Článek
Když mi bylo asi čtrnáct let, tak jsem si uvědomil, že na světě nejsou jenom kluci, ale že existují i holky. Bylo to pozoruhodné zjištění. Najednou zničehonic mne začaly zajímat. Tou dobou jsem každoročně jezdíval na letní tábor, který byl smíšený, tedy byli tam kluci i holky. Právě kolem těch čtrnácti let mne to k nim začínalo táhnout. Pozoroval jsem, jak je ostatní kluci popichují, běhají s nimi, ale já jsem si na to netroufal. Netušil jsem, jak holky zaujmout - tahání za vlasy nebyl úplně můj běžný styl interakce. Měl jsem poměrně dobré znalosti dějepisu, ale tušil jsem, že s vyprávěním o punských válkách asi moc nepochodím. Tak jsem z toho byl trochu rozhozený, najednou ve mne byl zmatek, který jsem dosud neznal. Prostě jsem měl obavy za holkami jít. Chyběla mi vnitřní jistota. Chybělo mi sebevědomí.
Pokud se podíváme na slovo sebevědomí, tak je to složenina slov „sebe“ a „vědomí“. Sebevědomí tedy doslova znamená, že člověk má vědomí (či poznání) sebe samého. Sebevědomí si nepleťme s povýšeností čili arogancí. Pokud je někdo povýšený, tak si myslí, že je něco víc než ostatní lidé. Možná si říkáte, co člověka k povýšenosti vede. Stejně jako u každého lidského jednání je odpověď stejná. Vede ho k tomu touha po určitém pocitu. Člověk je povýšený kvůli tomu, že se při tom dobře cítí. V ten moment, kdy může dát ostatním najevo, že je mocnější, chytřejší, krásnější či jinak lepší, tak cítí jakoby vnitřní jistotu, že jsou na něj ostatní krátcí. Cítí určité uspokojení. To je ten důvod, proč někteří lidé tíhnou k povýšenosti. Kdyby se při povýšenosti lidé cítili mizerně, tak by se nikdo nad nikoho nepovyšoval.
Už několikrát jsem slyšel lidi říkat: „On je prostě nejchytřejší, tak si může dovolit být arogantní.“ Jasně, to je každého svobodné rozhodnutí, ať je každý, jaký chce být. Nicméně tím, že je člověk povýšený, tak kromě toho chvilkového příjemného pocitu z toho nic dalšího nezíská. Ostatní mají tendenci se v lepším případě arogantním lidem vyhýbat, v horším případě je nesnáší. Tím, že se člověk nadřadí ostatním, tak se sám vyčlení z celku. Sice si zajistí příjemný pocit, když to ostatním „natře“, ale připravuje se tím o jiné pocity, které jsou mnohem zajímavější. Přijde o ten příjemný pocit, že je součástí určitého společenství lidí. Přijde o ten pocit jistoty, který cítí lidé tvořící jeden celek. Pokud jsme „my“, tak je v tom mnohem více síly, než pokud jsem jen „já“. Pocity sounáležitosti jsou hlubší a setrvalé, rozhodně trvají déle než chvilkový pocit z povýšenosti. Faktem totiž je, že člověk arogancí škodí jen sám sobě. Kvůli pomíjivému pocitu si zavírá dveře, za kterými se nachází všichni ostatní.
Sebevědomí není ani siláctví. Siláctví je jen předstírané sebevědomí. Může se projevovat různě, například hraná sebedůvěra, vytahování, silné řeči či snižování nebo zesměšňování ostatních. Siláctví je jen maska, kterou si člověk nasadí, aby ostatní neviděli, že v něm je ve skutečnosti malá dušička. Pokud se pod tu masku podíváme, tak najdeme úzkost, nervozitu a strach.
Člověk může dokonce předstírat zdravé sebevědomí, i když se sebevědomě vůbec necítí. Potom skutečně jedná tak, jako kdyby sebevědomý byl a ostatní ten rozdíl navenek ani nepoznají. Ten rozdíl se totiž neprojevuje v chování, ale pouze ho pociťuje ten daný člověk ve svém nitru. Není to skutečné sebevědomí, je to maska zdravého sebevědomí. Nejčastěji se to děje zřejmě v pracovních procesech. To neznamená, že bych to kritizoval, někdy si okolnosti prostě vyžadují, aby člověk předstíral. Pokud tím nikomu neubližuje, tak je to jen jeho věc. Nicméně nevýhoda je, že když si nasadíme masku zdravého sebevědomí, tak nám to bere energii. Nemůžeme být sami sebou, nejsme autentičtí.
Být sebevědomý jednoduše znamená znát sám sebe. Tím mám na mysli, že člověk rozumí svým myšlenkám i pocitům, například za jakých okolností se objevují, jak dlouho trvají, co je spouští nebo co je naopak uklidňuje. Ví, jak s nimi pracovat, jak je zušlechtit, transformovat. Zkrátka si nad nimi udržuje nadhled. Plně sebevědomý člověk je zcela autentický. Zná svoje hranice a svoje možnosti. Dosáhnout plného sebe-vědomí není vůbec lehké.
Sebevědomým se člověk nerodí, sebevědomým se člověk stává. Sebevědomí se získává v průběhu života. Teď nemám na mysli to, že by sebevědomí záviselo na tom, kdo jsme a co jsme v životě dokázali. Člověk může být v životě bohatý, krásný, úspěšný, a přitom nemusí být vůbec sebevědomý. Stačí se jenom podívat na různé problémy a skandály celebrit či milionářů. Míra sebevědomí není závislá na výši bankovního konta, je závislá na tom, jak moc dobře člověk zná své nitro. A to poznáváme postupně v průběhu našeho života.
Znalost svého nitra přináší duševní rovnováhu. Čím vyšší sebevědomí, tím vyšší emoční stabilita. Čím vyšší sebevědomí, tím větší vnitřní klid. Sebevědomému člověku příliš nezáleží na tom, co si o něm ostatní myslí nebo co o něm říkají. Umí s nadhledem snášet slávu i zatracení.
Sestrou sebevědomí je sebejistota. Zatímco sebevědomí je o znalosti sebe sama, tak sebejistotu lze spíš vztáhnout k tomu, co člověk dělá. Také sebejistota se postupně získává. Pokud například někam nastoupíme do nové práce, tak nějakou dobu trvá, než se to naučíme. Zpočátku se chodíme často ptát a nejsme si jistí, zda to děláme správně. Postupem času a s přibývajícím zkušenostmi získáváme jistotu v tom, co děláme. Po několika letech pak už věci děláme v podstatě automaticky, víme přesně jak věci fungují a jsme si jistí v tom, co děláme. Získali jsme sebejistotu.
Se sebevědomím úzce souvisí i sebedůvěra. Zatímco sebevědomí je ukotvené v přítomnosti, tak sebedůvěra je orientovaná do budoucna. Člověk, který má sebedůvěru, tak věří, že zvládne to, co ho čeká. Může se to týkat života všeobecně (životní sebedůvěra) anebo jen dílčí události. I sebedůvěra se získává zkušeností. Pokud jsme v životě už desetkrát zvládli uplavat dva kilometry, tak máme přirozenou sebedůvěru, že to zvládneme i po jedenácté. Zatímco když člověk čelí něčemu, čím ještě nikdy neprošel a co je pro něj úplně nové a neznámé, tak sebedůvěrou většinou nepřekypuje. Ve Spojených státech amerických existuje hláška „fake it, until you make it“. To by se dalo volně přeložit jako „předstírej, dokud se to nestane skutečností“. Používá se to právě v souvislosti se sebedůvěrou.
Být sebevědomým člověkem nemusí znamenat, že se z nás stane lev salónů. Můžeme být sebevědomí, a přitom můžeme být klidní a nenápadní. Není to tolik otázka vnějšího chování, je to spíš otázka úrovně našeho vědomí.
Sebevědomí si nebudujeme tím, že něco předstíráme. Sebevědomí si budujeme tím, že se poznáváme, že si uvědomujeme. Stejně jako z jednotlivých cihel roste dům, tak z jednotlivých uvědomění roste naše vědomí. Když trpělivě a soustavně postupujeme, tak krok za krokem stavíme dům, kterým jen tak něco neotřese.
A jednoho dne bude natolik pevný, že se vydáme i za holkami.
CVIČENÍ K TÉMATU SEBEVĚDOMÍ
1. Překonání nervozity či úzkosti
Zkuste si sednout či lehnout a zavřít oči. Párkrát se zhluboka nadechnout a vydechnout, zklidnit se. Poté si v hlavě představte situaci, ze které jste nervózní. Pokud jste nervózní z nějakého člověka, tak si představte toho člověka. Jde o to, abyste v ten moment, kdy si to představujete, tu nervozitu skutečně pociťovali. Jakmile nervozita naskočila, tak s ní buďte. Mějte obraz toho člověka v hlavě a jen dýchejte. Vnímejte, co se ve vás děje, můžete to dělat třeba následovně. Nejprve několik vteřin vnímejte ten obraz v hlavě, poté několik vteřin vnímejte ten pocit nervozity, který ten obraz vyvolává. A přitom současně pomalu a zhluboka dýchejte. Všimněte si, že jste v bezpečí svého pokoje, kde není vůbec žádný důvod být nervózní. Ta situace se reálně neděje a ta určitá osoba, která ve vás nervozitu vyvolává, tam vůbec není. Jednoduše si tu nervozitu „prodýchávejte“, pozorujte ji a zároveň poslouchejte ticho pokoje. Můžete jakoby rozštěpit svoji pozornost, kdy jednak vnímáte ty nervózní pocity v těle a jednak vnímáte ticho přítomného okamžiku. Klid a bezpečí, ve kterém se nacházíte.
Smyslem tohoto cvičení je naučit se (v bezpečí svého pokoje) ukotvení v přítomném okamžiku. Tuhle schopnost si totiž potom začneme pomalu přenášet do každodenního života. Pokud v sobě cítíme pocit nervozity, tak jsme naučili naše tělo zůstat v klidu a být ukotvení v přítomném okamžiku. Když potom nastane ta situace, ze které jsme nervózní, tak se třeba už nenecháme nervozitou pohltit, ale jenom ji pozorujeme, jak v nás je, a zároveň pozorujeme, jak se situace ve vnějším světě vyvíjí. A v klidu si do toho dýcháme. Třeba díky tomu pak v dané situaci dokážeme reagovat více s nadhledem.
Tím, že dýcháme, tak tu nervozitu naše tělo jakoby zpracovává. Dech je vynikající pomocník při práci s pocity. V tomto případě dech pomáhá našemu tělu a našemu vědomí, aby nervozitu integrovalo.
2. Stav klidné síly
Vyzrálé sebevědomí je stav klidné síly. Touto meditací si můžete tento stav trénovat.
Zkuste si sednout či lehnout a zavřít oči. Párkrát se zhluboka nadechnout a vydechnout, zklidnit se. Potom se zkuste naladit na klidnou sílu. Určitě jste někdy v životě takový stav zažili. Je to stav, kdy kolem vás může panovat totální chaos, ale vy se přitom cítíte jistě a v klidu. Klidná síla je všude kolem vás. Vesmír ji má nekonečné množství. Stačí ji jenom do sebe vdechnout. Můžete to udělat třeba tak, že budete zhluboka dýchat a jak se nadechujete, tak skrze kostrč do sebe vtáhněte tu klidnou sílu. Na jeden nádech ji vytáhněte až do oblasti hrudníku, kde ji s výdechem vypusťte do těla. Vnímejte, jak se vám síla rozlévá do těla. A poté zase celý proces nádechu a výdechu opakujte. Takto to můžete udělat třeba desetkrát. Poté přestaňte zhluboka dýchat (vraťte se ke svému obvyklému dechu) a jenom buďte s tím pocitem vnitřní jistoty. Věnujte svoji pozornost té vnitřní jistotě, vnímejte ji v sobě. To dělejte tak dlouho, jak je vám to příjemné.
