Důchodce v Dubaji: Pustý Downtown po ránu

Vstávat během dovolené v šest ráno je pěkně na palici. Není ale zbytí. Na půl desátou je domluvené schůzka s profi filmařem v samém středu Dubaje.

Ksakru, teplá voda zase neteče. Běhat v pyžamu na recepci? Tak to tedy ne. Něco vydržíme. Vyčistit zuby, oholit strniště, probrat se pod sprchou (docela brrr!) a šup na snídani.

V jídelně panuje přísný řád. Laskavá dozorčí si vede evidenci příchozích podle čísel pokojů. Nejsme sami ranní ptáčata. Dál doskákat chtějí i německy, anglicky, japonsky, hindsky nebo Bůh ví jak hovořící hosté. Češtinu neslyšíme. Číňana, poznal jsem ho podle znaků v mobilu, nechávám v klidu.

K rannímu zasycení podává se globální nabídka. Minipárečky, míchaná vejce, slanina, salámy, zeleninka. Zvolil jsem šakšuku arabskou klasiku.

Pro ty, kdo se nevyznají ve východní kuchyni krátká poznámka. Pokrm je velmi podobný leču, ale s tím rozdílem, že jemně rozmíchaných vajíček je v směsi mnohem víc než zeleniny a žádná mletá paprika.

Dorazím se sladkým pečivem a ovocem. Kousky ananasu s mangem a malý hrozen vína přišly k chuti.

Zatím stíháme podle plánu, jen je třeba připravit se na jízdu metrem. S žádostí o pomoc jsme se obrátili na portýry v lobby. Ujal se nás Irfan. Označení hotelový sluha není útlocitně lidské. V mém hotelu by byl, kdybych nějaký měl, nápomocník.

Vysvětlil nám přeochotně co a jak. Ke vstupu do placeného prostoru každý cestující v turniketu nechá načíst kartu. Při výstupu opět. Systém si z předplaceného obnosu odečte sumu dle ujeté vzdálenosti. Zbývající částku na okamžik zobrazí.

Kde karty získat? Irfan byl připraven. Jako by náhodou, má dvě v šuplíku. Půjčí nám je beze všeho, jen si je na zastávce musíme dobít. Až bude čas, vrátíme je.

Ke stanici metra naviguje Magda podle mapy v mobilu. Já mám zmatek v hlavě. Prostoupil mě pocit, že se vzdalujeme od pobřeží, ale je tomu naopak. Manželka džípíeska a Mapy.cz jsou kombinace k nezaplacení.

Během několika minut chůze mezi středně vysokými mrakodrapy jsme došli ke vstupu do metra. Dubajské městské vlaky jezdí jen výjimečně pod zemí. Hadovité soupravy se povětšinou kroutí zástavbou po mimoúrovňové estakádě.

K jednotlivým stanicím vedou na pylonech uzavřené koridory pro pěší. A že lidí je.

Okolo osmé ranní spěchají jako jinde ve světě do roboty či do školy. Aby vše odsýpalo, pomáhají chodcům na vhodných místech pohyblivé chodníky.

Důchodce si také dobře povšiml dokonalé čistoty. Podlahy vyleštěné, na rourách a profilech nosné konstrukce ani zrnko prachu.

Přes teoretickou přípravu není pro nás jednoduché zmáknout správně automat na dobíjení karet. Ochotně pomohl a ochránil nás od stresu místní policista ve slušivém polním stejnokroji.

Dubajští ochránci veřejného pořádku jsou nepochybně „statečnější“ českých kolegů. Nebojí se totiž sloužit v jednočlenné hlídce. Jeden dubajský zvládne vše, na co jsou v Čechách potřeba dva.

Není zřejmé jestli Dubajťany zformovala výchova či přirozenost. Signalizuje-li souprava zavírání dveří, nikdo se je nesnaží přemoci. Opozdilci v klidu vyčkají příští spoj za dvě minuty, v horším případě za tři.

Dráha metra nad zemí má pro výletníky nespornou výhodu, každá cesta je vyhlídkovou jízdou v pravém slova smyslu. Za pečlivě umytými okny se míhají nejen mrakodrapy, ale i obchody s vozidly, mešity, jednopatrové obytné domy, široké i úzké městské vozovky, nezastavěná prostranství a dokonce průmyslové objekty nebo samoobsluhy.

Dopravní hlášení je v arabštině a hned poté anglicky. Vystupujeme na stanici Chalífova věž (Burj Khalifa) v samém středu Dubaje jinak zvaném Dolní Město. Spojovací chodbou svižnou chůzí rázujeme k dubajskému megaobchoďáku. Času není nazbyt.

Až po návratu do vlasti jsem na Mapách.cz proměřil délku krytého mostu na osm stovek metrů. A pak ještě čtyři galeriemi mallu. Víc než dvacet minut v čoudu.

Konečně jsme u jezera. Krátká mírně nervní hádka, ale směr je vytyčen. Kus vodní plochy obejdeme po směru chodu hodinových ručiček.

Už v klidu pochodujeme po mostě. Ani netušíme, že unikli jsme peněžitému trestu za narušení veřejného pořádku. Rozmíška mezi manželi se trestá v Dubaji pokutou. Za rvačku si pak jdou aktéři rovnou sednout do chládku.

Jenže kudy dál? Mapy nás vedou příliš dlouhou oklikou. Pomoc přišla shůry, i když není zřejmé od jaké božské bytosti. Tak či onak po chodníku kráčí osamělý místní.

„Kudy ke „Křídlům z Mexika?“ dotazujeme se anglicky.

Laskavě se usměje a máchnutím paže naznačí směr. Děkujeme a podle pokynu míříme s plnou důvěrou po zdánlivě slepém chodníku. Nejsme v pasti, ale v jakémsi podzemním průjezdu pro náklaďáky a dodávky do povrchových obchodů a hotelů

Vidíme denní světlo na konci tunelu. S ulehčením poznávám dříve na netu viděnou dubajskou promenádu s artefaktem andělských křídel. Je devět dvacet pět. Bod spichu je na dohled.

Nepřišli jsme pozdě, ale zmíněný Gold by se radoval. Podle původního plánu, jak manželka pochopila nabídku na webu, měl profi kameraman pomoci mně amatérovi natočit profi noční video ze středu Dubaje. Dorozumívací řečí měla být ruština.

Pak přišla změna. Točit se bude v půl desáté, nikoliv však v noci, ale ráno. Tedy dobře, jsme tu včas. Z nemnoha lidí u křídel nikdo nevypadá jako Rus. Ze Slovana se vyklubal snědý Egypťan. Rusky neuměl ani slovo, mluvil anglicky. Byl vstřícný sympaťák.

Manželka se už na počátku ujala produkce, důchodce se stal hercem. Mladík z Egypta byl scénáristou, kamerou i rejžou. Postavil nás před křídla a přiměl hýbat podle návodu rukama. Pár sekund záběrů je v připojeném videu.

Samotné natáčení bylo nesmírně dojemné, tedy přesněji řečeno vrylo se řádně do paměti.

Zaprvé střed Dubaje byl liduprázdný. Mnohdy skutečně v dohledu jen my tři. Ve městě, kde žijí milióny lidí.

Zadruhé batohy na zádech romantice vadily. Tak jsme je na pokyn Egypťana i s jeho brašnou na kamery a foťáky nejméně třikrát pohodili na chodník a šli pryč.

Za pět deset minut jsme se pro ně vrátili. V naprostém pořádku zůstaly na místě. Proč asi?

Všechno šlo jak na drátkách. Sestříhané video bude za dva dny. Zde Gold pochybil. Filmík zapípal z manželčina telefonu přesně podle plánu.

Cvakla poslední „klapka“ a teprve teď má důchodce kdy plně vnímat prostředí. Středobodem zájmu je vrchol Chalífovy věže. Nejvyšší barák na světě míří s takovým náporem od země do nebe, až špička úplně nahoře se jeví jako by ohnutá nad hlavu pozorovatele. A jak se třpytí ve slunci.

V Paříži dávno viděl jsem z blízka skvělou čtvrť prý mrakodrapů La Défense. Tehdy jsem byl nadšený, ale v Dubaji marně hledám české slovo pro stav mysli z místní zástavby. - Je prosluněná, povznášející, úchvatná.

Už vím, jak se cítím mezi skvostnými budovami. Jsem přesně tam, kde mě chtějí filutové šejkové mít. Šest hodin letu obyčejným letadlem a prožívám naživo relativistické hrátky s časem podle pana Einsteina. V porovnání s českou přítomností se já důchodce ocitl nejméně padesát let v budoucnosti dopředu.

Nebo sto? Co myslíte vy?

Míjíme zelené trávníky, palmový háj a pobřežní promenádu u jezera. Ten, kdo Downtownem také už někdy kráčel, tuší, že nás co nevidět vcucne Dubai Mall.

Je to tak, máme hlad a food court je hned za dveřmi.

Objednali jsme si kávu a nějaké dortíčky. - Tak omluva, manželka z koupelny hlásí: „Byly to donuty!“

Příště: Frame rozhledna a večer fontána s promenádou po jezeře.

Součástí cestopisu je už tradičně doprovodné video (2:06 min), které v krátkých záběrech čtenářům přibližuje náladu slunného dopoledne ve středu Dubaje.

S úctou a poděkováním za pozornost Jiří Macoun.

PS: Klopotnému hledání statí Důchodce v Dubaji se lze vyhnout nastavením „sledovat“ v záhlaví stránky.

Tip autora: První důchodcovy dojmy z Dubaje přinesl třetí díl tohoto seriálu. Postřehy z návštěvy Velké mešity v Abú Dhabí naleznete zde.