Článek
Všichni víme, že žijeme ve světě, kde jsou fyzické útoky realitou. Teď mám na mysli třeba to, že jedna osoba napadne druhou, dá jí facku, povalí na zem, apod. Naštěstí žijeme ve společnosti, která respektuje nedotknutelnost druhé osoby a chrání ji zákonem. Fyzické útoky jsou tak relativně vzácné (navzdory tomu, co vidíme každý den v televizi).
Stejně jako existují útoky fyzické, existují i útoky psychické. Pociťujeme je nikoliv na našem fyzickém těle, ale na naší psychice, v našem nitru. Psychické útoky mohou mít různou podobu a intenzitu, může se jednat o jedovaté poznámky, posmívání, zesměšňování, nadávky, anebo o závažnější věci jako je systematické psychické zneužívání. Od určité intenzity jsou psychické útoky trestným činem. Zde se nebudu zabývat tím, jak je potřeba reagovat na psychické útoky ve vnějším světě (např. odejít z dané situace, vyhledat odbornou pomoc, nahlásit to na policii, apod.). V tomto článku mi jde o to, jak takovému útoku čelit v našem nitru. Jak se s ním následně vypořádat. Často se totiž stane, že útok má dopad na naši psychiku a naše psychika samotná potom v tom útoku pokračuje.
Vezměme si například následující situaci. Jeden z našich rodičů, ať už otec nebo matka, nám i v dospělosti říká, jakým způsobem máme žít náš život, co máme dělat a nedělat, apod. Vyřkne určitá slova, která jsou nám nepříjemná, cítíme se pod tlakem. Situace se pak nějak vyvine a odezní, s rodičem se rozloučíme a jdeme si každý po svých. Nicméně jeho slova v nás nejspíš zanechají stopu. Následně jdeme domů a jsme bez života, jako by z nás zmizela veškerá energie. Někde vzadu v hlavě nám pořád znějí ta slova. Vyřčení těch slov trvalo pár vteřin, nicméně následek pociťujeme ještě dlouho poté. Dostala se nám do hlavy, máme je tam a teď nám to ze života dělá peklo. Když se nad tím zamyslíme, je to vlastně zvláštní. Rodiče nad námi v dospělosti nemají žádnou fyzickou moc. Nemůžou nás fyzicky donutit k tomu, abychom něco dělali či nedělali. Jestli je někdo fyzicky silnější, jsme to nejspíš my. A přesto naše psychika se chová, jako by nad námi rodič měl absolutní moc. V hlavě nám znějí hlasy a my se před nimi choulíme a krčíme, jako kdyby to byli všemocní bozi. Rodič už před námi není, nepříjemná situace dávno pominula, ale naše psychika na nás pořád doráží, tlačí nás do kouta.
Pokud jsme schopni sami sebe v této situaci pozorovat a tohle všechno si uvědomujeme, můžeme se vymanit z pozice oběti. Můžeme s tím něco začít dělat. V realitě nás totiž takováto situace vybízí k vnitřnímu růstu. Vybízí nás k tomu, abychom si uvědomili, že život máme ve vlastních rukou a je jenom na nás, jakým způsobem jej budeme žít. Jde o to se vnitřně „přeladit“ z pozice bezbrannosti do pozice vlastní síly. Postavit se těm vnitřním hlasům a jasně jim sdělit, že náš život si budeme žít, jak chceme. Pokud chceme, můžeme být i velmi důrazní, třeba říci těm hlasům, co na nás vnitřně doráží prostě něco jako: „Jdi se vycpat.“ Je to naše vlastní psychika, náš vlastní prostor, v něm můžeme být tak sprostí, jak jenom chceme. Pro někoho může být velmi úlevné poslat ty všechny vnitřní hlasy skutečně do … (víte kam). Prostě jde o to se vnitřně rozhodnout, že se nenecháme od nich kibicovat. To je to, čemu říkám psychická sebeobrana.
Je dobré odlišovat osobu, která byla spouštěčem takového „útoku“ a samotnými vnitřními hlasy. Náš boj není s vnější osobou (v našem příkladu rodičem). Ta osoba to kolikrát myslí s námi i velmi dobře a možná ji dokonce jde o naše blaho. Nicméně jde o to se vymanit z vlastního nepříjemného psychického rozpoložení. Vnitřní stav je totiž určující pro naši reakci ve vnějším světě, až se podobná situace bude opakovat. Pokud se vnitřně cítíme do něčeho tlačeni, vnější reakce bude buď útočná (danou osobu nejspíš seřveme) nebo útěková (je nám úzko a snažíme se z dané situace co nejrychleji vycouvat). Nicméně pokud dosáhneme neochvějné vnitřní jistoty, že my sami si určujeme, co budeme a co nebudeme dělat, pak naše vnější reakce bude diametrálně odlišná. Bude vycházet z klidu, z vnitřní jistoty, a z důvěry, že máme nad svým tělem a osudem plnou kontrolu. Reálnou situaci pak zvládneme s klidem a přehledem, aniž bychom ubližovali sobě či ostatním.
- pokračování příště -
