Článek
Lpění je poměrně velká překážka pro duševní pohodu.
Člověk je kolikrát až překvapený, když si uvědomí, na čem všem lpí. Je zřejmé, že většina z nás lpí na různých hmotných věcech, které vlastníme. Lpění na věci poznáme podle toho, že jakmile se s ní něco stane, jsme z toho hned citově rozhození. Věc se rozbije a my prožíváme vztek, frustraci, nebo třeba strach v závislosti na okolnostech daného případu.
U hmotných věcí je lpění poměrně zřejmé, u těch nehmotných už méně. Mnozí z nás si neuvědomujeme, jak často lpíme třeba na svých představách. Většina hádek je jen o tom, že jeden člověk má v hlavě nějakou představu a ten druhý ji nesdílí. Lpění na vlastních představách je velkým zdrojem našeho utrpení. Například chceme, aby děti během procházky zůstaly čisté a suché a když se tak neděje, jsme na ně naštvaní. Jindy chceme, aby se půjčené nářadí po použití vracelo na své místo a když ho najdeme někde válet, už je oheň na střeše. Teď nejde o to, zda je ten požadavek na vracení nářadí oprávněný či nikoliv, na tom z hlediska naší duševní pohody nezáleží. Jde o to, abychom si uvědomili, proč v životě trpíme. Za naše vnitřní utrpení totiž nemohou lidé kolem nás, ti jsou jen spouštěčem. To, co skutečně způsobuje naše utrpení, je naše vnitřní nastavení. Naše lpění.
Můžeme si to snadno ukázat na následujícím příkladu. Vezměme si nějakou životní situaci, třeba dítě z nepozornosti rozbije talíř. Rodič, který na věcech (talíři) lpí, se nejspíš hned na dítě rozzlobí a vynadá mu. Rodič, který nepovažuje věci (talíře) za tak zásadní, to třeba přejde jen komentářem, aby příště bylo opatrnější a talíř v klidu uklidí. Zatímco v prvním případě lpění způsobilo duševní nepohodu, tak ve druhém případě, kde lpění nebylo, zůstala duševní pohoda zachovaná. Lpění je čistě subjektivní záležitost. Co jednoho rozpálí do běla, nechá druhého úplně lhostejným. Každý člověk má trochu jiný okruh věcí a představ, na kterých lpí. Dokonce i my sami můžeme mít různou reakci při té samé situaci. Pokud například talíř rozbije naše dítě, tak se hned zlobíme, ale pokud jej rozbije návštěva, jsme v pohodě a vlastně se vůbec nic neděje.
Lpění vychází z touhy kontrolovat, jak vše dopadne. Zdrojem lpění je náš strach a úzkost, že nebudeme zažívat pocity, které zažívat chceme. Pokud se totiž nad tím zamyslíme, naše představy a hmotné věci, na kterých tolik lpíme, jsou jen prostředky, kterými chceme dosáhnout určitých vnitřních pocitů. Pokud lpíme na tom, aby dítě zůstalo čisté, děláme to z toho důvodu, že nechceme cítit vyčerpání z toho nekonečného praní a čištění oblečení (případně další nepříjemné pocity s tím spojené). Pokud by nás praní a čištění velmi bavilo, bylo by to jiné. Dítě by se zamazalo a my bychom z toho měli obrovskou radost, protože budeme moci dělat něco (čištění), co nás velmi baví. Pokud lpíme na tom, aby se talíře nerozbíjeli, ve skutečnosti se chceme vyhnout starostem se sháněním nových talířů či starostem ohledně toho, zda si je vůbec můžeme dovolit koupit. Jde nám o náš vnitřní stav, protože starosti znamenají ztrátu vnitřní pohody. Pokud lpíme na tom, aby se nářadí po použití vracelo na stejné místo, děláme to z toho důvodu, že se chceme vyhnout nervóznímu běhání po celém domě a frustraci z toho, že nemůžeme něco najít.
Když se nad tím zamyslíme, je to vlastně až absurdní. Lpění vzniká z toho důvodu, že se chceme určitému citovému utrpení vyhnout, a přitom toto lpění nám citové utrpení samo způsobuje.
Pokud chceme zvýšit naši duševní pohodu, je dobré se naučit věci pouštět. Nezasekávat se na blbostech a nelpět na zastaralých či zbytečných představách. Nelpět na hmotných věcech, bez kterých se snadno obejdeme. Čím více lpění pustíme, tím více bude náš život pohodový. Budeme více zažívat to, čemu se říká plynutí.
V žádném případě neříkám, že je potřeba úplně všechno pustit a na ničem netrvat. Nemůžeme se stát listem, se kterým si vítr dělá, co chce. Nicméně je rozdíl na něčem lpět a na něčem trvat. Pokud na něčem lpíme, jsou kolem toho značné emoce. Jsme úzkostliví, rozzlobení, atd. Pokud na něčem trváme, tak to vychází z vnitřního klidu a uvědomění, jak se věci mají a jaké budou mít důsledky. Na věcech, představách pravidlech a principech, které mají smysl, je potřeba trvat. Pokud k nám někdo přijde s tím, že chce ukrást naši peněženku, samozřejmě musíme trvat na to, aby to nedělal. Pokud chce dítě uprostřed zimy jít na procházku ven nahaté, musíme trvat na tom, aby se obléklo.
Z vlastní zkušenosti mi přijde, že velká část našeho lpění je zcela zbytečná a akorát nám způsobuje nepohodu a konflikty. Tohle si musí posoudit každý sám pro sebe. Je možné prozkoumat, na čem všem lpíme a v klidu si vyhodnotit, zda nám toto lpění více dává či bere. Naše nepříjemné pocity jsou vodítkem. Díky nim můžeme odhalit zdroj našeho lpění. Někdy lidé získají vhled do životních principů a ten způsobí, že se naráz vzdají značného množství lpění a vstoupí do proudu života. U většiny lidí to jde ale postupně. Učí se občas pouštět drobná lpění a až postupem času přistoupí k těm větším. Pouštět lpění (svoje strachy, úzkosti, představy, atd.) není snadné, ale dá se to postupně cvičit.
Někdy nás život dokonce donutí, abychom „se pustili“. Už jste třeba někdy organizovali nějakou událost, která se moc nepodařila? Měli jste v hlavě představu, jak to všechno bude, ale nic nešlo podle plánu. V jeden moment už toho bylo prostě moc, sedli jste si na židli a najednou vám bylo všechno jedno. Řekli jste si, že to prostě nějak dopadne. Svoji původní představu jste pustili a hned vám bylo lépe.
V čínské filozofii existuje princip, který se nazývá wu-wej. V doslovném překladu to znamená „nečinnost“, nicméně překlad nevystihuje podstatu. Nejde totiž o to, že bychom nic nedělali, ale o to, že máme najít zdravou rovnováhu mezi činností a nečinností. Můžeme si to představit tak, že život je jako divoká řeka a my jsme kormidelník na lodi, která po té řece jede. Wu-wej nám říká jenom to, co je vlastně logické, tedy že se máme nechat unášet proudem, ale přitom kormidlovat, abychom nenarazili na kameny. To je ta rovnováha mezi činností a nečinností. My ale občas děláme to, že na té divoké řece horečnatě pádlujeme, což je evidentně naprosto zbytečné, a přitom zapomínáme kormidlovat, což je naopak zásadní. Důsledkem samozřejmě je, že pořád do něčeho narážíme. Praktické použití tohoto principu znamená, že žijeme jednodušší život, naše problémy řešíme efektivně a přitom s minimálním úsilím. Prostě víme, kdy jednat a kdy je naše jednání jen plýtváním naší energie.
Vysokou úroveň lpění mají zpravidla osoby, jejichž častým vnitřním stavem je úzkost, obavy či strach. Abychom mohli lpění pouštět, je dobré se naučit žít život v důvěře. Důvěra je základ duševní pohody. Důvěra je protilék na lpění. Můžeme mít důvěru, že všechno, co nám život přinese, zvládneme. Můžeme se naučit důvěřovat, že se o nás život postará. Můžeme si začít důvěřovat, že zvládneme jakékoliv pocity, které se v nás objeví.
Tím samozřejmě neříkám, že máme být hloupí a slepě důvěřovat všem lidem, které potkáme a všemu, co slyšíme. Ani neříkám, že se máme přestat o sebe starat či přestat svůj život plánovat. Jako vždy je potřeba používat zdravý rozum. Nicméně žít v opakujících se úzkostech, obavách a strachu by nemělo být standardem. Standardem by měla být důvěra.
Pokud máme důvěru jako naše výchozí životní nastavení, lpění se přirozeně rozpouští. Důvěra je stěžejní pro naši duševní pohodu. Důvěra nám otevírá dveře, kterými se vstupuje do proudu života.
CVIČENÍ NA DŮVĚRU
1. Pociťování důvěry
Zkuste si lehnout na záda, párkrát se zhluboka nadechněte a vydechněte.
Vzpomeňte si na pocit důvěry, zkuste jej pocítit. Je to ta důvěra, že vše je v pořádku, že vše dobře dopadne, že vy samotní jste v pořádku. Důvěra je všude kolem vás, vesmír ji má nekonečně mnoho. Můžete použít dech a důvěru do sebe začít vdechovat. Jak ležíte na zádech, s dlouhým nádechem (třeba 6 – 8 vteřin) do sebe vtahujte důvěru skrze vaše chodidla. Vnitřním zrakem vnímejte, jak důvěra prostupuje celým vaším tělem. Vnímejte, jak vás naplňuje. Potom v klidu vydechněte a znovu celý cyklus opakujte. Jde o to v sobě důvěru pocítit a do této meditace se ponořit. Odložte všechny starosti, trápení a úkoly stranou, buďte jenom s důvěrou. Svoji pozornost věnujte jen svému dechu a důvěře, kterou do sebe vtahujete. Meditaci dělejte tak dlouho, jak vám to bude jen příjemné, několik minut či klidně déle. Jde o to, abyste se po této meditaci cítili alespoň trochu lépe. Pokud se cítíte lépe, než když jste do meditace vstupovali, tak meditace funguje.
2. Pouštění lpění v každodenní akci
Tohle cvičení můžeme používat skoro každý den. Pokud v průběhu dne nastane situace, kdy pociťujeme lpění a uvědomíme si to, můžeme se místo toho naladit na důvěru a lpění pustit k vodě. Zejména u situací, které nemůžeme kontrolovat, je pouštění lpění užitečné. Například když stojíme v dopravní zácpě a někam spěcháme, je jasné, že nad situací nemáme kontrolu. Neovlivníme, kdy se kolona rozjede, nemůžeme z ní ani vycouvat, prostě jsme tam zaseklí. V ten moment máme na výběr. Můžeme být nervózní a nadávat, anebo to můžeme pustit. Můžeme se v sobě naladit na důvěru, že se nic nestane, když na místo určení dorazíme později. Můžeme si říci, že všechno bude v pořádku. Samozřejmě pokud na nás někdo čeká, je potřeba dát mu vědět, že se zdržíme. Ale pak můžeme být úplně v klidu. V té koloně strávíme stejný čas, ať už budeme nervózní či klidní. Tak proč si duševně ubližovat?
Jiným příkladem může být, když naše dítě jeden třeba někam poprvé samo (na tábor, lyžařský výcvik, nebo do zahraničí). Zřejmě budeme mít obavy, zda všechno zvládne, zda se mu něco nestane, atp. Skutečnost, že dítě někam jede, už nezměníme. Stane se to tak jako tak. Je tedy zbytečné se tím duševně zabývat a pociťovat úzkost. Pokaždé, když nás napadne myšlenka, zda to dítě zvládne a vstoupí do nás úzkost, tak si můžeme v sobě vyvolat jinou myšlenku, která říká, že vše dobře dopadne. Můžeme si představit, jak si dítě v každé situaci poradí, jak se soběstačné a sebejisté. Pociťme v sobě, že to zvládne. Nalaďme se na důvěru.
Lpění spotřebovává naší duševní energii. Pokud celý den na něčem lpíme, budeme večer hodně unavení. Pokud se naučíme alespoň část lpění pouštět, zbude nám více duševní energie na věci, kterým má smysl naši energii věnovat.
