Článek
Baví se dva kamarádi:
„Cítím brnění po celém těle, nemám náhodou mrtvici?“
„To je jedna možnost.“
„A jaká je ta druhá?“
„Že jsi rytíř.“
Jako mladík jsem se účastnil kurzu holotropního dýchání. Lektoři nám na tom kurzu nejprve vysvětlili, jak se má správně holotropně dýchat. Připravili nás na to, že během procesu dýchání vyplavou na povrch různé emoce a že možná budeme potřebovat si zaplakat. Byli jsme instruováni, že pláč je zcela v pořádku a je potřeba vytvořit bezpečný prostor pro dýchajícího, aby se mohl vyplakat. Účastníci kurzu se spárovali do dvojic – jeden měl dýchat a druhý měl nad ním bdít a poskytovat mu tichou podporu. Já jsem se spároval s jednou slečnou, našli jsme si prostor na zemi v té místnosti, kde se vše konalo, roztáhli karimatku a připravili deku na přikrytí. Dohodli jsme se, že já budu dýchat jako první. V sále byla vážná atmosféra, všichni byli trochu napjatí v očekávání něčeho mimořádného.
A pak jsme začali dýchat. Dýchám, dýchám, chvíli se nic nedělo, a pak to na mě přišlo. Začal jsem se najednou děsně smát. Chtěl jsem to ovládnout, přestat a pokračovat v dýchání, ale prostě to nešlo, smích vyprskl ven. Moje parťačka z toho byla úplně vyvedená z míry. Nevěděla, co má se mnou dělat. Byla připravená na to, že mne bude poskytovat podporu, až budu brečet a já jsem se místo toho smál na celé kolo. Dýchal jsem dál a rozesmávalo mne úplně cokoliv. Někdo si v místnosti kýchnul a já se smál, někdo začal brečet a já se smál. Celá ta situace v sále mi prostě přišla hrozně legrační.
O něco později mi pak došlo, že skutečně nastalo to, že na povrch vyplavaly určité vnitřní stavy, ale nebylo to skrze pláč, ale skrze smích. Lidé si někdy myslí, že smích je protiklad pláče, ale mne spíš přijde, že to jsou dva čistící mechanismy, které stojí vedle sebe. Zatímco pláčem uvolňujeme především bolest a šok, tak smíchem uvolňujeme vážnost, serióznost, vnitřní „těžkost“, vnitřní sebe-důležitost a třeba i nervozitu či nejistotu. V době, kdy jsem šel na holotropní dýchání, tak jsem bral některé věci v životě velmi vážně a moc jsem se v tomhle životním období nenasmál. Zřejmě z toho důvodu moje tělo, jakmile k tomu dostalo příležitost, se sesypalo smíchem. Nepotřebovalo se zbavit vnitřní bolesti, a tudíž nepotřebovalo ani plakat. Místo toho se potřebovalo zbavit vnitřní vážnosti a těžkosti, a tudíž se smálo.
Když jsem byl ještě na fakultě a měli jsme zkouškové období, tak jsme čekali třeba několik hodin přede dveřmi, za kterými se zkoušelo. Někdo se ještě snažil na poslední chvíli nalít si do hlavy celou učebnici a nervózně listoval stránkami, ale několik z nás, kteří jsme už podvědomě věděli, že to je k ničemu, jsme stáli jen přede dveřmi a čekali, až na nás přijde řada. A jak jsme byli ze zkoušky nervózní a postávali tam, tak jsme vtipkovali. Žádné velké vtipy, prostě jenom krátké hlášky, kterým jsme se chichotali. Pokud by nám tu samou věc ten samý člověk řekl jinde, tak bychom se ani neušklíbli. Ale v tu danou chvíli, když jsme byli nervózní, nám vlastně přišlo vtipné téměř cokoliv, co bylo řečeno. Byl to prostě způsob, kterým se naše tělo vypořádávalo s nervozitou a nejistotou. Stejně jako když se puberťačky začnou chichotat, když kolem nich projde hezký kluk.
Oproti pláči má smích jednu velkou výhodu. Lidé se smějí rádi. Tak moc rádi se smějí, že jsou za to dokonce ochotní platit. Ti nejlepší světoví komici, co dělají tzv. „stand up“ komedie nebo mají vlastní zábavnou show, jsou jedni z nejbohatších celebrit. Lidé totiž podvědomě vědí, jak je pro ně smích prospěšný a sami jej vyhledávají. Když se lidé zasmějí, tak se hned cítí lépe.
Od smíchu je potřeba odlišit posměch. Je veliký rozdíl, pokud se někomu smějeme a pokud se mu posmíváme. Smích vychází z toho, že ho máme rádi a že jej přijímáme. Kolikrát se smějeme vlastním dětem, když udělají něco zábavného, nebo kamarádům, když se jim něco legračního přihodí (a ještě nám sami o tom vypráví). Posměch naopak vychází z touhy ponížit, zranit, či ukázat posmívanému sílu či nadřazenost. Posměchem jenom kompenzujeme vlastní nejistoty. Posměch nás neléčí, zato smích ano.
Smích je jedním z nejúčinnějších prostředků, jak se dostat do duševní pohody. Kolikrát má pro mne 5 minut smíchu mnohem větší efekt než dvouhodinová meditace.
Čím méně se lidé smějí, tím více to potřebují. Češi byli vždy pověstní svým smyslem pro humor, ale přijde mi, že v poslední době do našeho každodenního života přišlo více starostí a s tím spojené vážnosti. Kolikrát je to přitom jenom otázka vnitřního nastavení. Jean Liedloff, autorka knihy Koncept kontinua, v ní popisuje příběh o tom, jak byla se skupinkou Evropanů v Jižní Americe na expedici u indiánského kmene Yequánů. Jednoho dne potřebovali vytáhnout těžkou kánoi kolem vodopádů. Ve skupince táhnoucí kánoi byli tři Evropani a pět indiánů. Zatímco Evropani měli pochmurný výraz na tváři, téměř neustále kleli a nadávali, tak indiáni se u toho neustále smáli a měli z toho ohromnou zábavu. Pro všechny to bylo stejné náročné, všichni z toho měli modřiny a bolestivě odřené kotníky, jak jim nohy klouzaly do mezer mezi balvany. Jediný rozdíl byl ve vnitřním nastavení. Evropani k tomu přistoupili tak, že to bude otřesný zážitek, několik dnů předem z toho měli hrůzu a přesvědčili sami sebe, že u toho budou hrozně trpět, což se samozřejmě také stalo. Indiáni věděli, že to je pakárna, ale přistoupili k tomu s tím, že i přesto si to užijí. A skutečně si kolem toho užili spoustu legrace.
Kvůli nedostatku smíchu v běžném životě dokonce vznikl i jeden druh jógy, které se říká jóga smíchu. Lidé se prostě sejdou a smějí se. Nemusí si říkat žádné vtipné historky, prostě se jenom smějí. Nezasvěcenému to může připadat, že se úplně zbláznili. Pamatuji si, jak jsem jednu takovou skupinku viděl v létě v Praze na Vyšehradě. Asi dvacet lidí přišlo na trávník, stouplo si do kruhu a začali se smát. Začali trochu nesměle, ale postupně smích nabíral na intenzitě a za chvíli se smáli, až se z toho prohýbali. Vypadá to podivně, ale funguje to. Takoví lidé potom odcházejí uvolnění a vysmátí, ve velmi dobré náladě. Stačí půl hodiny a je to mnohem účinnější než leckteré psychoterapie.
Věděli jste, že když se smějete, tak jste pro ostatní lidi o dost atraktivnější? Nejúspěšnější rande jsou ta, na kterých se lidé nejvíce smějí. Muži mají moc rádi ty ženy, které se smějí jejich vtipům a humoru. Ženy zase mají rády, když má muž smysl pro humor a umí je rozesmát. Dokonce prý vědci vypočítali, že množství smíchu ženy při prvním rande je přímo úměrné její ochotě se s mužem znovu sejít. Jinými slovy, čím více se žena směje, tím více je nakloněná tomu se s mužem zase setkat. Smích je to, co nás spojuje. Smích je to, co nás léčí. Smích je pro nás po všech stránkách prospěšný. A co víc, většina lidí se směje ráda s námi.
Největší legraci, co vždycky zažiju je, když sedím s přáteli u deskových či karetních her. Hrajeme, povídáme, v průběhu hry vznikají různé herní situace a my se u toho v jednom kusu smějeme. Pro každého člověka je to samozřejmě trochu jiné. Někoho by třeba ty samé hry unudily k smrti. Každý sám dobře ví, ve kterých situacích se nejvíc baví.
Když je lidský smích takový zázrak, proč si jej nedopřávat pokaždé, když se k tomu naskytne příležitost?
CVIČENÍ K POVZBUZENÍ SMÍCHU
1. Zaměření na humor
Pokud jdeme na nějakou oslavu, párty, večírek, rande či prostě jenom na setkání s kamarádem, zkusme se vnitřně nastavit tak, že si to užijeme. Nalaďme se vnitřně na humor, zkusme v sobě vylovit ten pocit, který máme, když nás něco baví. Buďme s tím pocitem, držme si jej sobě, hýčkejme jej. Pokud to takto před setkáním uděláme a takto se vnitřně „vyladíme“, pak vytvoříme velmi dobré předpoklady pro to, aby to setkání bylo zábavné a veselé. Někdy to jde úplně přirozeně. Všichni víme, že když se těšíme na setkání s kamarádem a on se na něj také těší, tak že si to obě strany zpravidla velmi užijí. Někdy to ovšem tak lehké není, protože se nám třeba moc nechce, nemáme náladu, ale přesto víme, že tam musíme jít. Pokud je člověk zaměřený na humor, tak z lidí jakoby vytahuje jejich vlastní humor. Jak říká jedna esoterická poučka: „Stejné přitahuje stejné“. Najednou se ti lidé třeba chytnou našeho humoru, zasmějí se a zábava se rozběhne.
Je zřejmé, že ne všechny situace humor potřebují. Jestliže někdo řeší pro něj vážnou věc, tak poslední, po čem touží je, aby někdo za ním přišel a začal mu vnucovat nějaké vtípky. To jej akorát tak vytočí nebo odradí. Když se ale naladíme na humor a jsme vnímaví vůči vnitřnímu rozpoložení ostatních, tak jsme schopni danou situaci zdravě vyhodnotit a jednat podle okolností.
2. Lék na špatnou náladu
Pokud nemáte moc dobrou náladu nebo se cítíte trochu smutní, tak si sedněte a zkuste se několik minut smát. I když vám nebude do smíchu, tak předstírejte, že je a smějte se. Našemu tělu je totiž jedno, jestli je smích autentický nebo předstíraný. Léčivé účinky má i smích předstíraný, naše tělo to není schopné rozlišit. Pokud se budete nějakou dobu smát předstíraně, tak postupem času se třeba začnete smát doopravdy. Tělo se jakoby nastartuje.
Také jsem slyšel o jednom jednoduchém triku. Vezměte si tužku a strčte si ji do pusy mezi koutky a stiskněte ji zuby. A podívejte se do zrcadla. Jednak pohled na nás samotné s tužkou v zubech bude směšný sám o sobě, ale navíc díky tomu, že jsme naše tělo tou tužkou fyzicky donutili k úsměvu, tak tělo začne produkovat endorfiny. Reaguje totiž na zapojení stejných obličejových svalů, které používáme při úsměvu. Endorfiny zná každý jako hormony štěstí. Vyplaví se nám do těla a tím způsobí, že se nám zlepší nálada.
