Článek
K poznávání světa patří i drobné postřehy, třeba ze života pouličních koček.
Loni v římském Koloseu důchodce nepotkal ani jednu, přestože podle dávných novinových zpráv jich v ruině před mnoha roky bydlely mraky. Svět se mění a kočičí společenství taky.
Podle české průvodkyně jsou si současní správci Dubaje vědomi úlohy koček v potírání hord hlodavců. Venkovní číči proto požívají jistý druh obecní péče. Aby nebyly dvě až tři micky na každém rohu, městská pokladna platí jejich kastraci a vede evidenci ustřiženým kouskem ucha k odvrácení opakovaného odchytu.
Důchodce potkal v Dubaji kočky dvě. Jedna měla stanoviště na chodníku nedaleko stanice metra Dubai Internet City. Prošli jsme okolo ní vícekrát.
Po kočičím způsobu se dobře zaopatřila. V blízkém záhonu měla misku s vodou a druhou s granulemi. Lehávala, jak se na kočky sluší a patří, na sluníčku uprostřed chodníku.
Druhá dobře stavěná patřila k významně lepší společnosti. Zvyklá na tisíce turistů z celého světa, seděla u výlohy s metrákem zlata v Golden Souku. Byla jednoznačně výstavní kus.
Výstavní kočka u prodejny zlata v Dubaji
V Dubaji důchodce neviděl psa ani hmyz, naopak pozoroval racky u moře, hrdličkám podobné ptáky na ladem ležících pozemcích mezi domy a po zeleni trávníků kráčely docela početné majny obecné, jinak zvané indickými špačky.
Majna obecná na trávníku ve čtvrti Internet Dubai City
Posledně jmenovaný pták je podle seznamů Evropské unie nebezpečný invazní druh. Důchodce by na listinu škůdců Unie připsal i jiné nájezdníky potížisty, než jsou majny.
Při návratu do hotelu před cestou na letiště se důchodce na krátký čas zdržel mezi domy a pozoroval cvrkot velkoměsta.
Na přechodech dávají auta přednost chodcům asi jako u nás. Někdo dá, druhý ne. Jezdí se přiměřenou rychlostí, přestože zpomalovací prahy jsou pozvolné.
Obyčejné činžáky nejsou výstavní třída, ale ani práce levného architekta. I dubajská předměstí se pyšní výstavními kousky ze skla a oceli.
Naopak nezastavěné parcely jsou slabinou. Jen sporadicky zarostlé náletovými keři a řídkou trávou tuhých stébel, lapají do vegetace papírové i plastové odpadky, které nikdo neuklízí. Jo a zaneřáděné pozemky přece jen hostí jakýsi cvrkavý hmyz - a divně páchnou.
Dali jsme v hotelové hale poslední kafe, vrátili Irfanovi karty na městskou i s přiměřeným půjčovným, nachystali kufry a vyčkávali přepravy.
Přijel pro nás Pákistánec. Dvakrát si u nás ověřil cíl jízdy - terminál dva. Naši odpověď nejspíše vyhodnotil jako nejistou a telefonem na centrále dvojku do třetice potvrdil.
Pak se rozpovídal. Odkud jsme.
Česko mu nic neříkalo, i když tušil, že je někde v Evropě. Důchodce se na oplátku vytahoval, když Pákistán umístil správně mezi Írán, Afghánistán a Indii. Taky podotkl, že pákistánské letectvo sestřelilo pár sovětských letadel.
Ledy mírného ostychu i proto roztály, přestože se klábosení zaměřilo na zimní období.
„Když u vás máte v zimě minus pět, chodí děti do školy a dospělí do práce?“ zajímal se řidič o běžný život v Evropě.
Cesta na letiště tak proběhla v pohodě. Check-in už ne. Aplikace nebyla k použití. Uvízli jsme ve frontě. Naštěstí mladá slečna za našimi zády byla jako my hovorná. Přiletěla z Rakouska k příbuzným pokoupat se v moři.
Žraloky neviděla a velmi se podivila, že my čtyři – v Dubai Mallu.
Smích slečnu záhy přešel.
Přepečlivá manželka mě donutila znovu pro jistotu zkontrolovat pas. Já ho měl, slečna ne.
Zbledla, požádala o hlídání kufrů a odběhla. Sportovkyně a budoucí architektka měla kliku. Doklad zůstal na přepážce, kde po příchodu do terminálu něco řešila.
Po bezpečnostní kontrole, kdy se v rentgenu zasekl důchodcův opasek, nastal čas doplnit síly nějakým rychlopokrmem. Nabídka nic moc, ale hlady jsme nezůstali.
V mnohem lepším světle se ukázali pracovníci u brány (gate). S předstihem prověřovali doklady pasažérů ve frontě a ty zmatené (nejméně tři) poslali do správného zástupu.
Sedadla v šesté řadě A a B jsou skvělá. Důchodce navigátor bude zase sedět u okénka.
Airbus 321-271NX imatrikulace 9H-WDE odstartoval z dráhy 30 pravá v 18 hodin 21 minut světového času, tedy 19:21 našeho středoevropského, což bylo 22:21 dubajského.
Dohlednost je dobrá. Vidíme střed Dubaje a prst Chalífovy věže. Čeká nás 4 226 kilometrů, které dáme za šest hodin čtrnáct minut ve výšce 34 tisíc stop rychlostí 711 kilometrů v hodině.
Zdá se vám to pomalu?
Údaj se vztahuje k pohybu vůči zemi. Budíky v kabině pilotů ukazují vyšší rychlost proudu vzduchu okolo stroje, ale vichr hodně nahoře fouká vždy od západu na východ. Lety po větru jsou proto kratší než stejné trasy obráceně.
Suneme se oblohou na severozápad. Míjíme ostrovy světel, Katar, Bahrajn a sídla v Saúdské Arábii, Dammam i Al Jubayl. Neméně marnotratně svítí do nebe i Kuvajt.
Pozoruhodná jsou i rudá světla roponosných polí, kde se spaluje odpadní zemní plyn. Bez užitku.
Perlou nočního povrchu Země je Bagdád s temnými zákruty řeky Tigris.
Na počasí máme štístko, nejsme nad mraky. I kurdistánský Mosul vypadá skvěle, z větší dálky turecký Zonguldak i sídla okolo Bosporu nejsou k přehlédnutí. Letíme nad temným mořem, kterému se říká Černé.
Později se naskytl zajímavý pohled na Varnu a dvojměstí bulharské Ruse - rumunské Giurgiu s tokem Dunaje uprostřed.
Byl by to poklidný let, kdyby v řadě za námi neseděly dva výjimečné exempláře. Hlasitě žvanily celou cestu. Nejprve anglicky, a když dost vypily, pokračovaly rusky.
Na první pohled „světáci“ mimo jiné tlachali, jak si jeden i druhý chtěli před léty pořídit vlastní letadlo. Aeroplány nekoupili, ale přímo na palubě znovu něco k pití, a to v nejvyšším možném množství.
Vedoucí letuška pak řekla rázně dost.
Muži si hned po rusku poradili. Další chlast koupili v zadní kuchyňce, čímž silně namíchli vedoucí palubního personálu.
„Ještě jeden přestupek a prásknu vás kapitánovi se všemi důsledky,“ padla konečná výstraha s podtextem vynuceného přistání.
Exoti už tedy nepili. Jen plkali nesmysly, které společenské nezpůsoby plně vysvětlily.
Z mimoděk odposlechů vyplynulo, že oba kamarádi Ruska a Putina jsou Slovák a Maďar. Proč ale takoví dva skvělí alfa muži cestují nízkonákladovkou na nejhorších sedadlech, jsme se nedozvěděli.
Dosedli jsme skoro v mlze. A taky v zimě.
Vídeň byla šok.
Nikoliv však studeným podnebím, ale příšerně sepranou a místy i téměř prodřenou uniformou příslušníka rakouské pasové kontroly, který prověřoval cestující do Evropy. Že by příznačná vizitka starého kontinentu?
Ke všemu okolo páté ráno je letiště Flughafen Wien pusté a nepřívětivé. Otevřeno má jen Burger King, ale není možné si donést z vedlejší místnosti židli k sezení. Jíme u stolku ke stání.
Pak si počkáme hodinku a půl na vlak v nevlídném chladu. Náladu vylepšil až přestup ve Velenicích. Kafe z nádražního automatu bylo velmi dobré.
V deset deset sobotního rána vystupujeme z taxíku před naším panelákem.
Mírně unavení přemýšlíme, co bude dál. Jedno je ale jisté. - Dobří holubi a spokojení turisté se vracejí, takže za rok v lednu vyrážíme opět směr Dubaj!
Příště: Něco z úplně jiného soudku.
Doprovodné video (3:16 min) ukazuje, jak vyhlíží asijská a evropská sídla z výšky deseti kilometrů.
S úctou a poděkováním za pozornost bývalý, jak už víte, horník, pomocný učitel, vedoucí obchodu, trhovec, zlatokop, pekař a spisovatel, který byl v Dubaji, Jiří Macoun.
Tip autora: Minulý díl pojednávající o aspektech práv emirátských mužů a žen naleznete zde.
Čtěte a dobře se bavte.
