Článek
Pláč je pro lidský život naprosto zásadní. Je to čistící mechanismus, kterým se naše tělo vypořádává s fyzickou i psychickou bolestí, smutkem a dalšími emocemi. A je v tomto ohledu velmi efektivní. Vymyslela jej samotná příroda, je to přirozená očistná funkce těla. Když se pořádně a dosyta vypláčete, tak cítíte výraznou úlevu. Cítíte, že z vašeho těla něco odešlo. Něco, co potřebovalo ven. Najednou v sobě cítíte ticho, klid, cítíte se vnitřně čistí. Možná vám není hned do smíchu, možná bude pár hodin, dnů či možná dokonce týdnů trvat, než se z toho otřepete, ale díky pláči jste se vydali správným směrem. Díky tomu, že jste se vyplakali, tak se zase budete moci za nějakou dobu smát.
Přitom když se podíváme kolem sebe, jak se část naší společnosti staví k pláči, tak nám z toho může být do pláče. Stačí zajít na kterékoliv dětské hřiště, chvíli čekat a pozorovat, co se bude dít. Děti běhají, skáčou, řádí a najednou jedno z nich spadne, odře si koleno. Malý moment je z toho v šoku a pak spustí srdcervoucí pláč. Jejich maminka, tatínek, babička nebo dědeček hned přiskočí, zvednou je, zkontrolují odřené koleno a začnou něco jako: „No tak nebreč, vždyť to nic není. Tak už s tím přestaň, to se hned zahojí.“ Ty mladší děti naštěstí pokyny svých rodičů ignorují a vesele pláčou dál, ale ti starší, zvláště kluci, už mají tendenci takový pláč potlačovat. Zvláště, když se k tomu přidají průpovídky typu: „To jsi chlap? Brečí jen holky, copak jsi holka?“ Dokážete si představit větší urážku pro mladého klučinu, než když mu někdo řekne, že je holka? To přestane brečet skoro okamžitě.
Když se nad tím zamyslíme, tak je to naprosto absurdní. Malý kluk spadl, utrpěl šok, nějakou fyzickou bolest a tělo spustilo očistný proces, jak se s takovou traumatickou situací vypořádat. A rodič, který nepochybně svého potomka miluje, tak se aktivně snaží, aby tento očistný proces zarazil. Kdyby ten samý klučina za rodičem přiběhl, že se potřebuje vykakat, tak myslíte, že by ten rodič řekl: „Ne to nemůžeš, kakají jenom holky.“ To asi těžko, kdyby takovou výchovu praktikoval, tak půjde buď do vězení, anebo do blázince.
Stejně jako se fyzické tělo potřebuje zbavit věcí, které nepotřebuje, a proto je vylučuje, tak stejně se i naše psychika snaží vyčistit od traumatizujících událostí tím, že je vyplaví pláčem. Část naší společnosti si toto neuvědomuje, protože potlačení pláče nemá bezprostřední viditelné zdravotní následky. Pokud někdo jí několik dnů jídlo a přitom nechodí vůbec na záchod, tak je zřejmé, že třeba za týden už to má nějaké výraznější zdravotní dopady a člověk třeba i skončí v nemocnici. Všichni to vidí na vlastní oči, a tak všichni vědí, že chodit na záchod je důležité. Pokud si ale člověk zvykne potlačovat pláč, protože blízké osoby a celkově lidská společnost jeho pláč nepřijímá, tak může takto prožít celý život, aniž by s tím musel do nemocnice a kdokoliv se nad tím musel vůbec zamýšlet.
Není rozdíl mezi holčičkami a chlapci, mezi ženami a muži, všichni potřebujeme pláč k očištění stejně, protože jsme všichni lidé. Tvrdit, že kluci by neměli plakat, je stejné jako říkat, že by neměli čůrat.
Pokud si zvykneme pláč potlačovat, tak se tím emočně znecitlivujeme. Začneme být jakoby emočně „zamrzlí“. Některé pozitivní emoce nemusíme cítit tak intenzivně nebo je dokonce přestaneme cítit úplně. Když někdy vidím takového emočně zamrzlého člověka, tak si vždycky říkám, jak moc mu bylo dovoleno plakat.
To samozřejmě neznamená, že bych obhajoval změkčilost. To určitě ne. Pokud se muži mohou vyplakat, tak zůstávají citliví a vnímaví, ale v žádném případě to neznamená, že budou jak list ve větru. Muž může být citlivý a vnímavý a přitom může být pevný, jistý a rozhodný. Pokud třeba děti navečer už jsou v takové té divoké energii, kdy lezou po stropě a dělají ty nejnebezpečnější kraviny, tak takový muž umí zařvat „Dost“ a bouchnout přitom do stolu. Ale nedělá to z nekontrolovatelného vzteku, ale proto, že si to okolnosti vyžadují. Když potom dítě začne plakat (protože když muž pořádně zařve, tak se třesou stěny), tak ten samý muž je schopný vzít dítě do náruče, nechat ho v klidu vyplakat, přečíst mu pohádku a uložit ke spaní. Dítě se vyplakalo a v klidu usíná.
Ani neříkám, že by dospívající chlapci či muži měli plakat na veřejnosti nebo třeba před svými ženami. Pokud například jde muž na rande se slečnou na romantický film do kina a tam se z toho dojetím rozbrečí, tak je dost pravděpodobné, že večerní sex se slečnou nedopadne. Je docela pochopitelné, že alespoň u části žen takový muž okamžitě ztratí jakoukoliv sexuální přitažlivost. Žádný muž se nemusí veřejně chlubit, že občas pláče, nemusí to okázale dávat najevo, stačí, když si to dovolí v bezpečí svého pokoje, když si to okolnosti vyžadují a situace dovolí.
Někdo by mi mohl namítnout, že pláč znamená slabost a tu si nemůžeme dovolit ostatním ukázat. Mně přijde, že přirozený tělesně-duševní proces nejde označovat za slabost, ale rozumím tomu, že to někteří lidé mohou takto vnímat. Nejde o to, že se má plakat vždy a za každou cenu. Pokud se dostaneme do pouliční rvačky a dostaneme ránu, tak nemůžeme útočníkovi říci: „Počkej chvilku, já se potřebuju vybrečet“. Je potřeba zatnout zuby a ránu vrátit zpátky, bránit se, chránit svůj život. Pokud voják dostane nepříjemný rozkaz a v důsledku toho se rozbrečí, tak zřejmě žádnou velkou kariéru v armádě taky neudělá. I ženy, když jsou někdy ve vyhroceném pracovním prostředí, si nemohou či nechtějí dovolit se před kolegy rozplakat, to je úplně pochopitelné. Jde o to umět situaci vyhodnotit a jednat podle okolností.
My muži jsme někdy natolik znecitlivění, že vlastně máme velký problém ze sebe vymáčknout slzu. Pamatujete si ještě na westernové hrdiny z 50. let? Jasně, takový hrdina byl kladná postava, ale byl to neskutečný tvrďák. Mohli mu třeba zabít celou rodinu a všechny přátele a on je pohřbil a neuronil přitom slzu. Jenom sklonil hlavu, pak ji zvedl, nasadil si klobouk a řekl něco jako: „A teď jste na řadě vy bastardi.“ Tím samozřejmě myslel ty bandity. Já tohle vůbec nekritizuji a takové westerny jsem si vždycky užíval, ale tihle westernoví tvrďáci byli a možná pořád jsou pro nějaké kluky a muže určitými životními vzory. Ať chtějí nebo ne, tak se jim tenhle tvrďácký postoj zapsal do podvědomí. Někde vzadu v hlavě mají uloženo, že takhle se chová a cítí skutečný chlap.
A tak muži nebrečí, protože jim to prostě nejde, a to i při velké fyzické či psychické bolesti, dojemných či smutných událostech. Když za takovým mužem přijdete a řeknete mu: „Měl bys brečet, proč nebrečíš?“, tak se na vás nejspíš podívá prázdným pohledem. Pokud jste se v průběhu života naučili potlačovat pláč, tak pak není vůbec jednoduché začít plakat, zvláště ne na povel. Pokud se takový muž chce znovu naučit plakat, tak se na to bude muset zaměřit. Bude muset využít každou příležitost, kdy cítí, že to na něj „alespoň trochu jde.“ Bude muset zkusit do takového pocitu vstoupit, nechat se jím pohltit, ponořit se do něj. Zkusit ze sebe dostat alespoň pár slz.
To, co je zde uvedeno o mužích, tak platí samozřejmě i o ženách. Píši o mužích, protože z vlastní zkušenosti mi přijde, že muži mají s pláčem více potíží než ženy. Ale samozřejmě jsou i ženy, na kterých vidíte tu přílišnou „mužskou“ tvrdost a nekompromisnost. Zřejmě měly tvrdý život, během kterého toho nejspíš taky moc nenaplakali.
Pláč, o kterém tu mluvím, je třeba odlišovat od „kňourání“. Zpravidla kňourají děti, ale někdy mohou kňourat i dospělí. Pláč je emoční očista, je to situace, kdy se tělo vypořádává s nějakým šokem. Kňouráním k žádné vnitřní očistě nedochází. Kňourání je znak toho, že kňourající něco potřebuje či chce. V takovém případě nemusíme dávat tomu člověku prostor, aby se „vykňoural“. Spíše je to o tom zjistit, jaká je jeho potřeba či touha, a reagovat podle situace.
Lidé se také často cítí velmi nepohodlně, když vidí jiného člověka plakat. Pokud jsou s ním v jedné místnosti, tak uhýbají očima, nebo zlehčují situaci, anebo začnou toho člověka aktivně utěšovat. Je dobré si vždy uvědomit, že takový člověk se emočně čistí. Pokud vidíte někoho plakat, tak nic nemusíte říkat. Dejte mu prostor, ať se dosyta vypláče. Můžete respektujícím hlasem třeba říci: „Dám ti chvilku pro sebe“ a odejít z místnosti pryč. Pokud je to někdo blízký, můžete mu nabídnout, že ho obejmete či budete držet v náruči. Jde jen o to vytvořit pro toho člověka bezpečný prostor. Až když se vypláče, tak může být čas si o tom popovídat, pokud bude chtít.
Pamatujme, že pokud pláčeme, tak vlastně můžeme být veselí, protože naše tělo funguje přesně tak, jak má.
CVIČENÍ PRO SITUACE ZAHRNUJÍCÍ PLÁČ
1. Vytvoření bezpečného prostoru a emoční podpory
Pokud máme děti, tak si toto můžeme trénovat skoro každý den. Jakmile se dítě někde bouchne, spadne nebo si nějak jinak ublíží (a to zranění nevyžaduje okamžité ošetření), tak můžeme k němu přijít a uznat, že se mu něco stalo. Můžeme říci třeba něco jako: „Ty ses bouchnul viď, já jsem to viděl.“ A pak si sedneme, vezmeme to plačící dítě do náruče a necháme ho vyplakat. Ať pláče, jak dlouho potřebuje, prostě dokud to prožité „trauma“ z něj neodejde. Nic nemusíme říkat, nemusíme ho tišit, zranění zlehčovat, apod. Můžeme třeba jenom říci: „Neboj, to se brzo zahojí.“ Jde jenom o vytvoření bezpečného prostoru, ve kterém může být dán pláči volný průchod. Pokud to takto uděláme, tak většinou dítě pláče minutu nebo dvě, pak najednou přestane, utře si slzičku a běží zase řádit.
2. Vyvolání pláče u člověka, který jej byl zvyklý potlačovat
Toto cvičení je pro lidi, kteří mají s pláčem potíže a přitom někde hluboko uvnitř sebe cítí, že by jim prospělo si občas zaplakat. Existuje několik způsobů, jak v sobě pláč probudit. Jednou z možností je jít na nějaký sebe-rozvojový kurz či workshop, kde se pracuje s emocemi a tělem. Na takovém workshopu je zpravidla bezpečný prostor, ve kterém lidi mohou plakat, když potřebují. Všichni účastníci jsou na to zvyklí, protože při různých cvičeních se čas od času někdo rozpláče. Člověk, který plakat nemůže, zprvu dělá všechna cvičení. Jak jimi prochází a jak lidé kolem něho občas začnou plakat, tak v sobě může začít cítit, jak se vevnitř něco děje, jako by v něm bublalo. Vlastně jde o to, že ten člověk se jakoby přehltí těmi dojmy zvenku a tím prostředím, a to tak, že jeho tělo už přestane zvládat držet všechno pod pokličkou a najednou jako by se protrhla přehrada a ten člověk se rozpláče. Prostě se z toho složí a pláče a pláče a pláče. Někdy se může stát, že nejprve cítí v sobě mnoho vzteku, a když ten vztek bezpečně vypustí (třeba křičením do polštáře nebo si během pauzy odskočí vykřičet se do lesa), tak se rozpláče následně. Ten vztek totiž držel pláč pod pokličkou, a když odešel vztek, tak konečně mohl odejít i pláč. Sám jsem takovou situaci několikrát zažil. Poté, co se něco takového stane, tak je potřeba dát sám sobě a svému tělu prostor, aby se znovu dalo dohromady. Psychika zažila velmi významnou událost, jakoby se na chvíli „rozpadla“ a potřebuje nějaký čas na to, aby se znovu „poskládala“. Pokud se nám toto stane o víkendu, tak je dobré si vzít v práci volno, třeba den nebo dva a jen tak ležet a odpočívat. Hodně pít a prostě jenom tak být. Někdy to zabere několik dnů či týdnů než se z toho člověk úplně vzpamatuje, ale když k tomu dojde, tak na úrovni jeho prožívání dojde k určitému pozitivnímu posunu. Takový člověk se může cítit lehčí, uvolněnější, je vnímavější a citlivější. Může si začít více uvědomovat krásu světa kolem sebe, být více v přítomném okamžiku, může mít momenty, kdy cítí čirou vděčnost. Do dneška nezapomenu, jak jsem byl na jednom takovém workshopu a lektor nám vyprávěl, jak odešel do jedné komunity, kde každé ráno dělal podobná cvičení a první dva roky v podstatě soustavně plakal, než ze sebe dostal všechnu tu bolest, kterou měl v sobě. Jeho dětství totiž bylo obzvláště brutální a nosil si v sobě hromadu potlačené bolesti a utrpení. Díky tomu ale zase začal cítit a prožívat, začal být znovu v kontaktu se svými pocity, a mohl tak vést výrazně kvalitnější život než by jinak vedl.
Pokud z nějakého důvodu nemůžeme nebo nechceme navštívit takový workshop, tak je možné si pomoci i sám. Jde o to využít každé příležitosti, kdy cítíme, že se v nás něco děje. Například se stává, že se díváme na nějaký film, který s námi trochu otřese, a uvnitř cítíme, že se něco v nás pohnulo, že se nám chce trochu brečet. To je ta příležitost. Nechceme ten pocit zatlačit, nechceme ho přebít jinými myšlenkami nebo nějakou jinou činností, do které bychom se třeba normálně pustili. Jde o to se do toho pocitu ponořit a dát mu volnost, aby se naplno projevil. Nechat se jím pohltit, dát pláči plný průchod. Můžeme si pomoci ještě tím, že si v hlavě budeme přitom přehrávat ty scény, které v nás ty pocity probudily.
Někdy to nebude film, ale bude to nějaká životní situace, která rozjitří naše nitro. Místo, abychom to v sobě potlačili, tak si najděme nějaké bezpečné místo a opět tomu dejme průchod. V tu chvíli si vyvolejme v hlavě obrazy či myšlenky, které v nás pláč probouzí, pomozme našemu tělu k očistě.
Někdy zase můžeme cítit hodně vzteku a frustrace. Pokud k tomu máme prostor, můžeme to vzít jako příležitost a jít se vykřičet a vyvztekat (bezpečným způsobem, tj. třeba do polštáře či peřiny). Přehrajme si hlavě tu frustrující situaci, vybijme ten vztek, klidně nadávejme v duchu těm lidem, kteří v nás tu frustraci vyvolali. Jak už je zmíněno výše, někdy se pak stane, že jakmile se vztek a frustrace uvolní, dostaví se pláč. Důvod toho vzteku a frustrace je zpravidla nějaká nezpracovaná bolest, kterou si nosíme v sobě a tohle je příležitost, aby se alespoň trochu vyplavila a rozpustila.
Je zásadní, aby z toho všeho člověk měl pocit, že se mu ulevilo. Nemusí se cítit v ten moment nějak zvlášť skvěle, naopak se nejspíš bude cítit po pláči trochu „rozstřeleně“. Jde ale o to, aby v hloubi duše cítil, že to potřeboval, že mu to v dlouhodobém horizontu prospěje.
