Článek
Existuje velmi příjemná lidská zkušenost, která většinou vzniká, když si lidé povídají. Když ji lidé zažijí, tak někdy ani nevědí, jak tomu mají říkat. Většinou pak říkají, že si s někým „rozumí“ nebo že se s ním „dobře povídá“. Přijde mi ale, že tyto výrazy nepostihují jedinečnost tohoto zážitku. Myslím, že mnohem přesnější je tomu říkat duševní splynutí.
Když zažijeme duševní splynutí, máme pocit, že se s tím druhým jakoby vnitřně splyneme. Vnitřně nás to k tomu člověku táhne, jakoby mezi ním a námi existovala přitažlivá síla. Máme přitom pocit velké intimity jako bychom byli jeden celek. Pocit hlubšího spojení. Myslím, že většina lidí to někdy zažila.
Často se to stává mezi mužem a ženou, třeba na velmi povedeném rande nebo klidně mezi kamarádem a kamarádkou při povídání nad pivem. Ale může to zažít i muž s mužem nebo žena s ženou, můžeme to zažít v rámci rodinných vztahů. Je to velmi intimní, ale přesto v tom není nic sexuálního.
K duševnímu splynutí může dojít, když upřímně od srdce sdílíme. Sdílíme to, co cítíme. Může to být něco, co nás trápí, co nás štve nebo co nás zlobí. Může to být i klidně něco legračního, co jsme zažili. Aby mohlo ke splynutí dojít, tak na druhé straně musí být někdo, koho to upřímně zajímá. Kdo sedí, má otevřené srdce a naslouchá. Nechává na sebe naše vyprávění působit. Pokud mluví, tak se ptá, protože ho to zajímá.
Naslouchání srdcem je schopnost, kterou všichni máme. Když nasloucháme srdcem, tak se zájmem vnímáme, co se ten druhý říká. Neskáčeme mu do řeči, nezlehčujeme jeho vyprávění, nesoudíme. Neděláme ani laciné vtípky, nehodnotíme jeho pocity, nepřebíjíme jeho vyprávění svými názory. Pokud nasloucháme srdcem, tak uznáváme pocity toho druhého. Není to tak, že bychom ty pocity druhé osoby sami v sobě pociťovali, ale svým způsobem je vnímáme jako by to byly naše vlastní.
Když nasloucháme srdcem, nemusíme nikomu radit. Kolikrát totiž ani sami nevíme, co bychom na to řekli, a tak je nejlepší neříkat vůbec nic. Vnímavým nasloucháním totiž pomáháme také.
Schopnost sdílet máme přirozeně také všichni, ale většinou se sdílet bojíme. Bojíme se nepřijetí, zesměšnění, neporozumění, odsouzení, apod. Sdílet od srdce můžeme jen tehdy, pokud se cítíme bezpečně. Cítíme, že nás ten druhý skutečně poslouchá, cítíme důvěru, že mu to můžeme říci. Cítíme důvěru, že to nikomu dalšímu neřekne. Jen pak jsme schopni odložit naše psychologické ochrany.
Hluboké sdílení předpokládá, že sdílíme věci, na kterých nám záleží, které v ten moment pociťujeme jako důležité. Takové sdílení má určitý emoční náboj, sami při něm něco cítíme. Je to prostě jiné, než když sousedovi přes plot povídáme, že zítra bude pršet.
Důležité je, že při propojení je oběma lidem příjemně. Oba se v tom přirozeně cítí dobře. Pokud se jeden cítí zahlcen emocemi toho druhého a cítí se mizerně, tak to není duševní splynutí.
Předpokladem duševního splynutí je, že dva lidé mají čas a prostor sdílet. K propojení nedojde, když potkáme někoho na ulici, vyměníme pár slov a každý hned spěchá za svým dalším úkolem na seznamu. Je potřeba mít čas a prostor si nerušeně povídat. Pocit citového bezpečí je zásadní. Nemusíme nikomu slavnostně přísahat, že nikomu nic neřekneme, stačí, když to ten člověk z nás cítí. Mít něčí důvěru je veliká pocta sama o sobě. Je to výsada, privilegium.
Poprvé jsem si sílu bezpečného sdílení uvědomil na mužských kruzích. Bylo velmi léčivé sdílet svoje životní potíže (a související pocity) stejně tak jako bylo velmi léčivé poslouchat sdílení ostatních. V rámci kruhu se vždy vytvořila taková krásná atmosféra vzájemného bratrského souznění a propojení. Co se řeklo v kruhu, zůstalo v kruhu. Vždy jsem odcházel vnitřně posílen, jako bych „dotankoval“ energii.
Propojení může mít různou úroveň a kvalitu. Pokud si dobře popovídáme s naší oblíbenou kamarádkou o tom, co rádi děláme, co nás baví a smějeme se u toho, tak může mít propojení spíše takovou veselou a vzrušující kvalitu. Pokud s někým sdílíme naše nejhlubší trápení, tak má následné propojení hlubokou a klidnou kvalitu. Pokud sdílíme s naším partnerem, může to být velmi dobrá předehra pro hezký sex. Sdílením se na sebe naladíme, duševně se propojíme a fyzické spojení přirozeně následuje.
Upřímné sdílení a upřímné naslouchání prohlubuje každý vztah. Propojení si ale nelze vynutit. Pokud jeden nechce upřímně sdílet nebo druhý nechce se zájmem poslouchat, tak k tomu prostě nedojde. Nemá cenu to nikomu vyčítat. Někdy je pro někoho velmi těžké se otevřít. Stejně tak je pro někoho velmi těžké klidně a se zájmem naslouchat. Lidé vždy nevyrůstají v prostředí, které by k bezpečnému sdílení a naslouchání bylo přátelské. Někteří možná ani nevědí, že je možné něco takového zažít. Nedokážou si představit, že je něco takového vůbec možné. A někteří bezpečné sdílení a naslouchání ani zažít nechtějí, bojí se zranitelnosti, která je s tím spojená.
Pokud můžeme s někým prožít duševní splynutí, tak je to skutečný dar. Může to být pro nás velmi léčivé. A někdy může být až překvapující, jak se propojíme s někým, s kým jsme to vůbec nečekali.
CVIČENÍ PRO DUŠEVNÍ SPLYNUTÍ
1. Naslouchání srdcem
Naslouchat srdcem je velmi užitečná dovednost. Není to tak, že bychom se snažili srdcem skutečně slyšet, není to přece ucho. To, co nám ten druhý říká, posloucháme samozřejmě ušima. Jde ale o to se při takovém naslouchání snažit vnímat pocity druhého. Vnímat proč říká to, co říká. Z jakých jeho pocitů to vychází, z jakého duševního rozpoložení. Nechme na sebe vyprávění druhého člověka působit. Pokud máme nějaké myšlenky a emoce, tak je jen pozorujme. Neskákejme mu do řeči, nehodnoťme, nesuďme, zbytečně neraďme. Neříkejme, že ten druhý nemá právo cítit to, co cítí. Nevysvětlujme mu, že by to měl cítit jinak. Pokud máme do situace nějaký vhled, který by mohl být prospěšný, tak je na místě ho sdílet. Udílení „knížecích rad“ ale nikoho nenadchne. Pokud chceme sdílet svůj vhled, tak je lepší to udělat formou otázky („A zkoušel jsi udělat toto?“) nebo formou osobní zkušenosti („Mne se to také stalo a já jsem udělal toto…“) anebo formou uvědomění („Taky jsem to zažil a uvědomil jsem si, že…“).
Někdo umí naslouchat srdcem přirozeně, pro někoho to může být extrémně těžké. Většina z nás je asi někde mezi tím, tj. jsou určité situace, ve kterých srdcem nasloucháme naprosto přirozeně, a poté jsou jiné situace, kdy to nezvládáme a hodnotíme, soudíme, přerušujeme druhého, radíme mu, apod. Nicméně naslouchání je dovednost, což znamená, že se v tom můžeme vytrénovat, pokud budeme chtít. Můžeme třeba si říci, že každý den budeme alespoň po dobu třeba několika minut někomu naslouchat způsobem, který je zde popsán. Může to být klidně v práci, když nám něco říká kolega nebo šéf ohledně pracovního úkolu. Může to být doma partner nebo dítě, když nám sdělují nějaký svůj zážitek. Může to být kamarád. Vnímejme jejich duševní rozpoložení, jejich pocity.
Je zřejmé, že význam naslouchání srdcem roste s hloubkou a intenzitou sdělení. Pokud nám kolega na obědě říká, že si po obědě ještě zajde koupit rohlíky, tak je to v zásadě povrchní sdělení a naslouchání srdcem není podstatné. Pokud nám někdo říká, že od něj odešel partner a vyhodili ho z práce, tak je naslouchání srdcem zcela zásadní. S postupem času si člověk vycvičí intuici a v rámci běžného rozhovoru začne zachycovat okamžiky, kdy stojí za to jít víc do hloubky a naslouchat srdcem. Koneckonců většina z nás to někdy udělá naprosto automaticky, ani o tom nepřemýšlíme. Prostě nám to přijde v daný moment přirozené.
Pokud má někdo potíže si představit, co naslouchání srdcem znamená, tak si to může trénovat na zvířatech. Zvířata nemluví slovem, ale vydávají zvuky. Ty zvuky odrážejí jejich nějaké vnitřní rozpoložení. Když mají strach, vydávají nějaký zvuk. Když mají radost, vydávají jiný zvuk. Zkuste se zaposlouchat do zvuků, třeba když v parku zpívají ptáci nebo štěkají psi. Zkuste v sobě pocítit, co to dané zvíře cítí. Pokud porozumíme, že za zvukem se skrývá pocit, pokud ten pocit naším vnitřním zrakem vidíme, tak nám naslouchání srdcem půjde nepochybně velmi dobře.
2. Bezpečné sdílení
Měli jste někdy možnost s někým bezpečně sdílet? Cítili jste tu důvěru, že mu můžete říci své nejtajnější touhy, trápení, vášně? Prostě úplně cokoliv a bude to v pořádku?
Možnost sdílet je pro člověka velmi důležitá. Mít někoho, komu můžeme říci cokoliv, co máme na srdci (a v žaludku), je pro naše duševní zdraví prospěšné. Někdy to může být náš prarodič, někdy kamarád, někdy partner. Pro někoho je paradoxně jednodušší sdílet s někým úplně cizím. Psychoterapeuti plní přesně tuto úlohu. Stejně tak jako kněz v rámci zpovědi. V posledních deseti či patnácti letech jsou na vzestupu mužské a ženské kruhy, které tuto úlohu také plní. Na rozdíl od návštěvy terapeuta či kněze platí, že v kruhu nejsme jediní, kdo sdílí. Je tam třeba dalších 10 lidí. Někdy se v kruhu podaří vytvořit skoro až posvátnou atmosféru, ve které probíhá duševní léčení, kterého psychoterapeut či kněz nemůže sám nikdy dosáhnout.
Pokud nemáte možnost s nikým bezpečně sdílet, zkuste si zavřít oči a pocítit si, jaké by to bylo. Zkuste si představit, že svoje zranění či svoje potíže s partnerem můžete předat „do prostoru“. Zkuste si představit, že na to nejste sami. Necítili byste se potom lépe?
