Důchodce v Dubaji: V Emirátech se nekrade

Za doslova pár dní, tedy přesně dva dny, které důchodce zatím strávil ve Spojených emirátech, nelze poznat cizí zemi. K cestování patří zkratky, třeba pěšinka k metru přes zanedbaný trávník. Nabízejí se i jiné triky. Pojďme na ně.

Důchodce měl kliku. Natrefil znalostní zkratku. Během pojíždění po Abú Dhabí nám průvodkyně Yvona ozřejmila pozoruhodný rys zdejších zvyklostí.

Pro pochopení souvislostí je třeba začít poněkud zeširoka.

Emiráťané jsou nepochybně hrdí na svá vzkvétající knížectví. Snad do úplně posledního dobře ví, že všeobecná prosperita se odvíjí od miliónů návštěvníků, kteří do Dubaje přilétají utratit své peníze. A  vracejí se nejen dobří holubi, ale i spokojení návštěvníci.

Určující je, dle důchodcova soudu, přívětivé ovzduší. Nejzjevněji se pocítí v restauraci nebo kavárně. Tam ale davy turistů povětšinou nechodí. Moderní rozvinutá společnost sytí návštěvníky ve stravovacích „náměstích“ uvnitř obchodních center.

Dubaj není výjimkou. Vlastně je.

Zdejší prostory k nabrání sil u kávy nebo pořádného jídla jsou rozlehlé, a především dokonale čisté.

Základním předpokladem průběžného úklidu špičkové úrovně je dostatek personálu. Dubajští šejkové pochopili prospěšnost jistého přetlaku pracovní síly. Mezi stoly food courtu se téměř doslova hemží muži i ženy úklidu.

Práci navíc vykonávají velmi pečlivě. A to byl svým způsobem velký zádrhel.

Pracovitý například Pakistánec spatřil u prázdného stolu nedojedený burger, hranolky s kečupem a s napůl vypitou kolou. Svižně přikvačil, popadl tác, smetl drobky, utřel kapky a už s odpadky pádil tam, kam patří.

Rychlost akce byla občas nepřiměřená, protože jídlo ve skutečnosti nebylo trvale opuštěné, ale třeba maminka musela s malým klukem odběhnout na toaletu. Při návratu k vyleštěnému stolu pak nastaly pravé mrzutosti.

Jak místní obyvatelé zádrhel překlenuli, sdělila nám právě poměrů znalá průvodkyně.

Emiráťané nepochybně věří v dobro duše těch druhých. Našli jednoduchý způsob, jak sdělit přičinlivým uklízečům jasnou zprávu: Já se vrátím.

Na desku stolu k nedopité kávě pokládají telefon, notebook či kabelku. Prostě něco cenného, aby bylo zřejmé, že majitel přibyde zpět hned nebo později.

V zemi, kde zamykáme dveře bytů na dva západy a jízdní kola důmyslně poutáme ke stojanům ocelovými řetězy, lze takové chování těžko přijmout za vlastní.

Avšak funguje to – v Emirátech. Přesvědčili jsme se sami.

U vedlejšího stolu v Dubaj Mallu seděli dva asi podnikatelé, popíjeli kávu a studovali každý ve svém notebooku excelovské tabulky. Záležitost vyřídili, opustili počítače a kamsi odběhli. Dobrých deset minut byli pryč. Vrátili se, sbalili stroje, podali si ruce a každý šel svou cestou.

My jsme odvahu nesebrali, pocházíme z jiných poměrů. Na střídačku jsme hlídali batohy. Nejprve jsem si odskočil já a pak manželka.

Toalety jsou v Dubaji kapitola sama pro sebe. Důchodce se k nim vrátí někdy příště, protože po občerstvení v obchoďáku se jedeme tréninkově podívat na město z výšky.

Proč cvičně? Náhoda tomu chtěla, nejprve se podařilo získat rezervaci na Frame (150 m), teprve pak v poslední chvíli na Chalífovu věž (830 m).

Dubajský rám (Dubai Frame) je příkladná turistolapka. Na rozdíl od lepivého pásku na mouchy nemá poutníky hubit ale bavit. Soudě podle fronty u vstupu se záměr asi daří.

Budovu ve tvaru obřího rámu na obraz stavěli pět let podle návrhu nizozemského architekta. Dostavěli před sedmi léty v roce 2018. V Dubaji jsou památkáři bez práce. Všude novostavby.

Subtilní rozhlednu umístili správci města v dostatečné vzdálenosti od pravých mrakodrapů Downtownu, protože by sahala domům dubajského středu stěží do pasu.

Metro k Rámu nevede. Ze stanice Max dál pojedeme autobusem, věděli jsme s předstihem. Nebylo úplně jednoduché najít správnou zastávku. Na dopravním uzlíku pod stanicí metra bylo stanovišť pro městskou nepřehledně víc.

Nejprve jsme vyčkávali na úplně špatné zastávce, nicméně pozornost upoutala. Byla připravená na léto. Aby cestující za svých pár dirhamů za jízdenku nestrádali vedrem, jsou mnohé zastávky uzavíratelné a s klimatizací.

Na konečné u Framu jsme si nejprve vyfotili autobus, abychom věděli, jakou linkou nazpátek. Pak následovala důkladná bezpečnostní prohlídka a už jsme se mohli zařadit do fronty na výtah.

Aby se turisté nenudili, ke dveřím prostorné zdviže se prochází pidimuzeem navozující ovzduší starobylé rybářské vísky, z které Dubaj vyšla. Expozice dokonalá, jen s malou odchylkou od předlohy. Ulička nevoní rybinou k zalknutí.

Důchodci se podařilo zaujmout místo u okna výtahové kabiny a na video zvěčnit stoupání severozápadním břevnem do výše. Zachovejte klid, záběry patřičně sestřihám, zrychlím.

Horní vodorovný trám Rámu vytváří vyhlídkovou terasu. Pro mnohé je silnou kávou, podlaha z průhledného skla. Pocit nic moc lze vůlí překonat nebo se dá pochodovat podél oken po běžném chodníku.

Důchodce nejprve upřel zrak na jihozápad proti slunci. Spatřil esteticky zajímavý obrys šedošedých dubajských mrakodrapů Downtownu, utopených v dáli v rozmázlém oparu. Na videu je záběr opatřen autentickým zvukem prostředí. Nelekněte se.

Protilehlý pohled na severovýchod je zadělaný z jiného těsta. Ostrý svit šikmého slunce ze západu zobrazuje úplně odlišnou Dubaj. Jak důchodce spočítal, domy ve starém městě mají nejvýše čtyři patra, mnohé jen tři, možná některé pět.

Původní Dubaj ze sedmdesátých let dvacátého století je nečekaně placatá a přísně pravoúhlá. Důležitá je i barva, bílá či slonová kost, žádná jiná.

Minulost Dubaje, čtvrť Deira, je v plánu na pátek.

Teď ještě okoukneme tuctovou cukrárnu na vyhlídkové terase a sjedeme dolů zdviží vzhůru do skvělé emirátské budoucnosti.

Z výtahu jsme vystoupili do kina s plátnem či promítací plochou ve tvaru vnitřku příčně oddělené půlky skořápky burského oříšku. Působivá prostorová animace průletu Dubají v době asi za padesát let dovede s hlavou zatočit víc než nedávný pohled z rozhledny dolů do propasti.

„Fram, za mě dobrý,“ prohlásil důchodce v parku pod rozhlednou.

Vracíme se městskou k jezeru, kde nás čeká promenáda u fontány a vodotryskové umění, které ještě mnohem silněji než Rám, přitahuje do Dubaje turisty.

Příště: Fontána s promenádou po jezeře po molu, které povoluje pod nohama.

Součástí cestopisu je už tradičně doprovodné video (2:10 min), které přináší divákům především cvičný pohled na Dubaj z výšky a záběry na Rám i z Rámu.

S úctou a poděkováním za pozornost Jiří Macoun.

PS: Klopotnému hledání statí Důchodce v Dubaji se lze vyhnout nastavením „sledovat“ v záhlaví stránky.

Tip autora pro čtenáře, co zmeškali úvodní pasáž: Popis, jak to vše začalo, přinesl první díl seriálu, který naleznete zde.