Článek
Zřejmě každý z nás někdy v životě uvažoval nad tím, co vlastně má tady na Zemi dělat. Proč jsem tady? Jaký je můj účel? Někteří mi na to hned odpoví, že člověk si sám rozhoduje, jak se svým životem naloží a jak ho prožije. Člověk si tedy sám rozhoduje, jaký bude mít jeho život účel. S tím lze samozřejmě souhlasit, člověk má skutečně z velké míry svobodu se rozhodnout, co bude v životě dělat a co nedělat. Nicméně to není to, co mám na mysli. Pro každého člověk totiž existuje ještě jeden účel, se kterým se už narodil.
Lidé někdy začnou po svém předurčení pátrat. Někdo si nechá číst z ruky, někdo jde k astrologovi. Jiní zase koukají, co ostatní lidé považují za své předurčení a snaží se dělat ty samé činnosti v naději, že to budou mít podobně. Při tom všem hledání si ale neuvědomují, že hledají na nesprávném místě.
Každý člověk je naprosto jedinečný, na celé planetě není nikdo takový, jako jsme my. A teď nemám na mysli pouze fyzický vzhled, ale hlavně naše základní psychologické nastavení. Každého baví něco jiného, každý se raduje z něčeho jiného. Proč nás baví mít nádobí a ostatní to považují za nejnudnější činnost na světě? Proč nás baví rýt záhon a ostatní se takové práci vyhýbají obloukem?
To jsou otázky, na které nikdo nezná odpověď. Nikdo neví, proč mne baví to a jiného člověka zase něco úplně jiného. Jedno je ale jasné. Odpověď na to, proč jsme tady, nikdy nenajdeme ve vnějším světě. Tam totiž není nikdo, kdo by byl jako my. Místo toho se musíme podívat dovnitř sebe samých.
Každý z nás je stvořen odlišně. A přesně o to nám jde, zjistit naše vlastní, osobní a jedinečné nastavení. Zjistit, které činnosti nám přináší nejvyšší uspokojení. Jsou to činnosti, které nás baví, činnosti, pro které si v sobě nosíme vášeň. Činnosti, na které když pomyslíme, tak cítíme mravenčení, šimrání, vzrušení. To je to, co hledáme. To je naše předurčení. Je zakódováno do naší psychiky.
Někteří lidé si myslí, že jsou předurčeni dělat velké věci, třeba být premiérem. Tito lidé si neuvědomují, že zaměňují svoje ambice za předurčení. Jistě, pokud takové lidi vášnivě baví sloužit všem lidem, účastnit se nekonečných schůzek a každodenně řešit problémy někoho jiného, pak je skutečně funkce premiéra pro ně ta pravá. Ale většina těchto lidí takovou vášeň nemá, tyto věci je nebaví. Chtějí mít takovou funkci z jiných důvodů, kvůli pocitu moci, respektu, z touhy po obdivu, nebo z touhy ovládat a kontrolovat. To ale není jejich předurčení. I když nakonec dosáhnou toho, co chtějí, tak ukojí svoji ctižádostivost, ale příliš svobodní a naplnění v tom nebudou.
Předurčení není něco, co si sami vybíráme. To by to pak nebylo před-určení. Podstata předurčení je právě v tom, že jsme si ho nevybrali, je to něco, co je předem určeno. To, jak jsme stvořeni (ať už kýmkoliv), to si nevybíráme. Nevybral jsem si, že mne baví sázet stromy a pěstovat zeleninu, stejně jako si můj soused nevybral, že jeho to nebaví a místo toho raději seká trávu na zahradě.
Někdo by mi mohl namítnout, že naše vnitřní předurčení je to, v čem máme talent, a tudíž to je to, co bychom měli v životě dělat. Není sporu o tom, že mít v něčem talent je samozřejmě příjemné a poskytuje nám to značnou výhodu oproti lidem, kteří talent nemají. Nicméně to, že jsme v něčem dobří a přirozeně nám to jde samo (tedy máme talent), ještě neznamená, že nás ta činnost nutně baví, že nás vzrušuje, že ji chceme vášnivě dělat. Jistě, často nás různé činnosti baví právě proto, že v nich máme talent, ale není to tak vždy. Naopak nás někdy baví věci, které nám moc nejdou. Předurčení a talent se mohou překrývat, ale také nemusí.
Pokud v životě děláme to, co nás baví, tak trávíme čas tím nejsmysluplnějším způsobem, jaký si lze představit. Činnost, která nás baví, totiž často s sebou (jako vedlejší účinek) přináší další velmi příjemné pocity, jako je radost, nadšení a uspokojení, které naši duši úplně vyplní.
Tím neříkám, že to, k čemu jsme předurčeni, nás musí živit. V mnoha případech to tak ani nemůže být, protože největší uspokojení nám budou přinášet činnosti, za které nám nikdo nezaplatí. Je samozřejmě v mnoha ohledech skvělé, když nás naše práce baví. Přirozeně pak do toho dáváme to nejlepší, co je v nás, celou naši bytost. To, co nás baví, nás vede k tomu, že se o to zajímáme a máme chuť se v tom zlepšovat. Pokud se toto setká s tím, jakým způsobem se živíme, tak budeme v práci zřejmě velmi úspěšní.
Na světě jsou ale nejspíš miliony a miliony lidí, které dělají práci, která je nebaví. Někdy prostě jsou takové životní okolnosti, že si člověk nemůže příliš vybírat. Každý se musí nějak živit, a tak nemá cenu se tím trápit, pokud to tak máme taky. Život si od nás vyžaduje, abychom dělali i činnosti, které pro nás nejsou zábavné či zajímavé. Prostě je potřeba je udělat, aby náš život fungoval nebo abychom vůbec přežili. Neznamená to ale, že máme kvůli tomu rezignovat. Je potřeba si v životě najít prostor pro to, co nás baví. Pokud děláme to, pro co máme vášeň, tak nás to emočně nabíjí. Dává nám to energii jít dál, žít náš život a čelit všem možným překážkám.
Předurčení není pevně dané pro celý život. Člověk se vyvíjí a věci, do kterých se dříve vášnivě pouštěl, ho teď nudí. Naopak věci, co mu dříve přišli nezáživné, tak v nich najednou nachází zalíbení. Nechme se vést naším nitrem, nikoliv naší představou, co si nosíme v hlavě. Jde o pocity v těle, ten pocit vzrušení, energie, nadšení. Nemusí to být ani žádné euforické vnitřní stavy či silné emoce, naopak u většiny lidí to bude jemnější pocit, jako by naše nitro nesměle říkalo: „Tohle by se mi líbilo zkusit a zažít“. Třeba vám zavolá kamarád a pozve vás na výlet a není to zrovna něco, co obvykle děláte, ale cítíte drobné mravenčení v těle, takové drobné vzrušení. Nebo jedete kolem tenisového kurtu, vidíte lidi hrát tenis a pocítíte, že si to musíte také zkusit. Takových situací je mnoho, pocity jemného vzrušení můžete cítit několikrát do týdne. Pokud to tak je, tak jednejte v souladu s tím, co cítíte, jděte do toho pokaždé, když vám to okolnosti dovolí.
Spolu s tímto jemným vzrušením může i vyvstat mnoho dalších pocitů a emocí, zejména různé strachy, obavy a pochyby. Například v práci se nás šéf zeptá, jestli nechceme před celou firmou něco prezentovat a my pocítíme uvnitř sebe vzrušení, že by se nám to líbilo. Ale zároveň vyskočí spoustu strachů kolem toho – co když to pokazím? Co když mne nebudou brát vážně? Co když se mi vysmějí? Samozřejmě je potřeba situaci trochu promyslet a ty strachy vyhodnotit. Neříkám, že jakmile člověka něco vzruší, hned má po tom skočit. Ale je to nepochybně indikátor, že to je cesta, která je pro nás určená. Většinou jsou naše vnitřní strachy, obavy a pochyby falešné a jenom nám zbytečně brání rozkvést. Když je překonáme a jdeme do toho, tak se zpětně kolikrát smějeme, jak absurdní ty strachy a pochyby byly.
Pokud se takto dlouhodobě necháme vnitřně vést, tak při zpětném pohledu zjistíme, že kráčíme po naší životní cestě. Tato cesta je jedinečná pro každého z nás. Nikdo ji nebude mít takovou, jakou ji máme my.
Nicméně je zásadní, abychom při tom zbytečně neubližovali ostatním. Pokud nás třeba vzrušuje představa, že budeme celý rok cestovat po světě jen s batohem na zádech, ale doma přitom máme tři malé děti, tak je jasné, že to cestování bude potřeba odložit na dobu, kdy děti budou větší a rodinné okolnosti nám takové cestování dovolí. Pokud cítíme, že máme vášeň pro něco dnes, ale nemůžeme dát té vášni z nějakého důvodu prostor, tak ta vášeň v nás bude žít dál. Bude jako plamínek, který čeká na to, až bude moci vzplanout.
Vzrušení, citové mravenčení a podobné pocity jsou slova naší duše. Naše duše s námi slovy nemůže mluvit (nemá přece pusu), tak používá pocity. To je způsob, kterým s námi komunikuje. Naučme se její jazyk, naslouchejme tomu, co nám říká. Pokud se to naučíme, tak v životě získáme vnitřní vedení. Budeme v hloubi duše vědět, že jdeme po správné cestě.
CVIČENÍ PRO NALEZENÍ PŘEDURČENÍ
1. Uvědomění si pocitů naznačujících předurčení
Zkuste si lehnout nebo pohodlně sednout. Párkrát se zhluboka nadechněte a vydechněte a zkuste se celkově zklidnit (pokud zklidnění už nejste).
Zkuste si vzpomenout na pocit, že vás něco baví dělat. Zkuste v sobě ten pocit probudit, pocítit ho. Zkuste v něm chvíli být, zhluboka dýchejte a prociťujte jej.
Poté můžete zkusit ten samý postup zopakovat se vzrušením, které cítíte, když vás něco láká.
Cílem tohoto cvičení je si tyto pocity pořádně uvědomit tak, abyste je byli schopni zaregistrovat, když se ve vás objeví během dne. Někdy se totiž stane, že ten pocit je takový jemný a nesmělý a bývá přebit jinými pocity, které se hned vyrojí kolem něj či je přebit celkovou (zpravidla negativní) náladou. Jde o to ten pocit alespoň zaznamenat, a i když jej nakonec v daný moment nebudete následovat, tak o něm alespoň víte. Víte, že existuje a kolikrát i to je vítězství samo o sobě.
2. Rozpomínání se na minulost
Kolikrát nás každodenní život natolik zahltí, že zapomeneme, co nás vlastně baví a celkově citově otupíme. Pokud se nám tohle stalo, tak je někdy užitečné vrátit se do doby, kdy to bylo jiné. Nejspíše to bude dětství či doba dospívání, když jsme ještě neměli všechny ty starosti, které máme teď. Lehněme si, zavřeme si oči a v představách a myšlenkách se vrátíme do této doby. Položme si vnitřně následující otázky: Co nás tenkrát bavilo? Co jsme rádi dělali? Čím jsme chtěli být?
Jde o to sám v sobě hledat a najít, při jakých činnostech jsme se cítili nejšťastnější. Prožít si to ve vzpomínkách.
Pokud se nám to podaří, tak získáme inspiraci pro naši současnou situaci, možná dokonce v sobě tyto pocity zase probudíme. Při cvičeních tohoto typu se často stává, že informace k nám kolikrát nepřijdou při samotném cvičení, ale cvičení samotné vytvoří předpoklad pro to, aby se vzpomínka později vyplavila – zdánlivě naprosto nečekaně. Proto nebuďte nervózní, pokud třeba ani po 10 minutách usilovného přemýšlení a vzpomínání jste si nic nevybavili. Tím cvičením jste dali vlastní psychice pokyn k vyhledání a ona dříve či později své tajemství odhalí.
3. Překonání překážek
Jak bylo výše uvedeno, samotná skutečnost, že nalezneme naše předurčení, tj. naši cestu, kterou se vydat, nemusí být ještě hotovo. Může se objevit spousta dalších emocí, kvůli kterým budeme pochybovat, bát se do toho jít, apod.
Tohle se reálně lidem stává, a proto je užitečné tyto pocity prozkoumat. Mají nějaký reálný důvod anebo to je jenom kouřová clona, která nás má zmást?
S každou emocí se pracuje podle její povahy. Zřejmě jednou z nejčastějších překážek bude strach. Lehněte si, zavřete oči, zklidněte se a vybavte si to, čeho se bojíte. A pak si představte pravý opak toho, čeho se bojíte. Například pokud se bojíte toho, co tomu řeknou ostatní, že se vám budou smát, tak si místo toho představte, jak vás podpořili a mají radost, že jdete svou cestou. Zkuste si to procítit, jaké by to bylo, když ostatní vás povzbudí, že jdete svou cestou, že následujete svou vášeň. Anebo pokud se bojíte, že ostatní svým rozhodnutím zklamete, tak si představte, že sice jsou zklamaní, ale že se se svým zklamáním časem vyrovnají a vše přijmou. Budou vás mít rádi stejně jako předtím. Buďte s tou představou pár minut, držte se toho příjemného pocitu, který to ve vás vyvolává. Cítíte se potom trochu lépe? Polevil ten strach? Ten scénář, kterého se ve své hlavě obáváte, jeví se vám stále stejně realistický?
Okolnosti každého případu jsou jiné a případů či takových životních situací je nekonečně mnoho. Zde lze dát pouze obecný návod, co vzít v potaz, jakým způsobem o tom uvažovat, ale nejde konkrétně psát, že v nějaké situaci je vždycky potřeba postupovat takto a v jiné vždycky onak. Za všech okolností upřednostňovat sám sebe je stejně špatné jako za všech okolností upřednostňovat potřeby ostatních. Je to o rovnováze. Pokud opravdu nevíme, tak je dobré si o tom promluvit s někým, komu důvěřujeme, že mu na nás záleží a kdo v tom sám nemá žádné svoje zájmy.
