Článek
Základní blaho je duševní stav, při kterém hluboko uvnitř cítíme, že vše je v pořádku. Je to stav, kdy cítíme všeobecnou duševní pohodu. Pokud bych si měl vybrat jen jeden duševní stav, ve kterém člověk může zvládat rytmus moderní společnosti a přitom se cítí velmi příjemně, vybral bych tento.
Když mluvím o základním blahu, nemám na mysli pocit štěstí. Znáte ten příběh o muži, jak chtěl být šťastný? Prodal veškerý svůj majetek, opustil práci a domov a začal ve světě hledat štěstí. Navštívil mnoho zemí, potkal mnoho lidí, ale nikdo mu nedokázal povědět, jak být šťastný. Až jednou se doslechl, že v daleké zemi v Orientu žije jeden moudrý muž, který by mu mohl poradit. Prý obvykle přebývá na tržišti, kde sedí na svoji podložce a rozjímá. I vypravil se tam a toho mudrce na tržišti skutečně našel. Přistoupil k němu a říká: „Chci být šťastný, ale nikdo ve světě mi nedokázal říci, jak to mám udělat.“ Mudrc na něj tak kouká a pak se ho zeptá: „A co máš v té tašce, kterou pořád nosíš s sebou?“ Muž odpoví: „Tam mám všechny peníze, které jsem utržil za prodej svého veškerého majetku. To je vše, co mi na tomto světě zbylo.“ Mudrc najednou vyskočí, popadne tu tašku a začne s ní utíkat pryč. Muž zkoprní, ale za chvíli se vzpamatuje a zoufale křičí: „Chyťte zloděje! Ukradl mi všechny moje peníze!“ Začne mudrce pronásledovat, jenže na tržišti je rušno a mudrc mu brzy zmizí v davu. Muž je úplně vystresovaný, srdce mu buší jako o závod. Chvíli sem tam pobíhá, ale nakonec to vzdá a vrací se na místo, kde mudrc seděl. A najednou vidí, jak tam na podložce leží jeho taška. Vrhne se k ní, začne ji objímat a volá: „Já jsem tak šťastný, tak šťastný!“
Štěstí je pocit určité euforie. Je to vrcholný zážitek. Lidé říkají, že chtějí prožít šťastný život, jenže to ještě nikdo nikdy nedokázal. Není to prostě objektivně možné. Nejde být celý život v jednom intenzivním pocitu, takhle lidská psychika nefunguje. Po vrcholu přirozeně následuje útlum. Někdy dříve, někdy později. I ten nejintenzivnější pocit za nějakou dobu zeslábne. Pocity štěstí se obvykle neobjevují sami od sebe. Zpravidla jsme šťastní v situacích, kdy si něco hodně přejeme, ale nevíme, jestli se to skutečně povede. Cítíme nejistotu, možná jsme nervózní. Teprve když vše dobře dopadne, tak nás zaplaví pocity štěstí.
Základní blaho není žádný euforický stav. Je to klid. Líbí se nám být v přítomném okamžiku, pozorujeme se zájmem životní ruch kolem nás. Jsme spokojení sami se sebou a se svým životem. Je nám prostě dobře, nic nepotřebujeme.
Součástí základního blaha je stav důvěry. Když jsme v základním blahu, tak důvěřujeme, že všechno nakonec dobře dopadne. Anebo je nám jedno, jak věci dopadnou, protože víme, že budeme v pohodě s jakýmkoliv výsledkem. Díky tomu odpadá značné množství lpění.
Pokud žijeme ve stavu základního blaha, tak to neznamená, že bychom neměli běžné pocity. Stále cítíme například strach, hněv, závist či další nepříjemné pocity, ale tyto pocity nejsou naše dominantní životní zkušenost. Když do nás někdo v metru na jezdících schodech strčí a ani se neohlédne, tak se nejspíš rozzlobíme. Rozdíl ale nastává následně. Pokud nežijeme ve stavu základního blaha, tak jsme toho plní ještě hodně dlouhou dobu. Máme zkažený celý den, jsme frustrovaní a každému vyprávíme, co za blbce jezdí takhle po ránu metrem. Pokud žijeme ve stavu základního blaha, naštvání s námi chvíli je, ale vzápětí odezní a my se vrátíme do stavu duševní pohody. Čím hlouběji člověk žije ve stavu základního blaha, tím rychleji se do duševní pohody vrací. Ten stav je totiž natolik příjemný a pohodový, že podvědomě víme, že nám ho náš hněv narušil a že trávit den v hněvu za to prostě nestojí. Je mnohem příjemnější vrátit se do blaha. Je to logická volba.
Pokud žijeme ve stavu základního blaha, umíme překonat i těžké životní situace. Pokud se s námi rozejde partner, kterého máme rádi, jsme z toho samozřejmě hodně smutní. Pokud přijdeme o práci či zdroj peněz, který pro nás byl důležitý, tak nás to bude mrzet. Pokud nám zemře někdo blízký, bude nás to bolet. Nicméně se z toho úplně nezhroutíme. Navzdory takovým těžkým situacím, někde hluboko uvnitř budeme vědět, že to zvládneme. Budeme vědět, že se to za nějakou dobu spraví. Nebudeme hledat spásu v alkoholu a jiných závislostech. Nebudeme to mít zapotřebí.
Většinou snadno poznáme, jestli žijeme ve stavu základního blaha nebo ne. Stačí se podívat na svůj průměrný den z hlediska toho, jak jej prožíváme. V jakých stavech se v průběhu dne nacházíme? Jaký je náš dominantní způsob prožívání? Jsme ve stavu klidu, pohody a důvěry nebo jsme naopak ve stavu úzkosti, nespokojenosti a neustálého se honění za něčím?
Někteří lidé žijí ve stavu základního blaha, aniž by si to pořádně uvědomovali. Takoví lidé jsou většinu času v klidu a pohodě a v podstatě vždy mají dobrou náladu. Tito lidé se potom diví, jak je možné, že ostatní soustavně někam spěchají, o něco usilují, pořád se trápí, jsou věčně nespokojení, apod. Z jejich pohledu to přece nedává žádný smysl.
Pak existují lidé, kteří základní blaho minimálně po část života neměli, ale v nějaký moment jej získali. Spouštěčem mohl být nějaký duchovní zážitek, který jejich prožívání života proměnil (např. zážitek blízké smrti, vhled do podstaty utrpení, psychedelická zkušenost, mystický zážitek) nebo i nějaká relativně běžná životní zkušenost, po které najednou pocítili hlubší klid a mír. Najednou cítili, že teď už je všechno OK. Když takoví lidé pocítí rozdíl sami na sobě, už se ani netouží vrátit do svého předešlého prožívání života. Ukotví se v tomto příjemnějším prožívání.
Někteří z nás pak patří do skupiny, která o stavu základního blaha ví (alespoň rámcově) a činíme určité kroky, abychom v tomto stavu mohli žít. Snažíme se porozumět svým pocitům a vnitřním stavům, učíme se s nimi pracovat. Zkoušíme meditovat, čteme duchovní a sebe-rozvojovou literaturu, chodíme na mužské či ženské kruhy, tantru, cvičíme jógu, jezdíme na duchovní worshopy a retreaty, účastníme se „vision questů“, chodíme na konzultace a terapie. Postupem času se učíme sami o sobě, poznáváme se, více se přijímáme (a přijímáme život, jaký je) a duševně rosteme. Učíme se nastavovat hranice, mít sami sebe rádi, respektovat svoje potřeby. Pokud jsme sami k sobě upřímní a snažíme se porozumět podstatě věci, dříve či později stavy základního blaha pocítíme.
Stav základního blaha může trvat minuty, hodiny, měsíce, či to může být v podstatě být stabilní a setrvalé duševní rozpoložení. Nicméně si to nepředstavujme tak, že by toto duševní rozpoložení bylo neměnné. Základní blaho se může prohlubovat či zeslabovat. Můžeme si to představit jako stupnici, kdy na jedné straně máme běžnou směs pozitivních a negativních pocitů s hlubším základním nastavením, že vše bude v pořádku. Na druhé straně stupnice pak prožíváme setrvalý příjemný duševní stav, ve kterém prožíváme vesměs příjemné emoce.
Lidé, kteří umí ocenit základní blaho, zpravidla mají tendenci se do něj vracet. Je to pro ně přirozená volba.
Každý z nás je schopen v dlouhodobém horizontu ovlivnit svoje vnitřní nastavení. Způsob, kterým prožívá svůj život. Můžeme zkusit v sobě pěstovat důvěru a nelpět na nepodstatných věcech. Můžeme se cvičit v tom, jak si stav základního blaha navodit a jak jej udržet. Pokud se rozpomene na chvíle v našem životě, kdy jsme základní blaho cítili, tak se máme od čeho odrazit. Víme, kam míříme.
