Článek
Soucit může být pro lidi hodně matoucí. Část lidí by zřejmě označila soucit za emoci. To ale není úplně přesné. Je totiž zavádějící, že kořen slova soucit je „cit“, a tudíž automaticky předpokládáme, že soucit musí být o nějakém pocitu. To tak částečně je, nicméně soucit je spíše dovednost.
Soucit si nepleťme s lítostí. Lidé, kteří někoho litují, tak říkají: „Ó ty nebohý chudáčku, takové neštěstí! Svět je na tebe tak zlý! Ty to máš v životě tak těžké!“ Podobné věty jsme určitě někdy slyšeli, možná je i sami někdy říkáme. Lítost ale ve skutečnosti vůbec nepomáhá, spíše naopak. Pokud někoho litujeme, tak v něm vyvoláváme či utvrzujeme pocit oběti. Litováním mu podvědomě říkáme, že je zcela bezmocný. Oslabujeme ho, bereme mu tím sílu a vůli k jednání. Říkáme mu, že nemůže se svoji situací nic dělat, nezbývá mu nic jiného než trpět. Naopak sami se podvědomě stavíme do role hrdinného zachránce, který si s danou situací dokáže hravě poradit. Vzniká tak nezdravá psychologická závislost z obou stran. Zachránce je závislý na zachraňování, a když mu jeho záchrana není oplácena, tak cítí nevděk či naštvání. Zachraňovaný se zase stává zcela závislý na druhých a vyžaduje od nich, aby za něj řešili jeho vlastní problémy. A když se to nedaří, tak svaluje vinu na ostatní. To samozřejmě neznamená, že bychom měli být tvrdí nebo bezcitní. Pokud má třeba někdo zlomené obě nohy a je připoután na lůžko, tak je na místě se o něj starat. Můžeme ale dělat, co je objektivně potřeba pro druhého udělat, aniž bychom se uchylovali k litování.
Soucit rovněž nelze ztotožňovat s empatií. Slovo empatie pochází z řeckého slova „empatheia“, ve kterém „em“ znamená „v“ a „pathos“ znamená „cit“. Pokud jsme empatičtí, tak to znamená, že se umíme vcítit do druhé osoby. Umíme se vcítit do jejích pocitů nebo do jejího vidění světa. Empatie není o žádném našem konkrétním pocitu, je to spíše dovednost. Při empatii jakoby cítíme to, co cítí druhá osoba. Pokud je smutná, doléhá její smutek i na nás. Pokud je šťastná, jsme veselí i my. Stejně tak se umíme napojit i na její vidění světa. Pokud má nějaký nápad či vizi nějakého projektu, dokážeme to vidět jakoby jejíma očima. Samozřejmě to není tak, že bychom přemístili naše vědomí do její hlavy, ale spíše v sobě dokážeme navodit identické vnitřní nastavení.
Empatie je krásná dovednost. Empatičtí lidé umí v práci harmonicky spolupracovat s ostatními, bývají velmi dobří přátelé a umí to doma s dětmi. Nicméně neomezenou empatií ubližujeme sami sobě. Pokud jsme extrémně empatičtí, tak máme touhu dát ze sebe druhým to nejlepší. Každému co nejvíce. Přitom zapomínáme na naše vlastní potřeby. Upřednostňujeme ostatní sami před sebou. Ztrácíme ze zřetele, co chceme my sami a topíme se v životech ostatních. Takový postoj není dlouhodobě udržitelný. Zákonitě po nějaké době přijde vnitřní vyhoření.
Empatii je potřeba držet v rovnováze. Empatičtí lidé si musí mnohem více než ostatní hlídat svoje duševní hranice. Je potřeba si uvědomit, že pomáhat ostatním můžeme jen tehdy, pokud na to sami máme energii. Stejnou míru empatie, kterou dáváme ostatním, musíme dávat i sami sobě.
Empatie je nezbytným předpokladem soucitu. Slovo soucit je složené z předpony „sou“, což vlastně znamená „spolu“, a z kořene „cit“. Soucit tedy znamená „Cítím spolu s tebou“. Při soucitu se umíme vcítit do rozpoložení druhého člověka, ale zároveň v tom neztrácíme sami sebe. Víme, že je hranice mezi cítěním druhého a naším cítěním. Mezi jeho viděním světa a naším viděním světa. Soucit znamená empatii s vnitřním nadhledem. Soucit je empatie obohacená o moudrost a lásku.
Součástí soucitu je uvědomění, že nejsme odpovědní za pocity a duševní stavy ostatních. Máme důvěru v druhé, že svojí situaci dokážou zvládnout sami. Člověk je kolikrát až překvapený, jak si lidé dokáží sami poradit, pokud pro to mají prostor a vůli. Určitě jste už slyšeli rčení: „Kde je vůle, tam je i cesta“. Soucit si nebere problémy ostatních sebou domů. Soucit věří ve vnitřní sílu druhých lidí. To samozřejmě ale neznamená zlehčování situace nebo shazování obav druhého. Soucit znamená absolutní respekt k tomu, co druhá osoba cítí.
Soucit je orientovaný na budoucnost, je orientovaný na účinnou pomoc. V dané situaci prostě použijeme empatii, vcítíme se do rozpoložení druhého a zkusíme pocítit, zda můžeme v té chvíli něco udělat. Občas jsou slova nedostatečná a jediné, co je potřeba, je člověka obejmout. Někdy je zase potřeba jen úsměv a pár povzbudivých slov. Někdy pomůže změna prostředí. Mějme na paměti, že občas rozpoložení daného člověka nezměníme, ať řekneme, co řekneme či ať uděláme, co uděláme. Někdy je prostě soucitné nedělat nic a být jen k dispozici. Dát věcem čas a oni se sami srovnají.
Nemusíme se cítit mizerně, pokud neumíme být v každé situaci přiměřeně soucitní. Soucit je skutečně mistrovská dovednost. A i ti nejlepší dělají někdy chyby. Jde prostě jenom o to dělat to, co nám v dané situaci přijde správné. A pokud některé situace nezvládneme, tak být soucitní sami se sebou.
CVIČENÍ PRO ROZVÍJENÍ SOUCITU
1. Zamyšlení se nad svými reakcemi
V klidu si sedněte nebo lehněte, zavřete oči, párkrát se zhluboka nadechněte. Pak se zkuste zamyslet nad svými typickými reakcemi, když se někomu něco nešťastného přihodí. Vezměte si nějaký aktuální případ. Jak jste reagovali? Co jste říkali? Bylo to litování? Dokázali jste se do druhého vcítit? Pokud ne, dokážete se do něj vcítit alespoň zpětně? Jak jste se v té situaci sami cítili? Bylo vám nepříjemně nebo jste cítili důvěru, že to ten druhý zvládne?
Když jste si takto situaci v hlavě zrevidovali, máte z ní dobrý pocit nebo vnímáte, že jste mohli reagovat vhodněji? Zkuste si ještě jednou situaci v hlavě přehrát, ale tentokrát tak, jak byste si přáli reagovat. Představte si, jak druhý vám řekne své neštěstí a jak vnímáte jeho duševní rozpoložení. Představte si vaši reakci, třeba jej obejměte nebo řekněte, co byste si mu přáli říci.
Takovéto „napravení“ vaší reakce může mít dvojí účinek. Zaprvé vám třeba trochu pomůže ulevit od špatného pocitu či viny, pokud něco takového cítíte. Zadruhé potom do svého „repertoáru reakcí“ nahrajete nový způsob chování. Pokud v budoucích případech nastane stejná či obdobná situace, můžete si najednou uvědomit, že můžete jednat i jinak. Zastavíte svoji automatickou reakci, která naskočí jako první a vědomě přejdete na vhodnější způsob jednání.
2. Rozvíjení empatie
Je poměrně těžké rozvíjet empatii, pokud s někým komunikujeme. Často se nám totiž stává, že jsme chycení ve vlastních pocitech a myšlenkách a ty nám zabraňují ve vnímání emočního stavu druhého člověka. Při trénování empatie je dobré být sám v klidu, tedy ve stavu, kdy s námi nelomcují emoce.
Můžeme to třeba dělat na lavičce v parku, či když jsme ve skupině lidí, kde nemusíme plnit nějakou aktivní úlohu či vyvíjet nějaké úsilí (například mluvit, něco předvádět, apod.). Prostě si jenom sedněme a pozorujme lidi ve svém okolí při tom, co dělají. Zkusme z jejich činnosti, výrazu tváře, gestikulace, či tónu hlasu dovodit jejich pocity. Zkusme v sobě jakoby pocítit jejich vnitřní rozpoložení. Jsou radostní či rozčilení? Jsou v rozhovoru zamyšlení či zapálení pro nějaké téma? Jsou ve vnitřní pohodě nebo ve stresu? Řeč těla a tón hlasu říká o vnitřním rozpoložení daného člověka mnoho.
