Čína v Africe: Jak Peking mění geopolitiku kontinentu

Čína se již dlouho snaží o získání pozice světové velmoci a nastolení nového globálního řádu, v jejímž čele bude stát. Ačkoliv je stále mnoho let za Spojenými státy, v Africe je její postavení na velmocenské úrovni už nyní. Její angažmá začalo pomalými kroky v 60. a 70. letech 20. století, od té doby se z Číny stal aktivní hráč v africké politice. Avšak přelomovým krokem se stal vznik Fóra o čínsko-africké spolupráci (FOCAC), v roce 2000.

Jeho role sloužila k vytvoření platformy pro rozvoj vztahů s africkými zeměmi, zejména v oblastech ekonomiky a kultury. Dalším velkým projektem je vytvoření Nové hedvábné stezky (pozn. známá rovněž jako Pás a stezka), jejíž fungování započal Si Ťin-pching v roce 2013. Cílem této strategie je zapojení Číny do mezinárodní obchodní infrastruktury a zvýšení politického a ekonomického vlivu. S projektem samotným má problém mnoho států, a to z různých důvodů:

· Rusko – považuje Střední Asii za svou sféru vlivu a dostává se tak do konfliktu se zájmy Číny.

· Indie – má své vlastní obchodní iniciativy, které přímo soupeří s Novou hedvábnou stezkou.

· Evropa – postoje zemí se liší, některé vidí obchodní potenciál a některé se obávají brainwashingu, obzvláště v zemích bývalého východního bloku.

Samotná expanze Nové hedvábné stezky na africký kontinent začala v letech 2017–2018, při které kromě obchodu prosazuje Čína i své pojetí globalizace. Kvůli volnějšímu přístupu dosahuje mnohdy úspěchu, jelikož na rozdíl od západních zemí svou pomoc prakticky ničím nepodmiňuje (pozn. kromě toho, že nesmíte uznávat Tchaj-wan). Poskytuje větší půjčky s delší dobou splatnosti, s nižším úrokem a je ochotná si jejich splacení vybrat jinak než finančně, třeba v surovinách. Pro africké státy hraje také důležitou roli koloniální minulost, a tím pádem i přirozená skepse k evropským státům.

Jenom mezi lety 2014 a 2018 investovala Čína do africké infrastruktury přes 150 miliard dolarů (pozn. 3,66 bilionu českých korun), čímž se většina afrických států vůči Číně zadlužila. Nejvyšší dluh přitom drží Konžská republika, Angola, Etiopie a Keňa. Tyto investice byly zaměřené převážně na výstavbu infrastruktury – jako jsou silnice, železnice, elektrárny a přístavy. Avšak tyto investice kvůli neživotaschopnosti a pandemii značně poklesly.

V roce 2023 na summitu BRICS v Johannesburgu, (pozn. které se mimo jiné účastnili i zástupci Africké unie) se Čína zavázala investice navrátit. Tentokrát ale převážně do modernizace průmyslu a zemědělství. Ještě v témže roce narostly investice o 114 % a dosáhly 11 miliard dolarů (pozn. 268 miliard českých korun). Avšak na rozdíl od slibu byly tyto peníze směřovány do těžby strategických surovin, respektive 8 z 11 miliard. Toto bylo pravděpodobně zapříčiněno tím, že si čínská vláda uvědomila, že musí více zohledňovat výnosnost projektů v zahraničí a zvažovat rizika zapojení. I když se hovoří o rizicích čínské dluhové pasti, ve skutečnosti se do ní Čína často chytá sama.

I přes všechny snahy není ale Čína dominantním tělesem na africkém kontinentu. Podle afrikanisty Vojtěcha Šmolíka sice patří mezi největší investory, ale počtem investičních projektů významně zaostává třeba za Spojenými státy, Francií nebo Velkou Británií.

Je nutné rovněž zmínit, že i samotní experti z Afrických zemí s Čínskými investicemi často nesouhlasí. Mnohdy jsou totiž vyhotovené projekty nekvalitní a celý úvěrový proces je netransparentní, bez možnosti veřejné kontroly a uzavírané na nejvyšší úrovni. Tudíž není známo, za jakých podmínek byl úvěr poskytnut.

Přesto, že úvěry jsou velkou částí Čínské strategie v Africe, nejedná se o jediný způsob, jakým zde operuje. V této souvislosti je určitě nutné zmínit, že některé velké stavby, které Čína platí, jsou dar tamní vládě nebo instituci za spolupráci. Úmysly těchto činů se ale ukázaly více než jasně – v této souvislosti se mluvilo třeba o kauze sídla Africké unie v Addis Abebě (pozn. hlavní město Etiopie). Sídlo s rozsáhlým komplexem v hodnotě 200 milionů dolarů postavila jako dar Africké unii právě Čínská lidová republika. Později se ale ukázalo, že je prošpikované špionážními odposlechovými aparáty. Na tomto příkladu lze vidět, jak Peking o podobných darech uvažuje.

Důležitou roli sehrává i čínská diplomacie, která výměnou za spolupráci v oblasti surovin nabízí podporu danému státu při jednání v mezinárodních organizacích, jako je třeba OSN. Kromě obchodních nebo diplomatických cílů je ale určitě ještě potřeba zmínit ty vojenské. Například u Džibutsko, zde Čína vybudovala svoji první zahraniční vojenskou základnu, nebo u Mauriciusu chce těžit ze strategické polohy tohoto ostrova. Peking také v rámci Čínsko-afrického obranného a bezpečnostního fóra školí v Číně zástupce armád ze 49 afrických zemí. S většinou z nich má zároveň uzavřené vojenské dohody

Určitě stojí i za zmínku nárůst Číňanů žijících v Africe, podle některých odborníků se od konce minulého století více než zosminásobil. Nejvíce jich žije v Jižní Africe, Angole a Nigérii, dále na Mauriciu, Madagaskaru, v Ghaně a Tanzanii. V těchto lokalitách dochází často ke konfliktům mezi místními obyvateli a Číňany, kteří se, podle již zmiňovaného afrikanisty, chovají často rasisticky a nadřazeně.

Další vlivovou aktivitou je intenzivní snaha o angažmá na mediálním trhu za účelem propagace vlastních zájmů. Hlavní zájmy KS Číny jsou ovlivnit způsob, jakým místní média vysílají o Číně, kontrolovat obsah médií a prosazovat vlastní čínský obsah na úkor lokálního Snaží se toho dosáhnout různými způsoby: pořádáním návštěv afrických novinářů v Číně, komunikací s místními vládami a novináři a domáháním se pozitivního narativu o Číně, investicemi do místních médií a zakládáním lokálních verzí a poboček čínských státních médií v Africe. Tato snaha se převážně objevuje v demokraticky vyspělejších zemí, jako je Ghana, Mauricius, Botswana, Kapverdy, Jižní Afrika, kde je pro KS náročnější prosazovat svou zahraniční politiku.

Ještě je nutné zmínit policejní a bezpečnostní složky afrických států. Ty totiž mají tendenci snadno podléhat čínskému vlivu, neboť jsou si se svými čínskými protějšky v některých ohledech podobné, například centralizovanou strukturou, represivním charakterem či provázaností s armádou. Obě strany aktivně spolupracují v oblastech policie, veřejné bezpečnosti a vymáhání práva, a to zejména pořádáním společných výcviků, prací na rozvoji kapacit a na právním rozvoji, integrací a občas i vedením společných operací.

Podle všeho, co je zde zatím zmíněno, by se dalo usoudit, že Čína v Africe absolutně dominuje. Ačkoliv její vliv nelze popřít, tak o dominanci určitě nejde. Pro začátek je nutné zmínit, že v roce 2017 měly země Evropské unie v Africe přímé investice za 220 miliard eur, kvůli čemuž je v oblasti rozvojové spolupráce EU jednoznačně největším partnerem Afriky.

V posledních letech se ale postoj k Africe značně mění. Podle nové Strategie EU-Afrika se Evropa ve vztahu k africkému kontinentu už nemá řídit pojmy rozvoj a rozvojová pomoc, ale vzájemná spolupráce má spočívat především ve společných projektech a investicích. Toto bude mimo jiné jedním z hlavních úkolů Jozefa Síkely(STAN), jakožto eurokomisaře pro mezinárodní partnerství, v rámci projektu Global Gateway. (GG) Díky tomuto projektu chce EU v chudších zemích třetího světa konkurovat Číně. V příštích šesti letech jim plánuje rozdat či půjčit 300 miliard eur.

Projekt je často kritizován za neuvolnění dostatek prostředků a za nejasnosti o financování samotném. Brusel ale strategii hájí. Upozorňuje, že zemím nabídne financování jen těch projektů, které nezruinují jejich životní prostředí, kde se nebudou stavět dálnice odnikud nikam a při kterých nepadne většina peněz na úplatky. Podobný projekt jako je GG je Partnerství pro globální infrastrukturu a investice (PGII) iniciovanou skupinou G7, v čele s USA. Ta má za cíl zmobilizovat až 600 miliard dolarů do roku 2027.