Článek
Hned na letišti se mi hlásila a zeptala se:
„Prosím vás je to daleko do toho Keramiki?“
„Přístav Keramoti je odsud vzdálen asi patnáct minut jízdy autobusem, madam,“ řekl jsem.
Nebyla k nalezení už po připlutí na Thassos. To jsem ještě Lásku neznal a mezi stovkou hostů bych ji po prvním setkání těžko hledal. Noční můrou všech průvodců je skutečnost, že mu chybí klient. Žel bohu, je to jev téměř obvyklý. V jednom autobusu mi jeden pasažér přebýval, v druhém zase chyběl. Na tuto lapálii je poměrně snadné řešení: přečtete do mikrofonu autobusu č. 1 seznam jmen pasažérů, kteří by v něm měli sedět. Běla Láska tady měla být. Všichni pasažéři se vzorně hlásili: „Zde, tu, tady, zděs (rusofilové a vtipálci)“, ale co se Lásky týče, ticho po pěšině. Přešel jsem tedy do autobusu č. 2. Přečetl jsem seznam osob, které by zde měly sedět a zeptal se:
„Vážení přátelé, je zde někdo, koho jsem nečetl, prosím?“ Odpovědí mi bylo ticho, přerušované šploucháním vln o přístavní hráz.
No co, řekl jsem si, počty mi sedí, Láska si ke mně nakonec cestu najde.
Našla. Před hotelem, kde měla být ubytována, se najednou přihlásila.
„Běla Láska, hotel Alexandra Beach.“
„Tak to jsem rád, paní Lásko, že jsem vás našel. Co jsem se vás nahledal! Vy jste asi nepochopila ten problém, když jsem četl vaše jména. No a ten koho jsem nečetl se měl přihlásit, že?“
Láska chvíli zasněným pohledem vyhodnocovala zadání a pak mi sdělila:
„Ale vy jste mě nečet’, pane delegáte.“ V těchto situacím mám nutkání se dotyčného zeptat vypůjčenou hláškou humoristů Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna:
„Co je větší? Čína, nebo Vatikán?“ Ale raději, a na znamení beznaděje, jsem jen pokrčil rameny. A přenechal ji recepčnímu, aby si Lásky užil dle chuti.
A pak jsem ji celých jedenáct dní pobytu neviděl. Byl jsem v hotelové recepci každý lichý den, kdyby někdo něco potřeboval. Dvakrát jsem v jídelně večeřel. Ani u jídla jsem ji nepotkal. Protože jsem tušil nějakou čertovinu, ptal jsem se i recepčního, jestli ji neviděl:
„Jo jó, párkrát. Brzy ráno a pak pozdě večer. Málem nestihla večeři. Je pořád na pláži.“ Tak hurá, aspoň že žije!
Každému turnusu jsem tři dny před odjezdem na naší nástěnce aktualizoval přesné pokyny. V daný den a v danou hodinu byli všichni hosté včas připraveni k transferu na letiště. Jen Láska zase nebyla k nalezení. Recepční, jmenoval se Panagiotis, pro ni šel do jejího pokoje, ale vrátil se s rozpaky:
„Má vybaleno. Evidentně se teď nechystá odjet. Možná je na pláži…“
„Nemám čas ji někde nahánět,“ řekl jsem. Pokud se objeví v optimálním čase, objednej jí taxíka, prosím tě. Pokud ne, pokoj vystěhujte a ukliďte. Večer v něm už bydlí jiní hosté. Budeme to řešit, až se vrátím.“ Na recepčního Panagiotise bylo spolehnutí. Běla Láska nebyla k nalezení ani u odletu.
Seděla plačící, s rozmazaným makeupem na svých kufrech v recepci hotelu. Recepční Panagiotis se za jejími zády křižoval. Řekové se s oblibou křižují, když je nějaký problém. Ale opačně než my: zleva doprava. Byl jsem docela klidný, protože jsem během transferu sehnal Lácse letenku na pozítří u Čedoku. Teď ji ještě ubytovat. Už jsem zmiňoval, že na Panagiotise bylo spolehnutí. Zajistil Lásce ubytování na další dvě noci. Sice ne v takovém komfortu, jako byl původní pokoj, ale aspoň něco! Byl srpen, vrchol sezóny. Tou dobou v Řecku neseženete ani hajzlík!!!
„Tak, paní Lásko! Co s vámi?! V cestovní smlouvě máte jasně napsáno, že pokud nebudete dbát pokynů zástupce cestovní kanceláře, tedy v tomto případě pokyny mé (ne, že bych si na tom nějak zakládal…), cestovní kancelář se zříká odpovědnosti za zdárný průběh vašeho pobytu v dané destinaci. Předpokládám tedy, že jste smlouvu četla.“
„Nečetla,“ štkala Láska. „Co se mnou bude?“
„Celkem nic dramatického, když už jste k nalezení. Tak už nebulte! Dvě noci zde stojí navíc 240,- €, jednosměrná letenka do Česka 105,- €. Máte ty peníze?“
„Ano, jistě, ovšem, tady jsou…“ posmrkávala ještě Láska a z peněženky vytáhla úplně nové bankovky, jako kdyby si je teprve před chviličkou vytiskla.
O dva dny později se včas a umytá dostavila k recepci. Jak mě informovala Helena, průvodkyně Čedoku, způsobně nastoupila do autobusu, během transferu dbala jejích pokynů a v podvečer, bez problémů, odletěla do Prahy. No vida, řekl jsem si nakonec. Kolegyně Helena Lásku ani na chvíli neztratila! Na rozdíl ode mě. Mám s láskou, nehledě k mému zralému věku, nějaké problémy neustále!!!
