Důchodce v Dubaji: Když má monarchie zlaté dno

Pátek 17. ledna 2025 začal velmi dobře. V koupelně už teče od večera teplá voda, jak je obvyklé u čtyř hvězdiček. Jedna potíž pryč.

Řešení druhé vyžaduje jazykovou přípravu, protože můj mobil bere data jen od hotelové wifiny a důchodce potřebuje zajít do lékárny vzdálené přes ulici. Strýček Google proto přeložil do arabštiny požadavek v předstihu.

Na místě nastal nečekaný zádrhel. Laskavá magistra neuměla arabsky. Je z Indie a hovoří anglicky. Její telefon pak asi poprvé přeložil něco z češtiny. Pochopila, sáhla do regálu pro čípky na zácpu. V přepočtu za 130 korun byla patálie pryč.

S moderní technikou je cestování i pro staré snadné.

Po snídaní jsme vyklidili pokoj. Kufry nápomocníci přislíbili uschovat až do večera, kdy odjedeme na letiště.

Dopoledne míříme do Deiry, staré části Dubaje. Je to kus cesty na desítky minut s přestupem na zelenou linku.

Za okny metra se rychlostí okolo padesáti kilometrů za hodinu míhají části městské krajiny. Důchodce má čas popřemýšlet, proč Dubaj už dlouhé roky nebývalým tempem roste do výšky i do šířky.

Jak to ti Dubajci dělají, když světe zboř se, ani ústavu nemají? Že by se šejkové neřídili, jako naši politici, popsaným papírem s paragrafy, ale výhradně vlastním rozumem a mravními zásadami beduínské pospolitosti?

V Emirátech také asi nectí demokratické přesvědčení, víc hlav víc ví, a místo výběru volbou z lidí vylepených na plakátech u dálnice, spoléhají výhradně na osvědčené osoby z nejlepší rodiny toho kterého kmene?

Podle vysvětlení průvodkyně z prvého dne pobytu v UAE, zdejší šejkové vyzráli i na velký neduh monarchie na evropský způsob, kdy prvorozený následník prostě panovníkem být nechtěl či spíše neměl patřičné vlohy a ve státním aparátu dělal i neplechu.

Prvním úkonem nového šejka u moci je ustavit svého nástupce, potažmo vlastně spoluvladaře. Osoba následníka by měla být především schopná řídit knížectví na nejvyšší možné úrovni. Pořadí příchodu na svět nehraje roli.

Do značné míry se tak k vládnutí v Emirátech dostávají jen odborně způsobilé osoby, protože v prostředí panovnické rodiny se převážně celý život učí, od otce, bratrů, možná i vzdálenějších příbuzných, jak dobře vládnout. Jsou svého druhu profíci.

Emirátští šejkové, přestože jsou téměř absolutní monarchové s úchvatným osobním majetkem, třímají moc tak, že i na prosté příslušníky kmene se dostávají hromady peněz.

A migranti, tedy nepůvodní část obyvatel? Ti tvoří devět desetin z jedenácti miliónů a na rozdíl od Evropy nejsou domorodým Beduínům na obtíž.

V Emirátech se věci mají tak, že přistěhovalci pracují na starousedlíky. V mnohých částech EU je tomu právě na opak.

Kdo to vymyslel a provedl líp?

Důchodce má zcela jasno. Není čas na státoprávní úvahy. Přestupujeme!

Příští stanice Bur Juman (asi se to čte buržuman) je už pravá podzemní. Patří mezi dubajské stavební skvosty laděná do temné modři a pískově okrové. A ty lustry!

Některé z nich prý dodala firma z Čech. Vytíženi sledováním směrovek ke správnému nástupišti přehlédli jsme český prvek v architektuře veřejného prostoru. Fotky nemáme.

Al Ras vystupovat.

Deira je úplně jiný svět. Čtyřpatrové domy, ze zámkové dlažby chodníky a asfaltové vozovky. Docela čisto, ale je patrné, že zde málo prší. Město déšť dvakrát za den neopláchne, jak se děje v Nizozemí.

U kontejnerů se občas válí i kartonová krabice či víc. Hned se cítíme jako doma.

Důchodce oceňuje urbanistickou klasiku. V přízemí obchod a v patrech se bydlí. S parkováním asi potíž, tak se chodí pěšky. Ulice nejsou křivolaké, ale křižovatky nectí pravé úhly.

Ale i Deira má své hlavní třídy s rušným provozem, osobáky, dodávky a malé náklaďáčky peláší sem tam.

Důchodce suchozemce přitahuje moře na dohled. V Deiře má podobu klikaté zátoky a mate názvem Dubai Creek. S řekou nemá pranic společného. S prosperitou Emirátů a Dubaje zvlášť jo.

V zátoce nechali šejkové krátce po započetí těžby ropy vybudovat přístavní zařízení, aby se významným podílem přičinili na obchodech v oblasti. Dnes na jiných místech údajně překládají i ruskou ropu, protože peníze nesmrdí ani těkavými uhlovodíky.

Připomínka pro pohoršené mravokárce. Na tu samou smradlavou tekutinu přímo z Ruska jsme do nedávna jezdili taky. Ať hodí kamenem ten, kdo ne.

Obě země (my a Dubaj) mají cosi společného i v jiné oblasti. Praha se dme pýchou na Zlatou uličku, Dubaj v Deiře má Golden Souk (Zlaté tržiště). V pražské si lze za nemalý poplatek prohlédnout pár zakrslých domečků, v Deiře je v uličce k vidění na deset tun zlata ryzosti dvacet čtyři karátů. – A neplatí se vstupné.

Navigovala Magda. Důchodce se zdráhal uvěřit, že nedaleká z dřeva sroubená brána podobná lehce omšelému altánu ze zahrady je vstupem do pokladnice, jaké není ve světě rovno.

Bylo tomu tak. Krámcích po obou stranách zastřešené uličky se blyští zlaté ozdoby po stovkách.

Důchodce pojal perspektivní plán, někdy v budoucnu si zase něco zlata obstarat. Samovýroba se nevyplatí, i když jednou v Kestřanech na Otavě jako středně pokročilý zlatokop narýžoval asi sto dvacet zlatinek za půl hodiny.

Místo propírání písku, si důchodce zaletí sem, protože zdejším „trhovcům“ důvěřuje víc, než investičním fondům doma ve vlasti.

Ale i tady platí sůl nad zlato. Tedy správně, zlata se nikdo nenají. Máme hlad a kliku. Na konci Souku nás oslovila i z Prahy známá profese - restaurační nadháněč.

Důchodce byl v mžiku ve střehu. Ze všeho nejvíc ho zajímala cena za porci účtovaná v turisticky atraktivním místě.

A zase Dubaj není Praha. Za oběd zde vydáme sumu jako jinde v tomto městě.

Následujeme muže do prvního patra, kde je jídelna. Bez předsunuté hlídky na chodníku, by podnik za chodbičkou do L a třemi schodišti (i malým výtahem) týden nepřežil. Takhle je skoro plno.

Konečně je v nabídce arabská klasika. I v poledním náporu čekali jsme přiměřenou dobu.

Příprava čerstvého pokrmu vyžaduje čas. V Dubaji si nehrají na pravou svíčkovou z pytlíku jako mnohá česká pohostinství. Jídlo bylo velmi dobré. Recept probereme někdy příště.

Dojedli jsme v poklidu. Provozovna se vylidnila a i kuchař měl kdy vzdálit se od plotny ke dveřím do kuchyně.

Když pohlédl naším směrem, důchodce nejprve ukázal prstem na skoro vymetený talíř, následně na mistra kuchaře a pak dal palec nahoru.

Pochvala chlapíka v klasické čepici vyloženě potěšila. Usmíval se blaženě.

Důchodcovi bylo náhle jasné, proč má zdejší monarchie zlaté dno. Na vrchu u kormidla bdí uvážliví šejkové, ale dole vesla uchopili mistři řemeslníci všeho druhu. Bez nich by to jenom s šejky v Emirátech nešlo.

Příště: Dubajskou zátokou na lodi.

Součástí cestopisu je doprovodné video ( 2:16min ) z Deiry i Golden Souku.

S úctou a poděkováním za pozornost bývalý, jak už víte, horník, pomocný učitel, pan vedoucí obchodu, trhovec a zlatokop Jiří Macoun.

PS: Klopotnému hledání statí Důchodce v Dubaji se lze vyhnout nastavením „sledovat“ v záhlaví stránky.

Tip autora: Shodou okolností opomíjený díl Romantika u jezera naleznete zde.