítíme nejistotu a strach.
Jindy zase, když k nám přijde návštěva, mnozí z nás si nasadí masku dobrého hostitele. Plníme návštěvě první i poslední přání, ale když odejdou, úlevně si oddechneme. Někdo má tolik masek ve svém arsenálu, že je to úplný lidský chameleon. Mění barvu kůže podle toho, v jaké skupině se nachází, nasazuje masky podle aktuální situace. Je vždy tím, o čem je přesvědčený, že lidé chtějí, aby byl.
Mít na sobě masku je psychicky vyčerpávající. Musíme něco předstírat, a to nám bere duševní energii. Vlastně jsme herci, hrajeme roli stejně jako jakýkoli jiný profesionální herec. Nicméně představení v divadle trvá třeba hodinu a pak může herec celý den odpočívat. My někdy hrajeme roli, jak je den dlouhý. Herci jsou navíc za hraní placení, my za naše role nedostaneme ani kačku.
Někdo by mi mohl namítnout, že masky jsou potřebné, neboť vedou k žádoucímu chování. Pokud například přijde návštěva, je přece zdvořilé je pohostit. S tím samozřejmě souhlasím, že takové chování je správné, nicméně je třeba odlišit vnější chování od vnitřní motivace. Návštěvu totiž můžeme krásně pohostit i z jiné vnitřní motivace - například chceme vytvořit příjemnou atmosféru, ve které nám všem bude dobře a všichni si to užijeme. Niterná motivace je v tomto případě láska a úcta k sobě i k ostatním. Zatímco když máme masku dobrého hostitele, niterná motivace je nejspíš strach, že by nás návštěva někde pomluvila, anebo třeba úzkost, že nebude návštěva spokojená. Obě motivace mohou vést ke stejnému chování, tj. naše jednání ve vnějším světě může vypadat úplně stejně (např. stoly se budou v obou případech prohýbat jídlem). Nicméně energie, ze které toto jednání činíme, bude naprosto odlišná. Jedno vnitřní rozpoložení nás oblažuje, zatímco to druhé rozpoložení nás vyčerpává. Toto platí o všech maskách. Nikdy nejde o vnější jednání - to se může změnit, ale klidně může zůstat i úplně stejné. Jde o naši energii, ze které to jednání činíme.
Zárodek našich masek většinou vznikl už v dětství v rámci rodiny a školy. Pokud jsme nebyli bezpodmínečně milováni a přijímáni (což byl málokdo), začali jsme si myslet, že je s námi něco špatně. Pokud nebyly naše citové potřeby beze zbytku naplňovány (což je obvykle nereálné), nejspíš jsme cítili, že děláme něco špatně. Začali jsme mít dojem, že musíme některé svoje části skrýt a být někým jiným, abychom byli přijati. Pokud jsme byli v dětství zahanbováni, tak je to skoro jisté. Strach z nepřijetí je v člověku hluboce zakořeněný, pro malé dítě nepřijetí znamená smrt. Jako děti jsme sami sebe naprogramovali a tohle psychické naprogramování nás od té doby provází životem.
Nosit masky je nejen vyčerpávající, ale často to ani nedává smysl. Pokud nosíme masku, od ostatních se izolujeme. Nepouštíme si je k sobě. V masce jsme osamoceni, nemůžeme zažít pocit blízkosti. Pokud nosíme masku, lidé nám podvědomě nevěří. Mají (správný) dojem, že něco schováváme nebo že něco očekáváme zpět. Určitě znáte lidi, kteří se mohou přetrhnout, aby vám v něčem vyhověli. Podvědomě víte, že za tím něco je, že skrytě něco očekávají. I kdyby vám desetkrát řekli, že nic nechtějí.
Maska je jako vězení. Naše vlastní vězení, sami jsme si ho vytvořili. Je v něm bezpečí, ale není v něm svoboda. V tom vězení jsme vyrostli, zvykli jsme si na něj, i když v něm strádáme. Jako malí jsme z vězení nemohli utéci, teď už můžeme. Už nejsme malé děti, které se svojí situací nic nezmůžou. Jsme dospělí a můžeme si tyto naše masky uvědomit. Můžeme s nimi něco dělat. Můžeme je odložit.
Odložit masku znamená, že přestaneme předstírat. Otevřeme se, ukážeme světu, kdo jsme. Začneme být upřímní. Někdy se z toho člověk strachem úplně klepe. Jdeme mimo náš bezpečný prostor, většinou je to velmi děsivé. Je proto dobré začít s tím v nějakém bezpečném prostoru. V prostoru, kde cítíme, že můžeme říci o sobě vše a budeme přijati. Může to být u psychologa, na sebe-rozvojovém kurzu, nebo v rámci nějakého životního koučinku. Mužské či ženské kruhy jsou vynikajícím prostorem pro sdílení, kruh toho unese hodně. Účelem je zbavit se nezdravého studu za svoje pocity, tělo, potřeby. Studu za to, jací jsme. Smyslem je, aby nás někdo přijal, a to nás uzdraví. Dá nám to svolení přijmout sami sebe. Postupně získáme důvěru, že nás svět zvládne přijmout takové, jací jsme. Jakmile umíme plně přijmout sami sebe, jakmile si uvědomíme, že jsme úplně v pořádku takoví, jací jsme, pak snadno zvládneme i nepřijetí. Dokonce i od blízkých přátel či rodinných příslušníků. Prostě to respektujeme a jsme s nepřijetím v pohodě. Víme, že to není náš problém, ale jejich.
Kolikrát můžeme být překvapení, jak svět reaguje, když se odhalíme. Až si pak zpětně říkáme, jak je možné, že jsme tak dlouho žili v té zatracené kleci. Slyšel jsem vyprávění o jednom klukovi, co byl gay a před svými kamarády to tajil. Byl součástí skupiny několika heterosexuálních kluků a myslel si, že by o ně přišel, pokud by jim to řekl. A tak nikdy nebyl plně sám sebou. V rámci skupiny přitom všichni dávno věděli, že je gay, ale prostě nikdy o tom mezi sebou nemluvili. Po mnoha letech se jednoho dne ten mladý muž odhodlal a řekl jim to, i když se přitom pěkně klepal. Všichni se na něj jen podívali a řekli: „Ok, nám je to jedno, my to stejně dávno víme.“ Pro jeho kamarády ten moment neznamenal vůbec nic, ale pro něj to byl přelomový okamžik. Spadlo z něj těžké břemeno, mohl být konečně sám sebou. Nešel s pravdou ven kvůli nim, dělal to kvůli sobě.
Strach, že přijdeme o naše kamarády, přátele, rodinu či partnera je to, co nás většinou brzdí. Pravdou ale je, že pokud jim na nás skutečně záleží, pokud nás mají rádi, tak to zvládnou. A pokud bychom o ně přišli, byl to vztah postavený na lži. Pak je otázka, jaký typ vztahů chceme kultivovat. Zdravé a upřímné nebo nezdravé a falešné? Je zřejmé, že život není černobílý a je třeba používat zdravý rozum. Někdy si situace vyžaduje, abychom si masku nasadili. V některých pracovních prostředích není autenticita zrovna oceňovaná vlastnost. Jindy zase tušíme, že určitým lidem nemůžeme o sobě říci cokoliv. Není to prostě emočně bezpečné. Někdy může být člověk doslova životně (ekonomicky) závislý na vztahu, ve kterém se předstírání očekává. Člověk v sobě musí kultivovat cit pro danou situaci. Být autentický je životní princip, ale není to žádné dogma.
Je zásadní si uvědomit, že masky odkládáme jenom kvůli sobě. Pokud v sobě najdeme odvahu a masku odložíme, uleví se nám. Budeme se cítit volní. Už nemusíme nic předstírat. Začneme žít opravdovější život. Život založený na upřímnosti. A to je jediný život, který stojí za to žít.
