Článek
Člověk je tvořivá bytost. Stačí se podívat na malé děti. Když jste v létě u vody a je tam písčitá pláž, tak skoro vždycky tam najdete nějaké ty hrady z písku a soustavu jezírek. V lese zase najdete domečky z mechu, větví a kůry. Jakmile děti mají jenom trochu příležitost, tak něco tvoří – kluk dostane nové autíčko a hned s ním začne jezdit, vytváří silnice a tunely, dělá s autem bouračky. Když děvčátko dostane panenku, začne ji připravovat postýlku, vařit jídlo a vytvářet pokojíček.
Tvoření děláme kvůli sobě, abychom uspokojili svoji vlastní citovou potřebu. Většina z nás určitě někdy zažila ten krásný pocit, když dokončíme naše tvoření. Když jsem pracoval na našem domě, tak jsem takové pocity zažíval často. Třeba jsem dokončil obklad z palubek a cítil jsem nesmírné uspokojení. Vydržel jsem celé dlouhé minuty chodit po místnosti sem a tam a prostě se jenom kochat pohledem na svoje dílo. Čichal jsem vůni čerstvého dřeva a cítil jsem v sobě směs hrdosti, radosti a nadšení.
My dospělí často zapomínáme tvořit, a tím se připravujeme o krásné pocity. Tvoření přitom nemusí být nic velkolepého jako je stavba domu, mohou stačit každodenní činnosti. Vaření může být tvoření, uklízení může být tvoření, dokonce i psaní pracovního emailu je tvoření. Tvoření je cokoliv, do čeho dáváme kus sebe a výsledek nám přináší příjemné pocity jako jsou radost, hrdost, nadšení nebo uspokojení.
Základním předpokladem je, že musíme mít chuť tvořit, musíme na to mít energii. Pokud přijdeme večer domů úplně vyšťavení z práce, tak je zřejmé, že z vaření večeře se jen těžko stane nějaké tvoření. Jsme rádi, že si vůbec ukrojíme chleba a pak sebou plácneme na gauč. Na druhou stranu, pokud se dobře vyspíme a jsme odpočatí, je zrovna víkend, má přijít návštěva a my se těšíme na to, jak je pohostíme, tak pak se z přípravy jídla stává skutečné tvoření.
Často nejlepší tvoření jsou ta, která k nám přichází spontánně. Dostaneme nějaký nápad, ten nás nadchne a vlije nám energii do žil. Pokud využijeme takového momentu a začneme nápad realizovat, tak jsme na dobré cestě zažít na konci naší tvořivé činnosti něco velmi příjemného.
Pokud se s nadšením pustíme do tvoření, tak také můžeme zažít to, čemu se říká „proud“. Když se dostaneme do proudu, tak pro nás přestane existovat svět kolem nás. Jsme plně soustředění na činnost, kterou děláme. Úplně nás to pohltí, přestaneme vnímat čas. Už se vám někdy stalo, že jste byli zabráni do nějaké činnosti a pak jste se najednou podívali na čas a s překvapením jste zjistili, že už uběhlo několik hodin? Přitom vám to připadalo jako minuty. Většina lidí v proudu někdy byla, je to poměrně běžná lidská zkušenost. Obyčejná, a přesto zcela mimořádná.
Jsem přesvědčený, že díla, ze kterých máme největší radost, jsou výsledkem proudu tvoření. Často pak i ostatní lidé tato díla shledávají mimořádnými. Malíři, sochaři, skladatelé, spisovatelé a mnoho dalších lidí, kteří se pravidelně zabývají tvořením, ví, jaký je obrovský rozdíl mezi tím, když tvoření probíhá v proudu, anebo když probíhá mimo proud. Mimo proud to jde ztuha, člověk se musí do toho nutit, a stejně ze sebe málokdy něco kloudného vymáčkne. Zatímco když člověk tvoří v proudu, tak dílo vzniká v podstatě samo od sebe. Mnoho nejlepších písniček bylo složených za jeden den. Stačil jeden spontánní nápad, který skladatele uvedl do proudu tvoření. A zbytek už je historie. Spisovatelé, kteří píšou v proudu tvoření, jsou nesmírně plodní. Jeden nápad střídá druhý, cítí v sobě určité vzrušení. Přitom slova napsaná v proudu v sobě nesou jinou energii. Mají sílu vyvolat ve čtenářích určité pocity. Dílo tímto způsobem mluví. Vyzařuje z něj energie, ve které autor dílo tvořil. Takové dílo má v sobě sílu čtenáře do proudu vtáhnout. Člověk se do něj začte, úplně ho to pohltí. Platí to i pro jiná díla. Mistrovský obraz vás uhrane svoji krásou, nemůžete od něj odtrhnout oči. Překrásnou písničku posloucháte pořád dokola.
Zkušenost mne naučila, že nemá cenu se do tvoření nutit. Pokud se nám nechce nic tvořit, tak prostě dělejme něco jiného. Třeba něco, co naši psychiku pozvedne. Pokud ale v sobě pocítíme chuť, pokud máme nápad, ze kterého nám běhá vzrušení po zádech, tak můžeme chytnout příležitost za pačesy. Můžeme se pak ponořit do proudu, ve kterém čas a prostor přestává existovat.
ROZJÍMÁNÍ NAD TVOŘENÍM
1. Reflektování nad tvořením v našem životě
Zkuste se zamyslet nad tvořením, které v životě děláte. Tvoření nemusí znamenat nějaká vznešená díla. Můžou to být malé věci jako výroba vánočního svícnu, pečení perníčků, sestavení skříňky z obchodního domu IKEA nebo vymýšlení hry pro děti. Zamyslete se, jak často tvoříte, máte život naplněný tvořením nebo netvoříte vůbec nic? Stává se vám, že se dostanete snadno do proudu tvoření?
Pokud máte pocit, že váš život je bez tvoření, tak se zkuste zamyslet nad tím, jak byste tvořit mohli. Co by vás bavilo vytvářet? Jaká tvořivá činnost by vám přinesla uspokojení? Pokud to nevíte, tak prostě zkoušejte. Dejte si záměr, že chcete najít něco, co byste měli chuť dělat. Zkuste v sobě tu „chuť na něco“ pocítit.
Pokud máte nějaké svoje tvoření, které děláte rádi, které vás nabíjí, tak si můžete vyhradit každý den nějaký čas jen pro sebe, ve kterém můžete tvořit. V minulosti jsem míval dny, kdy jsem po jejich prožití měl večer pocit, že ten den stál úplně za prd. Neudělal jsem v něm nic, co by mi dávalo smysl, co by mi přineslo jakékoliv uspokojení. Neudělal jsem nic, o čem bych cítil, že to bylo užitečné (a to jsem kolikrát měl ten den nabitý pracovními i mimopracovními aktivitami). Uvědomil jsem si, jak je pro mne klíčové každý den udělat něco, co mi dává smysl. Co mne nebo můj život bude někam posouvat. Prostě jsem potřeboval mít večer pocit, že ten den nebyl jen ztráta času. Pokud si najdeme nějakou tvořivou činnost a alespoň malou část dne ji věnujeme, tak si tím udržujeme duševní zdraví. Pokud máme nějaký projekt, který nás baví/uklidňuje/nabíjí, tak je to něco, co nás dokáže vytáhnout z naší emoční bažiny, ve které se čas od času prostě každý plácá.
