Článek
Smích a pláč nejsou jediné prostředky, jak se tělo vypořádá s vnitřními stavy. Dalším prostředkem, který je kdykoliv k dispozici, je zvuk. Je to vlastně úplně jasné, akorát my dospělí na to občas zapomínáme. Zato děti, ty na to nezapomínají.
Když půjdete na dětské hřiště, tak je zřejmé, co tam uvidíte. Děti řádí a u toho výskají, pokřikují a vydávají další zvuky, které odrážejí to, co se děje v jejich nitru. Do světa promlouvají jejich emoce. Emoce mluví univerzálním jazykem, každý mu rozumí. I když budete na dětském hřišti v Japonsku a uvidíte výskající dítě, tak vám bude jasné, že má radost. A nemusíte umět japonsky ani slovo. Dokonce pokud se zaposloucháte do zvuků, které vydávají zvířata, tak můžete poznat, jaké je vnitřní rozpoložení daného zvířete. Ve zvucích slyšíte, jestli má strach nebo je klidné či radostné. Prostě nemusíte umět štěkat, a přesto svému psovi budete rozumět.
Naše emoce se chtějí projevit. Je to způsob, jak se naše tělo vypořádává se svými vnitřními stavy, aby zůstalo zdravé. Pokud cítíme třeba velikou radost, uvnitř našeho těla vnímáme přetlak, potřebujeme jej ventilovat. Nejzřejmější to je, když vyhrajeme Mistrovství světa v hokeji. To pak lidé vydávají obzvláště zajímavé zvuky, jen aby se vnitřně vyrovnaly s tím neskutečným množstvím radosti, kterou cítí. Zřejmě všichni podvědomě cítíme, že pokud cítíme ohromnou radost, prostě musíme jásat a výskat, protože kdybychom to v sobě uzavřeli, tak explodujeme.
U pozitivních emocí jako je nadšení a radost je ještě docela přirozené je projevovat, protože to je společensky přijatelné a v zásadě tím nikomu neubližujeme. Nicméně s emocemi, jako je vztek nebo frustrace, je to už výrazně horší. Tyto emoce totiž projevujeme zejména tak, že na ostatní lidi křičíme. A to má mnoho nevýhod. Především tím v lidech často vyvoláme strach. Každý rozumný manažer ví, že není dobré, pokud se mu podřízení bojí říkat věci tak, jak skutečně jsou. Jednoduše nemůže firmu dobře řídit, pokud vychází z mylných informací. To by se mu po nějakém čase firma sesypala jak domeček z karet. Také pokud nepřiměřeně a často křičíme na děti, tak se může stát, že v nás ztratí důvěru, prostě se začnou bát nám některé věci říkat. Jak můžeme naše děti efektivně chránit a životem vést, když se nám bojí svěřit s věcmi, které je trápí? Rovněž je docela zřejmé, že někdy naším vztekem vyvoláme ve druhých jenom další vztek. Křičíme na někoho, ze vzteku do něj strčíme a další věc, co si uvědomíme je, že ležíme v nemocnici s rozbitou hlavou. Dostali jsme tvrdou ránu do nosu nebo pivním půllitrem po hlavě. Všechny rvačky jsou způsobené nezvládnutými emocemi. Tím, že si vybíjíme svoje frustrace na ostatních, tak se zpravidla vylučujeme z kolektivu. Člověk s alespoň základní sebeúctou se nikdy nebude kamarádit s někým, kdo si na něj permanentně vylévá vztek.
A tak dospělí někdy raději svoje frustrace a vzteky skrývají či potlačují. Tím ale sami sobě ubližují. Co myslíte, že se stane, když máte uzavřený kotel s vodou, pod který neustále přikládáte? Tlak v kotli pořád stoupá, až v jeden okamžik to někde bouchne. Stejně tak člověk, který svoje emoce potlačuje, tak cítí neustále se zvyšující vnitřní napětí. Navenek ten člověk může vypadat úplně klidně, ale napětí stoupá, a když dosáhne kritického bodu, ten člověk vybouchne stejně jako natlakovaný kotel. A pokud člověk i přesto dál v sobě všechno dusí, tak se to v dlouhodobém horizontu může projevit i na těle ve formě zdravotních problémů.
Je to tedy trochu oříšek. Pokud si budeme vylévat emoce na ostatních, tak si sice ulevíme, ale v nějakém ohledu se nám to může nepříjemně vrátit. Pokud v sobě emoce pohřbíme, tak sice budeme s ostatními v pohodě, ale sami sobě kopeme hrob.
Řešením tedy je emoce projevovat, ale bezpečným způsobem. Neventilovat si svoje frustrace a vzteky na ostatní lidi, ale pouštět je ze sebe ven do bezpečného prostoru. Pokud jste doma, zavřete se do pokoje a vykřičte všechny svoje frustrace do polštáře. Bušte do něj, co to jde. Vyvřískejte ze sebe všechnu tu šílenost, kterou si v sobě nosíte. Uvolněte ten vnitřní přetlak. Pokud to uděláte, tak se vám uleví. Vnitřní napětí zmizí, zůstane klid, odevzdání. Pokud se vám frustrace s myšlenkami či obrazy v hlavě vrátí, klidně si dejte další kolo.
Frustrace a vztek nejsou moc dobrým vnitřním stavem pro inteligentní reakce. Ti z nás, co pracují v kanceláři a přijímají a posílají každý den několik desítek emailů, vědí, že na některé emaily je dobré hned nereagovat. Nejspíš několikrát se nám totiž už stalo, že jsme dostali email, který nás nadzvedl ze židle, a tak jsme na něj v záchvatu vzteku odpověděli. A druhý den toho litovali. Člověk postupně pochopí, že některé emaily je potřeba „vydýchat“ a odpovídat na ně až s několikadenním odstupem (samozřejmě pokud to okolnosti případu dovolí). Vztek a frustrace nám kalí úsudek, věci nevidíme tak jasně, jak bychom potřebovali.
To, co je zde psáno, není vhodné chápat absolutně, ale jen jako určitý princip. V životě jsou situace, kdy je vhodné či dokonce nutné ukázat lidem svůj hněv a frustraci, alespoň v nějaké rozumné míře. Život nabízí nepřeberné množství situací a člověk se učí metodou pokus – omyl. S postupem času člověk získá cit pro danou situaci. Jeho vnitřní hlas či hlubší pocit mu pak napoví, kterou cestou se vydat.
Výskání a křičení jsou nejjednodušší způsoby, jak si poradit s intenzitou citů. Tyhle metody jsou účinné hlavně při pocitech jako je radost či frustrace (vztek, hněv). Nicméně člověk prožívá i další pocity, které výskání a křičení nepotřebují. K vyrovnání se s těmito pocity si stačí pouze povídat. Mnoho psychoterapií je na tom založeno. Člověk přijde a prostě se ze svých pocitů vypovídává. Je to jednoduché a vlastně docela účinné.
Určitě se vám stalo, že jste měli nějaký problém, a když jste si o něm promluvili s dobrým kamarádem, tak jste se cítili lépe. Církevní zpověď má podobné účinky. Dříve totiž nebyli psychologové, jejich funkci plnili kněží. Z toho důvodu bylo klíčové zpovědní tajemství, protože člověk potřeboval mít důvěru, že může říci cokoliv. Člověk od zpovědi odcházel a jeho duše byla lehčí.
Pro lidskou psychiku je blahodárné, pokud má člověk ve svém okolí někoho, komu plně důvěřuje a může sdílet v podstatě cokoliv. Může to být kněz, psycholog, kamarád, rodinný příslušník, sebe-rozvojový kouč. Je to skutečný poklad, pokud je v našem okolí někdo, kdo umí ze srdce naslouchat. Někdo, kdo při poslechu nesoudí, neskáče do řeči, nenavrhuje hned za každým slovem řešení. Někoho, komu můžeme plně důvěřovat, že nikomu dalšímu nebude o našich sděleních vyprávět. Takových lidí není mnoho, ale existují. Pokud nikoho takového nemáme, existují ženské a mužské kruhy, kde se tyto principy uplatňují. Sám jsem se mnoha takových kruhů zúčastnil a ze zkušenosti vím, jak příjemně může působit na lidskou psychiku, když člověk naslouchá příběhům ostatních a sám svoje životní příběhy sdílí. V bezpečném prostoru a ve svém vlastním tempu.
