Článek
Blízkost je jedna ze základních potřeb, které člověk má. Když zde mluvím o blízkosti, tak mám na mysli duševní blízkost. Člověk například tak nějak automaticky předpokládá, že když má partnera, tak jsou tím naplněny jeho potřeby blízkosti. Stejně tak, když má kolem sebe spoustu kamarádů a známých, velikou rodinu, apod. Tak to ale vůbec být nemusí. Fyzická blízkost ještě neznamená, že budeme cítit i blízkost duševní. Můžeme mít klidně s někým sex a přitom nemít žádné pocity blízkosti. Můžeme být neustále obklopeni nějakými lidmi, a přesto se můžeme cítit naprosto osaměle.
Blízkost s někým cítíme, pokud se mu otevřeme. Čím více s ním můžeme sdílet naše pocity, touhy a myšlenky, tím hlubší blízkost vytváříme. Blízkost se nevytvoří sama od sebe jen tím, že s někým žijeme. Musíme mít záměr blízkost cítit. Musíme to chtít.
Pokud se podíváme na lidskou společnost jako celek, tak je až překvapivé, kolik lidí nechce blízkost cítit. Svůj vnitřní svět nesdílejí s nikým, zavřeli brány svého nitra a nikoho dovnitř nepustí. Cítí se osaměle, skoro až zoufale potřebují blízkost cítit, a přesto dělají všechno proto, aby se jakékoliv blízkosti vyhnuli.
Být si s někým blízký je totiž svým způsobem nebezpečné. Pokud sdílíme svoje nejniternější touhy, pocity a myšlenky, tak se odhalujeme. Odkládáme naše psychologické ochrany, naše neprůstřelné citové brnění. Odhalujeme svoji zranitelnost.
Lidé se blízkosti straní, protože se v dětství či v dospělém životě zřejmě párkrát spálili. Někomu důvěřovali, odhalili se a ten někdo to použil proti nim, ať už hned nebo později. Není se pak čemu divit, že důvěřovat přestali. V manželství může být toto docela časté. Ze začátku si manželé zpravidla důvěřují, sdílejí své nitro, nicméně postupem času si začnou ať už vědomě či nevědomě působit psychická zranění. Každý, kdo byl v dlouhodobém vztahu, tak zřejmě ví, kde toho druhého zasáhnout nejcitlivěji. S každým dalším zraněním si nechávají od sebe větší odstup, přestávají sdílet, odcizují se. Paradoxně se pak stává, že každý z manželů cítí mnohem větší blízkost se svými kamarády, než mezi sebou navzájem.
Základním předpokladem blízkosti je důvěra. Musíme cítit důvěru, že můžeme tomu druhému říci něco, co bychom jinému neřekli. Pokud někomu důvěřujeme a on tu důvěru zradí, tak se nás to dotkne. Trvá potom zase nějakou dobu než se důvěra obnoví. Pokud to byla opravdu velká zrada, tak se důvěra zřejmě už nikdy neobnoví. I když dotyčnému odpustíme a budeme s ním zadobře, tak plná a bezvýhradná důvěra bude těžko dosažitelná.
Dalším nezbytným předpokladem blízkosti je přijetí. Pokud máme něčí důvěru a on s námi sdílí kus sebe, tak máme určitou odpovědnost. Naše reakce na sdílení určuje, zda se důvěra s dotyčným prohloubí (a blízkost vzroste) či zeslabí, případně zmizí úplně. Přijetí sdílení znamená uznání pocitů a myšlenek druhého. Příjetí není, když začneme situaci zlehčovat, banalizovat, rozčilovat se, dávat „knížecí“ rady nebo druhého poučovat. Nemusíme s druhým souhlasit, nemusíme mít stejný pohled na věc, ale můžeme respektovat, že to tak cítí nebo že tak uvažuje. To je přijetí.
V některých vztazích bývá sdílení jednostranné, tj. jedna osoba zpravidla sdílí a druhá zpravidla sdílení přijímá. Příkladem můžou být třeba rodiče a děti, ale i některé vztahy mezi dospělými lidmi. V takovém případě je ve zranitelné pozici jen sdílející osoba, tj. ta cítí blízkost ve spojení s důvěrou. Zatímco druhá osoba nemusí cítit blízkost, resp. pokud ji cítí, tak spíše ve formě sympatie či lásky.
Nejcennější a zároveň nejtěžší je sdílení oboustranné. Takové sdílení vyžaduje, aby obě strany vzájemně cítili důvěru a úctu vůči druhému. Je zpravidla možné pouze mezi osobami, které buď vědomě nebo alespoň podvědomě znají a dodržují principy důvěry a přijetí.
Pokud člověk nikomu svoje nitro neotevře, tak ochuzuje sám sebe, ochuzuje svůj život. A nejspíše ochuzuje i ostatní. Často je až překvapivé, jak upřímné sdílení od srdce inspiruje ostatní. Nejde o to každému na potkání hned všechno vyprávět. Jde o to mít ve svém životě někoho, s kým sdílet můžeme. Pokud jsme byli mnohokrát zranění, nepůjde to snadno. Důvěra se zase musí postupně vybudovat, krok za krokem. Můžeme zkusit něco sdílet s někým, kdo je nám sympatický a když vše bude v pořádku, můžeme sdílet zase o kousek více. A pokud skutečně není ve vašem okolí nikdo, s kým byste mohli bezpečně sdílet, tak mužské či ženské kruhy jsou pro takový případ ideální.
Blízkost je pro většinu lidí předpokladem duševní pohody. Pokud jsme si s někým blízcí, tak jakoby cítíme neviditelnou oporu. Cítíme se v bezpečí. Jsme psychicky odolnější a citově stabilnější. Víme, že v tom nejsme sami.
ROZJÍMÁNÍ NAD BLÍZKOSTÍ
1. Nespokojenost s blízkostí v partnerském vztahu
Někteří lidé cítí nedostatek blízkosti ve svém partnerském vztahu. Pokud to tak cítíte, zkuste se podívat na svůj partnerský vztah. Je blízkost v tomhle případě realistická? Jsou splněny předpoklady pro blízkost, tedy touha obou partnerů po blízkosti, vzájemná důvěra a přijetí? Pokud nějaký z těchto předpokladů úplně chybí, tak ve vztahu příliš blízkosti zřejmě nebude. Pokud se podíváte na váš vztah, je pravděpodobné, že se to v budoucnu změní?
Jde o to, abychom se podívali na fakta a přestali doufat v nějaký zázrak. Blízkost nevzniká náhodou ani zázrakem. Je to výsledek přesně stanoveného postupu. Je to výsledek naší činnosti, ať už vědomé či podvědomé. Buď se můžete smířit s tím, že blízkost ve vztahu nebude vysoká, anebo je potřeba vytvořit s partnerem podmínky pro její vznik.
Tím neříkám, že je nutné mít v partnerském vztahu absolutní blízkost. Blízkost má různé úrovně, různé stupně, různou hloubku. S partnerem můžeme třeba bezpečně sdílet jen určité věci a blízkost bude dosahovat určité hloubky. S kamarády zase můžeme sdílet jiné části našeho nitra, které nejsou bezpečné pro sdílení s partnerem. Takto to zřejmě má většina lidí a na tom není nic špatného. Jde jen o to si uvědomit, jak to máme my sami. Uvědomit si, zda můžeme blízkost prohloubit.
2. Základy sdílení
Ač to může být pro někoho překvapivé, tak i sdílení je určité umění. Pokud chceme vytvořit blízkost, sdílíme především sami o sobě. Nemusíme vyprávět žádné květnaté příběhy, které začínají u Adama. Pokud nejsme poutaví vypravěči, tak tím druhé akorát odradíme. Stačí sdílet esenčně, jednoduše. Prostě sdílíme, jak se cítíme, co se nám stalo.
Náš záměr při sdílení je zcela klíčový. Jde o to mít jasno v tom, jakého pocitu (vnitřního stavu) chceme dosáhnout. Umět si v hlavě představit duševní rozpoložení, ve kterém chceme po sdílení být. Je dobré si takové rozpoložení umět v sobě nacítit. Pocítit v sobě, jaké to je cítit blízkost. Jaké to je být propojený s druhým. Pokud v sobě máme procítěný záměr, tak se stává majákem, který nás při sdílení vede. Pokud jsme během sdílení na rozcestí, záměr je jako světlo, které nám ukazuje cestu.
