Důchodce v Dubaji: Romantika v noci u jezera

Na první pohled by se někdy zdálo, že dubajská nadzemka je vlastně obdobou pionýrské železnice z doby československého socialismu, kterou se budoucí důchodce také jednou projel ve Stromovce u Bagru v rodných Budějovicích.

Proč?

Za předním sklem čelního vozu metra v Dubaji občas sedí dítě nebo dokonce dvě.

Skutečnost je pro některé kverulanty ještě mnohem horší, soupravy metra neřídí kluci ani holky, ale umělí roboti.

Dubajské metro je opravdu samočinné bez fírů. Osoby v čelní kabině jen jedou za příplatek ve vyhlídkovém (luxusním) oddíle předního vozu soupravy. Druhá sekce ve stejném vagónu je určena pro ženy a děti. Tři prostřední články vlaku pro mix pohlaví a poslední vůz je obdobou prvního.

Ač to tak nevypadá, v jistém smyslu jsou některé islámské země napřed v péči o bezpečnost a ochranu žen a dětí v městské hromadné dopravě před čumily a nechutnými poznámkami jistého druhu rozrušených mužů. Vyčleněné oddíly mají v metru teheránském, káhirském, riádském i jinde, třeba v Japonsku.

Dubajské ženy mají právo volby, jakým způsobem metrem pojedou. Důchodce se vždy vozil v druhém až čtvrtém voze. Spolucestující ženy byly oděné po všeobecném způsobu, jak je obvyklé od východu na západ v Japonsku či Šanghaji, SAE, Evropě i jinde ve světě.

Omezení žádné.

Důchodcova manželka, on koukal právě jiným směrem (fakt jo), jednou v davu postřehla tak čitelnou dívku v triku bez podprsenky, že i u nás by ustrojení slečny bylo příliš odvážné, přesto nebudila zjevné pohoršení emirátské veřejnosti.

Dokonce i zahalené ženy a dívky, které dle místních zvyklostí na první pohled zastávají obyčej nejvyšší střídmosti v barvě i střihu, jdou s módou. Manželka cestovatele pronikla jako nenápadný zvěd na dámskou toaletu. Po návratu z mužům nepřístupného území podala hlášení.

Pod tradiční svrchní oděv navlékají Arabky šatičky dle místní módy, takže ani ony nejsou takové, jak na první pohled vypadají.

Vraťme se k technicky dokonalému metru. Řeklo by se za špičkovou jakost, by byla vysoká cena přepravného odpovídající. Šejkové jsou jiného mínění. Jízdné přes dvě pásma stanovili na pět dirhamů. Jeden místní peníz byl v době návštěvy asi šest a půl koruny. Cesta od hotelu na stanici Burj Khalifa dlouhá přes dvacet kilometrů přišla na necelých třiatřicet korunek.

V Budějovicích vydáme za cestu městskou korun třicet za pár kilometrů, protože se skládáme po troškách na úplně fungl nové trolejbusy MHD. Jak jste si už všimli, důchodce fandí pokroku a na obnovu vozového parku a bez brblání na drahotu přispěje.

Snad budou zakoupená vozidla dlouho zářit čistotou jako dubajské naduliční vláčky, kde je pod citelnou pokutou (30 USD) přísně zakázáno pít, jíst a kouřit i žvýkat. Kamery vše sledují.

Zmínka o jídle je na místě. Cestováním po Dubaji důchodci vyhládlo. Nálada nic moc. Je patřičné zjednat urychleně nápravu.

Lehko se řekne, v Dubai Mallu hůře provede. Stravovací oddělení je ukrutně rozsáhlé. Čítá odhadem padesát možná sto prodejních míst. Velkou čínskou restauraci, bulharské palačinky, hamburgery všech světových značek, závitky, saláty, polévky, kusy masa (ne vepřového) i zeleninové pokrmy. Děsný přetlak nabídky na jedno rychlé stravovací brdo.

Nakonec jsme zakotvili u stánku s javorovým listem ve znaku a obživili se párkem v rohlíku na kanadský způsob. K tomu klasické hranolky a kolu. Globální kulinářský zážitek, ale je-li hlad, každý pokrm chutná trochu víc, než by měl.

Tác s večeří už máme, teď ještě najít místo k sezení.

Naše fastfoody se od dubajských přece v něčem liší. My, evropští zákazníci, jsme vycvičení bez účasti obsluhy plata s odpadky samostatně odklidit.

V Emirátech se pyšní jinými způsoby. Jedním z pilířů islámské věrouky je poskytování almužny. Projevem podpory nemajetných je i záměrná tvorba nepořádku ve food courtu.

Dubajští prostě dojí a jdou pryč, čímž vytváří pracovní příležitost pro emirátské zahraniční pracovníky.

Ve špičce uklízeči lehce nestíhali, i když příkladně kmitali. Nakonec jsme volný stůl bez strávníků a odpadků nalezli.

Nebyli jsme sami úspěšní. Druhý konec našeho stolu obsadil manželský pár z Voňavého Přístavu známého v Evropě pod jménem Hongkong.

V globálním obchoďáku jsme si nad globální stravou užili i trochu globální konverzace, něco zatím neglobálně čínsky, zbytek vrcholně globálně anglicky. Překladatelským oříškem bylo přimět Číňany, aby po sobě stůl neuklízeli. Důchodcova manželka úkol zvládla na jedničku anglicky.

Ve středu Dubaje po západu slunce silně působí efekt bludičky. Mihotavé lampičky zdobí veškeré nábřežní palmy, ale nelákají jako v našich končinách poutníky do bažin, naopak je zavedou do ráje cestovatelů.

Mámivá světélka mají mocnou sílu. Ráno a brzy dopoledne byla Dubaj liduprázdná, teď na počátku noci se na nábřeží shlukly davy chtivé podívané. Místní fontána je v širém světě hodně profláklá.

Vstupné se neplatí, jen je třeba se natlačit k zábradlí. Všichni výletníci moderní doby řeší při pohledu na vodní hladinu jeden zádrhel. Točit či se jen dívat?

Půl na půl je velmi špatná volba. Polovičaté záběry nejsou nic moc a bezprostřední zážitek také není optimální.

Důchodce rozhodl první představení zvěčnit na video a během následné promenády se telefonu ani netknout.

Měli jsme kliku. Fontána se poprvé předvedla na hudbu filmu „Sedmi statečných“. I národnostně různorodé davy přispěly k nadšenému ovzduší. Jak se proudy vody v ladných křivkách vlnily, sterá hrdla obdivně vzdychala.

Představení mělo úspěch, my si dáme repete. A podívané budeme mnohem blíž. S mírným předstihem jsme vyhledali vstupní můstek na molo, kde za kasou seděla holka z Evropy, jestliže lze Rusko ještě za součást našeho světadílu vůbec považovat.

Měkká angličtina ji prozradila. Jen z čiré zvědavosti prohodil důchodce dvě tři věty, aby vyzvěděl, odkud je. Nic víc.

Mnohem hlubším zážitkem byla chůze po promenádě z plastových buněk, které povolují pod nohama. Chůze mojí Magdy byla hodně nejistá.

Dostali jsme i užitečnou radu. Mladý pořadatel velmi tmavé pleti nám objasnil, kam na molo fontána docákne a kde zůstaneme v suchu.

Dubaj za tmy z večera nejsou jen vodní hříčky. Vodotrysku zdatně sekunduje Chalífova věž. Svítí, bliká, mrká snad miliónem bodovek. Byť trochu stranou, ale nekrčí se někde v rohu, se ještě předvádí v sytých barvách ve dne stříbřité pampelišky.

A co sledoval důchodce?

Nad tou vší dubajskou nádherou pyšnila se neobvykle vysoko na obloze Venuše v největším lesku.

Příště: Až na vrchol!

Součástí cestopisu je snad působivé doprovodné video (2:28min) z dubajské noci.

S úctou a poděkováním za pozornost Jiří Macoun.

PS: Klopotnému hledání statí Důchodce v Dubaji se lze vyhnout nastavením „sledovat“ v záhlaví stránky.

Tip autora: Třetí díl, který zmeškala významná část čtenářů (důchodcův šok z Emirátů), naleznete zde.