Článek
Leckdo by si mohl myslet, že závist je lidská vlastnost. Tahle představa vychází z toho, že v rámci běžné řeči říkáme věty typu: „Však on má závistivou povahu“ nebo „Ta ženská je hrozně závistivá“. Myslím, že závist ale není lidská vlastnost, spíš je to pocit. A to je zcela zásadní. S pocity se dá pracovat. Pocity se mohou proměnit, mohou se vyvinout v něco lepšího.
Jaký je závist vlastně pocit? Rozhodně ne příjemný. Když cítíme závist, tak nás jakoby něco vnitřně začne sžírat. Třeba nám soused začne nadšeně vyprávět, jak se měl báječně na dovolené na Bali. My jsme samozřejmě na Bali nikdy nebyli. A už začínáme cítit ten nepříjemný pocit uvnitř nás, cítíme, že nás to začíná pěkně užírat. Čím více nám soused o tom vypráví, tím méně ho chceme poslouchat. Když skončí, tak ten kyselý pocit v nás zůstává, ještě dlouho potom na to myslíme. Závidíme mu.
Když někdo hodně závidí, tak o něm říkáme, že je zelený závistí. Lidé mohou mít různou barvu kůže, někdo je růžový a někdo jiný zase snědý. Ale být zelený? To není vůbec dobré, to značí pouze to, že je něco s tělem v nepořádku. Člověk bývá zelený jen tehdy, když má otravu jídlem.
Nejhorší na tom je, že závistí vůbec nic nezískáme. Tím, že budeme závidět, tak se na Bali nepodíváme. Když závidíme sousedům nové auto, tak jim ho můžeme závidět klidně celý náš život, ale neposune nás to ani o píď blíže k tomu, abychom to auto měli také. Když nás závist pohltí, tak nedokážeme klidně a jasně uvažovat, nedokážeme v dané situaci správně reagovat. Navíc se v té situaci cítíme vnitřně nepříjemně, protože nechceme vypadat závistivě, jenže naše reakce nás prozrazují.
Pravdou totiž je, že závist je pěkně mizerný pocit. Nic dobrého nám nepřináší. Žije se nám díky závisti lépe? To stěží. Těšíme se někdy na to, až zase budeme někomu něco závidět? Nejspíš ne.
To, že byl soused na dovolené na Bali, nemůžeme jakkoliv ovlivnit. Stejně tak neovlivníme, že příští rok pojede na Maledivy. Je to úplně mimo naši kontrolu. Máme tedy na výběr. Buď se tím můžeme sžírat do konce života a cítit se mizerně pokaždé, když ho potkáme, anebo můžeme s naší závistí něco udělat. Přeměnit ji v něco lepšího a osvobodit se z jejího sevření. Neovlivníme, co ostatní lidé v životě zažili a co všechno v životě mají, ale můžeme ovlivnit, jak se při tom budeme cítit.
Začneme tím, že porozumíme, o čem vlastně závist je. Co našemu sousedovi vlastně závidíme? Lidé automaticky hned řeknou, že mu závidíme skvělou dovolenou. Jenže to není tak úplně pravda. Dovolená na Bali je nám vlastně úplně ukradená. My mu závidíme především pocity. Závidíme mu, jak se tam cítil báječně, jak mu to tam bylo příjemné. Když nám o tom nadšeně vypráví, tak podvědomě chceme tyto pocity. Ano, chceme jet na dovolenou na Bali, ale chceme tam jet jen proto, abychom vnitřně něco výjimečného pocítili. Nejspíš chceme cítit to nadšení či pocit svěžesti z něčeho nového, exotického. Teď si třeba představme, že na Bali nakonec také vyrazíme, ale nic z toho nepocítíme. Naopak nám to bude připadat jako neskutečná nuda. Všude samý písek a samá ostrovní rovina, v naší chýši nám polezou po stěnách obří brouci, z jídla tam dostaneme průjem. Když příští rok nám soused zase bude nadšeně vyprávět, jak to bylo na Bali úžasné, tak mu zase budeme závidět, ale tentokrát už bude skutečně zřejmé, že mu závidíme pocity, protože z vlastní zkušenosti víme, že na Bali to stojí za prd.
Tak je to stejné s čímkoliv, co závidíme. Jestliže závidíme kamarádovi jeho nádhernou přítelkyni, tak mu ve skutečnosti závidíme ty pocity, které s ní přece musí prožívat. Jestliže závidíme kolegovi v práci jeho nové auto, tak mu závidíme ten pocit, který přece musí mít, když to auto řídí. Uvědomit si, jaký pocit závidíme, je naprosto zásadní. Otevírá se nám tím cesta k naší svobodě. Víme, o jaký pocit nám jde, a s tím už můžeme něco udělat.
Kolikrát si totiž stačí uvědomit, co daný člověk prožívá za pocity, když je v té situaci, kterou mu závidíme. Může nám totiž dojít, že po stejném pocitu vlastně zase tolik netoužíme. Nebo si můžeme uvědomit, že takový pocit jsme už mnohokrát zažili a víme, o čem to je. Anebo víme, jak daný pocit prožít také, a proto se tím nemusíme trápit. Můžeme si ho kdykoliv navodit sami.
Je dobré si uvědomit, že splněním našeho přání vůbec není garantováno, že budeme cítit to, co jsme cítit chtěli. Pokud se kamarád se svoji krásnou přítelkyní rozejde a ona začne chodit s námi, tak třeba najednou zjistíme, že se s ní vlastně nějak zvlášť skvěle necítíme. Pokud si koupíme stejný model auta jako kolega v práci, tak třeba ze začátku budeme mít radost, ale ta pomine a nám pak dojde, že s naším novým autem máme nakonec mnohem více starostí, než jsme měli s naším původním. A pocit, v který jsme doufali, se nedostavil. Anebo se dostavil, ale za chvíli zmizel a zase nemáme nic. Určitě znáte rčení, že „sousedova tráva je vždy zelenější“. Tím je přesně vyjádřeno, jakou iluzi v nás závist vytváří. Závidíme, protože jsme přesvědčení, že ostatní zažívají něco nepopsatelného, co my nikdy nezažijeme. Což je samozřejmě úplná blbost.
Pokud si totiž uvědomíme, že celé je to jenom o pocitech, tak je přece jasné, že každý člověk je schopen prožívat ty samé pocity. Každý někdy prožil nadšení z nového prostředí, tu svěžest něčeho nového, exotického. Člověk nemusí jezdit na Bali, aby to zažil. Někdo na to prostě nemá buď čas anebo peníze. I v naší zemi je mnoho dech beroucích míst. Jde jenom o to si uvědomit, že to není o vnějších místech, věcech či událostech, ale o kvalitě našeho vnitřního prožitku. O tom, jak se cítíme. Kdy jste ve vašem životě zažívali ty nejlepší pocity? Když se nad tím zamyslíte, tak možná zjistíte, že to byly relativně běžné životní situace. Kolikrát jsem si říkal, že při procházce v českém lese zažívám mnohem větší pocity krásy a spojení s přírodou než jsem zažil v kterémkoliv exotickém pralese ve světě. Proč tedy jezdit za těmi pocity jinam, když je můžeme mít kdykoliv u nás?
Past je nastražená také v tom, že si do ostatních projektujeme naše vlastní představy. Myslíme si, že když má kamarád nádhernou přítelkyni, tak se s ní musí cítit skvěle. Myslíme si, že když byl někdo ubytován v Thajsku v pětihvězdičkovém hotelu, tak měl úžasnou dovolenou. Prostě automaticky předpokládáme, že to tak musí být, ačkoliv realita může být úplně jiná. A tak závidíme někomu třeba něco, co ve skutečnosti nikdy neprožil. Závidíme mu domnělé pocity. A i když ten člověk vypráví, jak se měl báječně, tak třeba vynechává věci, které tak skvělé nebyly. Získáváme tak pokroucený obraz reality. Někteří lidé mají prostě při vyprávění tendenci přehánět.
Pravdou je, že každý člověk někdy v životě něco záviděl. Je to velmi běžná emoce. Také je pravdou, že se lidé většinou snaží závist schovat. Někteří se za ni stydí, jiní třeba nechtějí poskytnout zadostiučinění někomu, kdo se v nich snaží závist podvědomě vyvolat. Někdy si lidé myslí, že protiklad závisti je „být přející“. A tak přejí. Nebo se o to alespoň snaží. Když jim někdo vypráví o skvělé dovolené, tak říkají věty typu: „To ti moc přeju“. Málokdo ovšem to tak skutečně cítí. Zpravidla je v našem okolí jen velmi málo lidí, kterým skutečně z celého srdce něco přejeme. Tak jako tak, opakem závisti není přejícnost, opakem závisti je klidné potěšení. Vzpomeňte si, jaké to je, když vám vaše dítě vypráví o svých zážitcích, třeba z letního tábora. Je úplně nadšené, tolik úžasného toho prožilo. Závidíme mu to? Asi těžko, spíše ho budeme klidně poslouchat, zřejmě budeme mít potěšení z jeho vyprávění, možná dokonce budeme cítit i radost, že toho náš potomek tolik prožil. Budeme se ho vyptávat a klidně ho necháme vyprávění dále rozvíjet.
Proč to v té samé situaci s dětmi dokážeme a s dospělými nikoliv? Na závist je totiž ještě napojeno několik strachů. Bojíme se, že když nebudeme mít to, co mají ostatní, tak budeme méněcenní, budeme vyloučeni z kolektivu těch, co „to“ mají. Možná se dokonce podvědomě bojíme, že se na nás budou vytahovat, nebo se nám budou posmívat. Tyhle pocity mohou být velmi hluboké, zpravidla to jsou ozvěny našich dětských pocitů z dětských hřišť, školek a škol. Někdy to zabere čas, než člověk všechny nuance v sobě odhalí. U našich dětí zpravidla tyhle strachy necítíme, protože to nejsou naši vrstevníci. Díky tomu dokážeme situaci s nimi prožít jinak.
Pokud můžeme, dopřejme si všechno, co lidem závidíme. Buďme odvážní a vyjděme ze svojí komfortní zóny. To je praktický lék na závist. Pokud závidíme sousedům bazén, tak si ho kupme taky. Pokud jim závidíme nové auto, tak si ho kupme taky. Závidíme někomu cestu kolem světa? Tak si ji naplánujme taky. Závidíme někomu divoký sex? Zařiďme si ho. S přibývajícím časem a životními zkušenostmi nám dojde, že závist jenom plýtvá našimi penězi a energií. Kupujeme si věci, které vlastně nechceme, jezdíme na dovolenou tam, kde ve skutečnosti nechceme být. Jsme tam jenom proto, abychom mohli ostatním říkat, že jsme tam byli. Je jasné, že ne každý si může dopřát vše, co ostatním závidí, ale jde o to se o to pokusit alespoň v maximální možné míře.
Kdy skutečně přestáváme závist cítit? Kdy ji transcendujeme? Když už jsme si své v životě odžili, když už netoužíme znovu to samé prožívat. Když jsme projeli celý svět a už jsme se ho nabažili do sytosti a někdo nám vypráví o Itálii, tak ho vyslechneme, vidíme jeho nadšení, ale nezávidíme. Víme, o čem to je. Když nám někdo vypráví o tom, jak je hrozně zamilovaný do svého nového partnera, tak pokud jsme byli v životě často zamilovaní a sami máme zamilovaných pocitů už plné kecky, tak zůstáváme úplně v klidu. Vůbec nás to nemůže rozhodit, protože ty pocity známe a už je netoužíme znovu prožívat.
Žít bez závisti znamená, že každý nám může povídat, co chce a my jsme úplně v klidu. Lidé kolem nás mohou jezdit do práce v nejnovější Tesle, bydlet v luxusním domě, jezdit na dovolenou na Maledivy a nám je to úplně ukradené. Žít bez závisti má totiž jednu velkou výhodu. Člověk začne prožívat úplně novou úroveň svobody.
CVIČENÍ PRO ODLEHČENÍ ZÁVISTI
1. Prožívání žádaných pocitů
Lehněme si, zavřeme oči, uvolněme se, zklidněme se, párkrát se zhluboka nadechněme a vydechněme. Pak si vybavme to, co aktuálně někomu závidíme. Zaměřme se přitom nikoli na objekt závisti (např. nové auto, hezká přítelkyně, exotický zájezd), ale zkusme zjistit, jaké pocity závidíme. Proč chceme ten objekt závisti? Co doufáme, že prožijeme? Radost? Nadšení? Vzrušení? Vášeň? Uvědomme si, o které pocity nám jde, které pocity nám má objekt závisti přinést. Pokud jsme na to přišli, tak si ten žádaný pocit zkusme v sobě vyvolat. Zkusme jej pocítit. Zkusme jej vnitřně prožít. Můžeme klidně použít naši představivost. Vytvořme si představy, které nám ten pocit zprostředkují, které jej v nás vyvolají. Buďme s tím pocitem tak dlouho, jak chceme. Nabažme se jej.
Smyslem tohoto cvičení je uvědomit si, co vlastně chceme a zároveň si to alespoň v omezené míře prožít. Pokud si to takto vnitřně prožijeme, tak to může být pro nás prospěšné. Jednak třeba intenzita naší závisti poleví a nebude nás tolik svírat. Také si lépe uvědomíme, zda skutečně chceme to, co závidíme, anebo vlastně něco jiného. Pomůže nám to tak nasměrovat naši energii správným směrem.
2. Prožití žádoucího stavu
V tomto cvičení půjde o to si prožít tu situaci, kterou si přejeme prožít. Například pokud závidíme někomu nové auto, tak si budeme představovat, že to auto máme. Představíme si, jak parkuje u nás v garáži. Představujme si, že otevíráme dveře, jak do něj nasedáme a vyjíždíme. Vnímejme, jak držíme volant, předjíždíme auta na silnici, jak nám lidé mávají. Představujme si cokoliv, co si přejeme. Jde o to si ve svých představách všechno splnit, všechno si to prožít.
Pokud závidíme někomu bohatství, tak si představme, jaké by to bylo být bohatý. Představme si, jak bydlíme v luxusním domě, jak máme služebné, jak létáme soukromým letadlem. Můžeme si představit, jak se bavíme na večírcích s celebritami, jak chodíme na luxusní večeře. Představme si cokoliv, co máme spojené s tím, že je člověk bohatý.
Smyslem tohoto cvičení je si tu situaci prožít, klidně do nejmenšího detailu. Zjistit, jaké by to bylo. Je to naše hlava, můžeme si tam představovat úplně cokoliv. V naší hlavě se nám plní i ta nejdivočejší přání. Jediná omezení jsou ta, která si sami sobě dáme.
3. Uvědomění si druhé strany mince
Každý objekt naší závisti má svoji negativní stránku. Když jsme pohlcení naší závistí, tak tuhle negativní stránku nevnímáme. Cílem tohoto cvičení je doplnit druhou polovinu příběhu, která nám zůstala skrytá. Například pokud závidíme někomu bohatství, tak si můžeme představit, jak každý den od sedmi hodin ráno pracuje, a tak to jde po celý den až do pozdních večerních hodin. Představme si všechny ty starosti, které takový člověk má, aby si to své bohatství udržel. Představme si všechny ty otravné lidi, kteří se na něj lepí jen kvůli jeho penězům. Představme si ty nekonečné žádosti od příbuzných a charitativních organizací, aby jim na něco přispěl.
Když někomu závidíme život celebrity, tak si představme, jak taková osoba neustále dostává nepříjemné či dokonce výhružné zprávy od některých pomatených fanoušků, jak musí brát léky na uklidnění, na deprese a úzkostné stavy. Představte si, jak její mezilidské vztahy jsou povrchní, jak se nemůže nikomu svěřit, aniž by hrozilo, že se to příští den objeví v bulvárním časopise.
U každého objektu naší závisti si můžeme takovou negativní stránku uvědomit. Pokud si ji nedokážeme uvědomit, tak si ji vymysleme. Na tom nesejde, že to třeba ve skutečnosti není pravda, ale třeba v budoucnu může být. Nakonec, co my víme, jak je to ve skutečnosti? Třeba to je v reálném světě ještě mnohem horší, než si představujeme.
Díky tomuto cvičení získáme perspektivu, získáme nadhled. Pokud jej uděláme, možná si uvědomíme, že objekt naší závisti vlastně tolik nechceme. Uvědomíme si, že všechno má svoji cenu, kterou možná nejsme připraveni zaplatit.
