Článek
Přemýšleli jste někdy nad tím, co je naše mysl? A teď nemám na mysli mozek. Mozek je orgán našeho fyzického těla. Můžeme měřit jeho aktivitu a na přístrojích pozorovat jeho různé části, jak se aktivují a deaktivují. Můžeme na přístrojích třeba vidět, že člověk zrovna v tu chvílí horečnatě přemýšlí. To, o čem přemýšlí, ale z přístrojů nevyčteme. To ví jen ten člověk sám. Je to ukryté v jeho mysli.
Naše mysl je náš vnitřní prostor, kde si můžeme naše myšlenky prohlížet. Díky mysli víme, co si myslíme, protože to vidíme naším vnitřním zrakem. Každý, kdo někdy zkusil meditovat, ví, že naše mysl se málokdy zastaví. Myšlenka střídá myšlenku, obraz střídá obraz. V hlavě se nám odehrávají všechny možné divoké scénáře toho, co se bude dít. Odehrávají se tam rozmanité dialogy s našimi kolegy v práci, kamarády, rodiči, partnerem. Napadají nás různé barvité představy, v hlavě se nám někdy odehrávají celá dramata. Děje se to samo od sebe, aniž by člověk o to žádal. Někdy se člověk až diví, co ho všechno napadá.
Na ten konstantní proud myšlenek a obrazů jsme zvyklí, přijde nám úplně normální. Dokonce do té míry, že považujeme za divné, když si najednou dá mysl na chvíli pauzu. Pamatuji si, když mi bylo kolem dvaceti, jak jsem ležel ve vaně a stalo se mi, že jsem najednou neměl žádnou myšlenku. Byl jsem z toho najednou nervózní, jestli jsem duševně v pořádku. Hned jsem začal nuceně na něco myslet, jen abych nebyl s tím pocitem prázdné mysli. Až o několik let později jsem si začal uvědomovat, že být chycený v neustálém proudu myšlenek rozhodně není žádná výhoda..
A přesto mít myšlenky a obrazy v hlavě je naprosto přirozené. Když budeme přemýšlet nad tím, jak myšlenky vznikají, dojdeme k tomu, že myšlenky jsou návrhy naší mysli, jak uspokojit naše potřeby, touhy a přání. Každá potřeba, touha či přání zase vychází z toho, že chceme prožít určitý pocit či vnitřní stav či uspokojit nějakou naši potřebu. Například pokud jdeme po ulici a vidíme hezké auto, možná po něm zatoužíme. Chceme cítit ten pocit blaha, že to auto vlastníme, chceme cítit to uspokojení, když ho řídíme. Možná chceme cítit tu hrdost, když ho předvádíme ostatním. Tahle touha po pocitech nám v naší hlavě hned začne generovat myšlenky, jak ji uspokojit. Začne nás napadat, že si na auto půjčíme peníze, nebo že si najdeme druhou práci, abychom si na ně vydělali. Možná nás dokonce napadne, že bychom ho mohli ukrást. Návrh střídá návrh, myšlenky se v hlavě rojí jako včely u úlu. Díváme se na ně, vyhodnocujeme je a pak vybereme tu nejvhodnější. Můžeme si uvést ještě jiné příklady. Pokud cítíme hlad, v naší mysli se hned objeví návrh řešení, tedy že se půjdeme do restaurace najíst a hlad uspokojíme. Pokud se nám líbí nějaká žena či muž a chceme s ní či s ním prožít něco hezkého, naše mysl opět začne generovat spoustu nápadů, jak to uskutečnit. Pokud máme veliký strach z nějakého pracovního úkolu, v naší mysli se začnou zjevovat návrhy, jak se tomu úkolu vyhnout. Všechno se to děje automaticky, nemusíme pro to nic zvláštního dělat.
I naše vlastní emoce jsou velké generátory myšlenek a obrazů. Pokud jdeme na pracovní pohovor a jsme z toho nervózní, vnitřní úzkost způsobuje, že se nám v hlavě odehrávají všechny možné scénáře toho, co se bude dít. Kolik z toho se pak ve skutečnosti stane? Určitě jste někdy v životě zažili, že jste s obavami něco uskutečňovali, a nakonec se ukázalo, že všechny ty obavy byly naprosto liché. Nic z toho, co jste si představovali, se nakonec nestalo.
Naše potřeby, touhy a přání je to, co stojí za našimi myšlenkami. Jsou tvůrci příběhů. Jsou to navrhovatelé řešení. Jsou to mistři vyprávění pohádek, tvůrci těch nejšílenějších scénářů. V podstatě skoro všechno, co nám běží v hlavě, je vlastně fantazie. Není to realita. Realita je to, co se děje v přítomném okamžiku mimo naši mysl. Pokud vidíme, jak po ulici běží pes, je to realita. Pokud máme v hlavě obraz, že přes ulici běží pes, není to realita, je to jen představa o realitě. Jistě, je pravda, že někdy naše představy o realitě jsou velmi přesné. Nicméně pokud budete svou mysl skutečně pozorovat, nevyhnutelně dospějete k tomu, že naše představy ve značné míře přesné nejsou. Jednou jsem si udělal pro sebe takový pokus. Zachycoval jsem, co si myslím. Vše, co bylo nějak porovnatelné s realitou. Například když jsem šel na rande, měl jsem o něm nějaké představy. Všimnul jsem si jich a pak jsem je porovnal s realitou. Když jsem měl potkat nějakého nového člověka, o které jsem věděl něco málo, prozkoumal jsem svoje představy o něm a pak je porovnal s realitou. Když jsem šel ve škole na zkoušku, všímal jsem si všech těch strašidelných scénářů, jak se mne ptají zrovna na tu jedinou věc, kterou jsem nevěděl. Pak jsem tu představu porovnal s tím, na co se ve skutečnosti ptali. Od tohoto pokusu jsem začal brát svoji mysl s velkou rezervou. Zjistil jsem totiž, že jen málokdy se moje představy blíží skutečnosti. Ve velké většině případů to byly naprosté výmysly. Tohle uvědomění mi pomohlo při meditaci. Poznal jsem, že myšlenky a obrazy nejsou skutečné. Přestal jsem na nich tolik lpět.
Občas stane, že myšlenky či obrazy jsou velmi intenzivní. Jsou nutkavé, stanou se z nich skuteční tyrani. Je dobré se naučit nebrat obsah naší mysli příliš vážně. Tím samozřejmě neříkám, že bychom měli naši mysl ignorovat. Nicméně je vhodné vidět v myšlenkách jen to, čím ve skutečnosti jsou. Jsou to jen návrhy. Nic víc. Je dobré si uvědomit, že mysl je náš nástroj. Je to náš služebník. My jsme vedoucí, co rozhoduje a myšlenky jsou naši podřízení, kteří nám předkládají různé varianty řešení. Rozumným návrhům můžeme vyhovět, jiné odmítneme, nad jinými se třeba pousmějeme. Pokud se nám nic z předloženého nelíbí, můžeme si jít pro radu jinam. Nemusíme je poslouchat. Nemusíme se s nimi identifikovat.
Je dobré si uvědomit, že naše potřeby, touhy a přání umí myšlenky tvořit jen z minulosti. Pokud se v minulosti nějaké řešení osvědčilo a podobná situace se opakuje, myšlenky na něj hned začnou naskakovat. V podstatě veškerý náš myšlenkový život je výsledek našich životních dojmů a zkušeností. Pokud se nám minulá řešení nelíbí či se neosvědčila, je dobré myšlenky, které se neustále recyklují, ignorovat. Jsou to jako mraky, které zastiňují slunce. Pouze když se mraky rozestoupí, může skrze ně proniknout sluneční paprsek a my dostaneme nápad. Nový, originální, neotřelý. Máme z něj dobrý pocit, vnitřně cítíme, že bude fungovat.
Když je naše mysl rozbouřená, ztrácíme nadhled. Když máme hlavu přeplněnou myšlenkami, nevidíme širší souvislosti. Každý mudrc, když má rozbouřenou mysl, ví, že nic kloudného nevymyslí. Odebere so do rozjímání, zklidní se.
Ty nejpříjemnější niterné stavy, které můžeme v životě prožít, s myšlenkami nemají nic společného. Pokud se cítíme vyklidnění, nutkavé myšlení neexistuje. Pokud cítíme niternou blaženost, nic nepotřebujeme a myšlenky nemají důvod vůbec vznikat. Pokud přebýváme v lásce a vděčnosti, ten pocit si užíváme a o ničem nepřemýšlíme. V takových a podobných stavech jsme sami v sobě a cítíme, že jsme přišli „domů“. V takových stavech nám nic nechybí. Naši niterní tvůrci příběhů se odmlčují, protože je nepotřebujeme. Čím více člověk zušlechťuje svoje city, čím více zvyšuje svoje niterné blaho a čím více roste jeho uvědomění, tím méně je jeho mysl zahlcena myšlenkami. Větší niterné blaho znamená méně potřeb, tužeb a přání. Naši niterní tvůrci příběhů je to, co je v různých mystických tradicích či duchovních směrech označováno za ego. Z toho důvodu tato duchovní učení říkají, že je potřeba rozpustit ego, a pouze pak můžeme dosáhnout vrcholných stavů (osvícení, spojení s Bohem, dosažení vyšší pravdy, Kristova vědomí, atd.). Tyto „vrcholné“ stavy jsou totiž jedním z cílů duchovního úsilí.
Člověk ale nemusí být mystikem, aby porozuměl výhodám klidné mysli. Umění mírnit svoje emoce a pouštět svoje myšlenky je velmi praktické i v každodenním životě. Méně myšlenek prostě znamená klidnější a pohodovější život.
