Článek
Když mluvím o vlastní hodnotě, tak mám na mysli pocit, který máme sami ze sebe. Tenhle pocit se tvoří od raného dětství a je v nás někdy hodně hluboce zakořeněný. V zásadě odráží to, jak byly naše citové potřeby v dětství a dospívání naplňovány. Pokud jsme necítili lásku a respekt či jsme měli nedostatek pozornosti od lidí v našem okolí, tak jsme snadno mohli získat dojem, že za nic nestojíme. Dítě je přirozeně sebestředné a není pochopitelně schopné vidět širší souvislosti. Pokud rodiče pozdě do večera pracují a nevěnují se mu, dítě si to nejspíš vykládá tak, že není pro rodiče důležité. Nerozumí tomu, že rodiče pracovat musí, aby rodina měla kde bydlet a co jíst. Někteří rodiče také objektivně nejsou schopni citové potřeby dětí naplnit, protože buď jako rodiče nefungují (násilí, drogy, alkohol, nepřítomnost v životě dítěte) anebo sice fungují, ale jsou citově nedostupní. Na důvodech nezáleží, v důsledku přirozené sebestřednosti to dítě většinou bere tak, že chyba není v rodiči, ale v něm samém. Z dojmů svého dětství či raného dospívání může tak jednoduše dospět k závěru, že je bezcenné.
Tenhle pocit si nosí potom hluboko v sobě a ovlivňuje jeho volby a jednání v životě. Takový člověk je hluboko uvnitř přesvědčený, že si nezaslouží, aby ho lidé měli rádi nebo aby ho respektovali či mu vůbec věnovali nějakou pozornost. Výsledkem logicky je, že tyto jeho základní citové potřeby naplněné nejsou, což se odráží v kvalitě jeho života.
Samozřejmě to, co je výše popsané, je extrém pro lepší pochopení principu, jak se pocit ohledně naší hodnoty vytváří. V praxi to nikdy není takto černobílé. Většina z nás v dětství měla určitou míru lásky, pozornosti a respektu. Málokdo má pocit úplné bezcennosti stejně tak jako málokdo za všech okolností jedná s potřebnou úctou a láskou k sobě samému. Jsme prostě někde na škále mezi 0 a 100.
Často to mohlo být i tak, že láska, pozornost či respekt byly podmíněné. Získali jsme je, jen pokud jsme dostali ve školu jedničku, vyhráli školní závod, atd. To je samozřejmě normální, nicméně u některých lidí to mohlo být hnáno do extrému. Takoví lidé potom vyrostou a jsou přesvědčení, že mají hodnotu jenom když jsou nejlepší, nejspolehlivější, nejhodnější a další „nej“. To vše v závislosti na okolnostech, za jakých v dětství lásku, respekt a pozornost obdrželi. Tyhle životní strategie si potom přináší do dospělosti, kde zpravidla nefungují. To většinou vede k frustraci z lidí kolem nás či frustraci ze života jako takového.
Je zásadní si uvědomit, že člověk je lidská bytost a má citové potřeby. Všichni lidé to mají stejně jako my. Každý člověk potřebuje lásku, respekt a pozornost stejně jako každá rostlinka potřebuje vodu a živiny. Představte si dvě pole s obilím, které spolu sousedí. Náhodou se stane, že nad jedním polem pravidelně prší, kdežto nad tím druhým kápne jen málokdy. Je zřejmé, že obilí na poli, kde pravidelně prší, bude krásně vzrostlé a zelené, zatímco obilí na druhém poli, kde skoro nikdy neprší, bude zakrslé a žluté. Každému je jasné, že rozdíl ve vláze není o tom, že by semínka obilí na jednom poli měla větší hodnotu než ta na druhém poli. Všechna semínka měla stejnou hodnotu, rozdíl byl pouze v tom, že jedna polovina z nich vyrůstala v příznivějších podmínkách. Semínko obilí si přece nemyslí, že by kvůli dešti mělo menší či větší hodnotu než semínko na sousedním poli. Myslet si něco takového by přece bylo absurdní. A přesto jsou někteří lidé přesvědčeni, že jejich hodnota je menší či větší než jakou mají ostatní lidé.
Když se miminko narodí, tak je stejné jako ostatní miminka. Není v ničem lepší ani horší. Všechna miminka si zaslouží lásku, respekt a pozornost úplně stejně. Jejich potřeby mají stejnou hodnotu. To, že každé miminko následně vyrůstá v jiném prostředí a za jiných okolností, na tom nic nemění.
Pokud si tyto skutečnosti do hloubky svojí duše uvědomíme, pokud je v sobě skutečně procítíme, tak pocit nedostatečné sebe-hodnoty se rozplyne. Zjistíme, že to je jen naše iluze. Uvědomíme si, že to není o naší hodnotě, ale o tom, jak byly v minulosti naplňovány naše citové potřeby. To, co bylo, už není. Vyrostli jsme, okolnosti se změnily, lidé kolem nás se změnili. My sami dáváme hodnotu sami sobě tím, jak se staráme o svoje citové potřeby. Už nejsme bezmocné děti, které tomu nemohou porozumět. Nejsme ani obilná semínka, která jsou obětí okolností. Jsme dospělí a jsme schopni vidět věci tak, jak skutečně jsou. Jsme schopni se sami o sebe postarat.
Pokud si hluboko v sobě procítíme, že si zasloužíme žít v lásce a respektu a že si to stejně tak zaslouží i ostatní lidé, tak jsme položili základní kámen, na kterém se dá stavět. Probudíme v sobě hřejivý pocit a pokud jej budeme vyživovat, tak se v nás rozhoří plamen, který už nikdo nikdy neuhasí.
