Článek
Psychická zranění má každý člověk. Někdo větší a někdo menší, ale všichni je máme. Je to nevyhnutelná součást lidské zkušenosti.
Když utržíme psychické zranění, většinou to hned poznáme. Někdo něco udělá (či řekne) a my pocítíme jako bychom dostali ránu pomyslnou palicí anebo nás zasáhl neviditelný šíp. Máme pocity vnitřní bolesti. K psychickému zranění zpravidla dochází, když dojde ke zrazení důvěry. Možná se vám stalo, že jste se někomu svěřili s nějakým tajemstvím a on to tajemství příští den pověděl každému, koho potkal. Psychické zranění se dá způsobit mnoha různými způsoby, např. posmíváním, zesměšňováním či pomlouváním.
Stejně jako fyzická zranění, i psychická zranění mohou mít různou závažnost. Někdy to jsou jen lehká zranění, která se časem sama zahojí, stejně tak jako když spadneme a odřeme si koleno. Stačí počkat týden a je to pryč. Jiná zranění jsou už závažnější a ty vyžadují, abychom jim věnovali určitou pozornost. Pokud se o něco špinavého řízneme či píchneme a ta rána je hlubší, je potřeba ji otevřít, vyčistit, vydezinfikovat a pak zavázat. Pokud bychom to neudělali, rána se může zanítit a může z toho být skutečný problém. Stejně je to i s vážnějšími psychickými zraněními. Je potřeba se na ně znovu podívat, vyčistit je (např. meditací) a dát jim možnost, aby se zahojily. Zvládneme to sami, ale už pro to musíme něco aktivně udělat. Pokud bychom nic nedělali, to zranění v nás zůstane a v určitých chvílích se znovu objeví a bude nám řídit život. Třetí kategorie fyzických zranění jsou ty, se kterými si nedokážeme sami poradit. Musíme s nimi do nemocnice, aby se na ně podívali zkušení doktoři. Stejně tak jsou i některá psychická zranění natolik hluboká, že si s nimi sami neporadíme. Je potřeba vyhledat odbornou pomoc, pokud máme mít šanci se z takového zranění vylízat a žít normální život.
Pokud máme fyzické zranění, všichni to vidí, takže je jim z principu věnována patřičná pozornost. Když někdo krvácí z tepny, všichni ví, že bez pomoci za chvíli vykrvácí a umře. Naproti tomu psychická zranění vidět nejsou. Nikdo na ně neumírá, alespoň ne fyzicky. Tato zranění nás ale umrtvují vnitřně. S každým dalším zraněním ztrácíme radost a chuť do života. Je to jako bychom energeticky krváceli, jako by to zranění pohlcovalo či zadržovalo část naší životní energie. V extrémních případech je pak člověk z duševního hlediska jako chodící mrtvola. Kdybychom mohli vidět jeho „duševní tělo“ stejně jako vidíme jeho tělo fyzické, viděli bychom na něm mnoho krvácivých a zanícených ran.
S psychickými zraněními lidé běžně žijí. Je to úplně normální. Nicméně v okamžiku, kdy začnou nepříznivě ovlivňovat naše každodenní prožívání života, je možná na místě se nad tím trochu zamyslet. Opravdu chceme s těmi bolestmi a traumaty žít až do konce života?
Některá hlubší zranění s námi zůstávají celý život. Zejména psychická zranění, která vznikla v dětství, si s sebou neseme do dospělosti. Neseme si v sobě nezpracovanou bolest, se kterou jsme se jako děti prostě nemohli zdravě vypořádat. Jakmile v našem životě vyvstane situace, která nějak připomíná tu z dětství, bolest se aktivuje. Pokud se často hněváme či vztekáme, je skoro jisté, že pod tím hněvem a vztekem leží hluboká bolest.
Vnitřní zranění se dají uzdravovat. U těch skutečně hlubokých to jde zpravidla dost pomalu. A někdy to vyžaduje velikou odvahu, protože se možná budeme muset podívat znovu na situace, do kterých se už nechceme vracet.
Základem je vymanit se z pozice bezmocné oběti. Nevyčítat ostatní lidem, že je to jejich vina. Ostatně velká část psychických zraněních není vůbec způsobena úmyslně. Pokud obviňujeme ostatní, tak tím vlastně říkáme, že my sami nic nezmůžeme a musí to nějak vyřešit oni. Házíme na ně odpovědnost za naše vlastní pocity. Jenže to zpravidla nefunguje. Jsou to přece naše pocity a my jsme už dospělí lidé. My sami musíme převzít odpovědnost za naši duševní pohodu, nikdy jiný to za nás dělat nemůže. My sami musíme převzít odpovědnost za to, co cítíme. Pokud to učiníme, už jsme v pozici, kdy s tím můžeme něco udělat. Můžeme to změnit.
Když se nám podaří nějaké zranění uzdravit, neznamená to, že na traumatickou událost zapomeneme. Stejně jako na těle zůstane po velikém zranění jizva, i lidská psychika bude mít vzpomínku na danou událost. Nicméně intenzivní bolest zmizí, zůstane jenom její stín a k tomu osvobozující porozumění.
Psychicky odolní lidé se nerodí sami od sebe. Psychicky odolným se člověk stává. Pokud byl někdo sám několikrát zraněn a pokaždé se z toho uzdravil, vytěžil z toho vnitřní sílu a moudrost. Navzdory tomu, co se mu stalo, takový člověk umí žít naplno, důvěřovat a být otevřený.
A přitom se umí vyhýbat jedovatým šípům jako nikdo jiný.
MEDITACE PRO UZDRAVENÍ PSYCHICKÝCH ZRANĚNÍ
1. Spřátelení se se svými pocity
Naše pocity jsou jenom naše. Je to naše součást. I když v sobě cítíme strach, vztek, stud, bolest či smutek, patří do našeho nitra. Můžeme zkusit se s nimi spřátelit. Můžeme si lehnout, zavřít oči, párkrát se zhluboka nadechnout. Pokud v sobě například cítíme strach, můžeme mu vnitřně říci: „Ahoj, ty jsi ke mně přišel na návštěvu, viď? A teď tady budeš v mém domě (těle) se mnou žít, viď?“
Můžeme s tím strachem být, jenom tak ležet a vnímat jej v sobě. Je to stejné jako byste si lehli se svým partnerem na gauč a prostě tam vedle sebe jen tak leželi. Buďte ke svému strachu laskaví, zahrňte jej láskou. Žije s vámi, vypěstujte si s ním přátelský vztah.
Takto to můžete udělat s jakýmkoliv pocitem. Smyslem tohoto cvičení je přestat před svými pocity utíkat, ignorovat je nebo s nimi naopak bojovat. Jde o to je přijmout takové, jaké jsou. Prostě je jenom vnímat, se stejnou laskavostí, kterou byste projevili někomu, koho máte rádi.
2. Uzdravující představy a pocity
Můžeme si lehnout, zavřít oči, párkrát se zhluboka nadechnout. Představme si tu situaci, která nás zranila. Například nás zranilo, jak se nám někdo posmívá. V hlavě vidíme, jak pronáší ta slova, jak se směje a jak se nás to citově dotýká. Vidíme, jak daná situace skončila, jak jsme se třeba sebrali a odešli. Tohle je první fáze, která odpovídá skutečnosti, takto se to seběhlo. Na tuto první fázi ale navážeme tím, že si začneme představovat, jak by to mělo dál pokračovat, aby se naše zranění zahojilo. Ve výše uvedeném příkladu si tedy můžeme začít představovat, jak ten dotyčný (který nás svým slovem zranil) šel domů a po cestě ho to začalo mrzet. Věděl, že udělal chybu a cítí se kvůli tomu mizerně. V noci se mu špatně spí a hned druhý den za námi přijde a začne se nám omlouvat. Řekne, že ho to moc mrzí, že nám nechtěl ublížit, jen do něj v tu chvíli vjela taková divná energie a plácal nesmysly.
Psychických zranění je tolik, kolik je zraňujících situací v každodenním životě. Tedy nekonečně mnoho. Je na každém, aby si sám vytvořil scénář, který je šitý na míru právě jeho situaci. Scénář, který má největší léčebný potenciál.
Léčebné představy jsou výrazně účinnější, pokud v nás zároveň vyvolávají uzdravující pocity. Čím intenzivněji člověk cítí, že jej něco na duši oblažuje a léčí, tím efektivnější dané uzdravení bude. Psychické zranění je zranění na úrovni pocitů, je tedy potřeba jej léčit také na úrovni pocitů. Představy jsou v hlavě, tedy na úrovni mysli. Mysl je v tomto případě jen pomůcka, jak se dostat k uzdravujícím pocitům. Představy jsou jen prostředky, které nám je pomáhají vyvolat.
Zažívat příjemné pocity, u kterých cítíme, že uzdravují naši psychiku, je skutečné léčení. To je cíl, ke kterému směřujeme. Jakmile je v sobě pocítíme, buďme s nimi, koupejme se v nich. Jsou to naši duševní zdravotníci. Nechme je dělat jejich práci, nechme je, aby oblažovali naši duši.
