Článek
Cítit se respektovaný je základní citová potřeba. Minimálně část lidí ovšem neví, jak respektu dosáhnout. A tak na podvědomé či nevědomé úrovni zkouší různé strategie, jak tuto základní citovou potřebu uspokojit. Někdy se domnívají, že když budou ostatním plnit všechny jejich přání a ve všem jim ustupovat, tak za to získají jejich respekt. Jsou přesvědčení, že když budou takoví, jak si ostatní přejí, tak si jich budou ostatní vážit. Tahle strategie je poměrně populární navzdory tomu, že vůbec nefunguje.
Respekt, úctu a uznání ostatních nemůžeme získat, pokud ten samý respekt, úctu a uznání nedáme sami sobě. Musíme začít u sebe. Musíme respektovat svoje fyzické i citové potřeby. Musíme si umět hlídat svoje hranice. Fyzické i psychické. Pokud s námi někdo chce jít ven a my s ním jít nechceme, protože nám s ním není dobře, ale nakonec stejně jdeme (třeba "aby se neurazil"), tak překračujeme svoje hranice. Pokud máme partnerský vztah a ten nás jenom emočně vysává a my v něm přesto dlouhodobě setrváváme (třeba kvůli strachu ze samoty), tak překračujeme svoje hranice. Nerespektujeme svoje citové potřeby. Pokud si necháváme od rodičů či partnera do všeho mluvit a zařizujeme svoje osobní záležitosti podle nich, ač je nám to nepříjemné, tak překračujeme svoje hranice.
Důležitost sebeúcty a respektu k sobě samému jsem si uvědomil ve škole. Jednoho dne mne jen tak napadlo, že si ze sebe začnu dělat legraci, abychom se mohli více smát. V rozhovorech se spolužáky jsem třeba zesměšňoval sám sebe jen proto, aby byla nějaká sranda. Všechny nás to velmi bavilo, hodně jsme se nasmáli. Takhle jsem to dělal dva nebo tři týdny, kdy to bylo fajn, ale pak jsem si začal všímat, že spolužáci začali ztrácet zábrany. Zvykli si, že nemám žádné hranice, že jsem boxovací pytel. Začali si ze mne utahovat tak, že už v tom začala být cítit určitá povýšenost či nadřazenost. Začala to být šikana. Když jsem tohle zpozoroval, tak jsem s legrací hned přestal, ale oni ze setrvačnosti pokračovali. Trvalo mi nějakou dobu, než se mi podařilo obnovit původní stav. Umět si ze sebe dělat legraci (i před ostatními) je sympatická dovednost, ale nechat si líbit zlomyslné zesměšňování v pořádku není. Občas to může navenek vypadat úplně stejně, ale to první se děje v respektu, zatímco to druhé nikoliv.
Musíme si umět nastavit hranice. Pokud ostatní něco dělají či říkají a nám to ubližuje, tak je dobré v sobě najít odvahu jim říci, že je nám to nepříjemné. Je dobré se naučit říkat „ne“, pokud něco skutečně nechceme. Mít úctu sám k sobě znamená, že si uvnitř sebe vytvoříme prostor, kam bez našeho souhlasu nikdo nesmí vstoupit.
Musíme mít také úctu k vlastní tělu, hlídat si jeho nedoktnutelnost. Doslova na to máme právo. V § 91 občanského zákoníku je uvedeno, že člověk je nedotknutelný. Tím je vyjádřeno právo každého člověka na duševní a tělesnou integritu.
V průběhu života jsem si uvědomil, že někteří lidé rozumí jenom síle. Neumí respektovat sami sebe, svoje hranice a potřeby, a tudíž neumí respektovat ani hranice ostatních. Když jim řekneme „ne“, tak je to jako kdybychom mluvili do větru. Hraničáři (strážci územních hranic), když někoho vidí, jak překračuje hranice, tak na něj nejprve zavolají a upozorní jej na to. Pokud ten člověk nereaguje a hranici dál překračuje, tak zvýší hlas a jsou mnohem důraznější. Pokud i přesto daný člověk pokračuje v překračování hranice, tak nastupuje fyzické donucení. Je potřeba, abychom se naučili být sami sobě hraničáři. V závislostech na okolnostech dané situace zvolit prostředky k ochraně svých vlastních hranic. To samozřejmě neznamená, že když někdo překračuje naše hranice, že ho za to hned zmydlíme. Je potřeba používat zdravý rozum a volit vždy prostředky přiměřené okolnostem. Takové, které zajistí naši duševní pohodu a přitom zbytečně druhým neubližují. V praxi to obvyklé znamená, že pokud někdo překračuje naše hranice fyzicky, je potřeba sám sebe přiměřeně fyzicky chránit. Pokud jsou hranice překračovány slovy, je potřeba se chránit rovněž slovy.
Někdy si nemusíme být jistí tím, kde vlastně hranice máme. V každodenním životě to většinou zjistíme metodou pokus-omyl. Skutečnost, že někdo překročil naše hranice, poznáme snadno. Prostě nám v dané situaci není dobře. V extrémních případech se můžeme cítit jako by nás někdo psychicky válcoval či znásilňoval. Zde to není o pohlaví, děje se to mužům i ženám stejným dílem.
Lidé si snadno spletou respekt s obdivem. Říkají, že chtějí být respektováni, ale ve skutečnosti potřebují, aby je ostatní obdivovali. Na tom není nic špatného, potřeba obdivu je legitimní lidská potřeba. Respektovat druhého člověka znamená ctít jeho tělesnou a duševní integritu, jeho pocity, názory, myšlenky. Pokud toto v sobě ctíme, ctíme to automaticky i u ostatních. Není to o obdivu, je to o úctě. Obdiv vzniká případě, kdy je někdo v něčem lepší, než jsme my sami. V něčem, co je pro nás důležité. Obdiv získáváme kvůli naší schopnosti být sám sebou, kvůli naší moudrosti, odvaze, nadhledu, humoru, atd.
Někdo by si také mohl plést respekt se strachem. Někteří lidé si myslí, že když získají moc, tak získají respekt. Například se stanou vedoucím v práci či dokonce ředitelem a domnívají se, že teď už si respekt skutečně zaslouží z titulu své pozice. Dokonce si v duchu myslí, že když mít respekt nebudou, tak si ho vynutí. Takoví lidé si ale pletou respekt se strachem. Pletou si respekt s poslušností. Ostatní lidé je sice poslouchají a většinou si vůči nim skutečně „nic nedovolí“, ale není to kvůli osobní úctě k nim, ale je to ze strachu. Ze strachu z možných důsledků, ze ztráty zaměstnání.
Respekt si nejde vynutit, respekt člověk obdrží darem. Je nezbytné si uvědomit, že pouze člověk, který umí ctít svoje potřeby, umí ctít i potřeby ostatních. Pouze člověk, který umí ocenit sám sebe, umí ocenit i ostatní. Někteří lidé toto neumí, a proto nemá cenu to od nich vyžadovat. Prostě nejsou respektu a ocenění v dané fázi svého života schopni. To je úplně v pořádku. Prostě to musíme přijmout. Lidé se díky různým životním zkušenostem mění. Je dobré v sobě pěstovat důvěru, že takoví lidé se jednou naučí, jak sami sebe respektovat a ctít. Díky této důvěře to budeme schopni nechat být a žít svobodně náš vlastní život. A zároveň tím dáváme prostor, aby se změna postupem času mohla uskutečnit.
Pokud se naučíme respektovat sami sebe, pokud se naučíme ctít naše potřeby a vážit si sebe sama, tak přirozeně budeme přitahováni k lidem, kteří to mají podobně. A pak dochází k zázraku, kterým je vzájemný respekt, úcta a uznání.
ROZJÍMÁNÍ NAD RESPEKTEM
1. Pravidlo druhého rande
Kdysi jsem někde slyšel o pravidlu druhého rande. Je to použitelné hlavně v partnerském vztahu. Je to ideální model, podle kterého můžete poměřovat svoje chování a chování svého partnera. Jednoduše řečeno, kdyby váš partner na druhém rande dělal to, co teď dělá, tolerovali byste to? Šli byste s ním pak i na třetí rande? A naopak. Kdybyste dělali na druhém rande to, co děláte právě teď, myslíte, že by se s vámi váš partner chtěl znovu vidět?
Pravidlo druhého rande je užitečné měřítko respektu ve vztahu. Díky němu poznáte, které jednání (ať už vaše či partnerovo) je už přes čáru. Je to užitečná pomůcka pro uvědomění si hranic a jejich nastavování. A také je to užitečné pro rozhodování ohledně partnerského vztahu. Neznamená to, že se musíte s partnerem hned rozcházet, když nedosahuje standardu druhého rande (to z podstaty věci je v běžném partnerském vztahu nerealistické). Nicméně vám to pomůže určit, do jaké míry je váš vztah vychýlený od vašeho vzorového (ideálního) stavu.
2. Respekt k hranicím
Zkuste se zamyslet, ve kterých situacích se cítíte nepříjemně. Zavřete oči, párkrát se zhluboka nadechněte a vydechněte a zkuste si v hlavě jednu takovou situaci vybavit. Přehrajte si ji, jak se odehrála a co kdo řekl. Uvědomte si, ve který moment došlo k překročení vašich hranic. Jakým způsobem došlo k jejich překročení. A pak si tu samou situaci v hlavě přehrajte znova, ale tentokrát tak, jak by to ideálně mělo proběhnout. To znamená, že „kulisy“ té scény zůstanou stejné, ale změní se jednání aktérů. Zejména vaše jednání. Představte si, jak dojde k překročení vašich hranic, přičemž vaše reakce je jiná, tentokrát vychází z úcty k sobě samému. Představte si, jak ten druhý v návaznosti na to říká nebo dělá něco jiného – takového, co vás respektuje. Také si představte, jak se ten druhý za své předchozí nevhodné chování omlouvá. Představte si, jak upřímně říká, že ho to mrzí. Zkuste v sobě pocítit, jaké to je, když se situace takto vyvine. Klidně si to takhle v hlavě několikrát přehrajte. Uklidňuje vás to? Cítíte se o něco lépe? Pokud ano, buďte s těmi pocity.
Díky tomuhle cvičení si lépe uvědomíte, kde leží vaše hranice a čím dochází k jejich překročení. Tahle znalost sama o sobě může pomoci, když se v budoucnu podobná situace bude opakovat. Také si tím nacvičíte vhodnější reakce v podobných situacích. Reakce, která vychází z úcty k sobě, dokáže celou situaci úplně proměnit. V neposlední řadě vás takováto meditace může trochu uklidnit a vrátit ztracenou sebejistotu. Pomůže zacelit zranění, které vzniklo.
3. Natankování respektu
Zkuste si lehnout, zavřít oči a párkrát se zhluboka nadechnout. Potom si představte, jak vás celý svět respektuje. Představte si všechny lidi, které znáte, jak vás respektují. Klidně se je představujte jednoho po druhém, jak za vámi chodí a říkají: „Respektuji tvoje pocity a představy“. Můžete si představit jakákoliv jiná respektující slova, která vám udělají dobře. Představte si, že respekt vyzařuje z jejich slov, z jejich jednání. Vnímejte, jak vás to oblažuje, jak vás to léčí. Zkuste to v sobě pocítit a buďte s tím pocitem. Dělejte tuhle meditaci tak dlouhou, jak budete chtít.
Tato meditace může zejména pomoci cítit se lépe ve dvou případech. Za prvé, když po respektu toužíte a nedostáváte jej. Svoji potřebu cítit respekt od ostatních si totiž můžete alespoň částečně naplnit meditací. Léčíte tím sami sebe. A za druhé vám to pomůže, pokud prožíváte v průběhu dne nerespektující situace a jste z toho rozhození. V takovém případě vám tato meditace může pomoci se zklidnit, dostat se zpět do svého středu. Jestliže celý život hladovíme po respektu nebo jsme právě prožili určité emoční trauma, tak samozřejmě nemůžeme od několika minut meditace čekat, že se tím všechno vyřeší. Meditace je jenom pomocník, který nám pomůže vykročit správným směrem. Možná nám trochu uleví. Účinky budou větší, pokud ji budeme dělat častěji (a samozřejmě za předpokladu, že cítíme, že nám alespoň trochu pomáhá).
