Článek
Pokud žijete v Asii pár let, naučíte se poznávat jistou typičnost (hlavně podle fyziognomie) pro zdejší národy: Thajce, Barmánce, Laosany, Filipínce, Japonce, nebo Číňany. Těch je zde pochopitelně nejvíc. Jen v Thajsku čítá čínská komunita asi deset milionů osob. Thajští Číňané zde drží pevně v otěžích veškerá významná odvětví byznysu, tedy banky, továrny, hotely a třeba i cestovky. Ale vraťme se na Filipíny.
…
Filipínka na sebe prozradila většinu důvěrností, které uznala za vhodné: je rozvedená (ex-manžel ji tloukl, obvyklý to jev nejen zdejší provenience), ale vydržuje si mladého milence, má pět dospělých dětí a celkově se jí žije docela dobře. I přes zralý věk měla mladistvě pikantní obličej, připomínající japonské gejšu.
„Jste původem Japonka, že?“ zeptal jsem se rovnou.
„Jak jste to poznal, pane?“ divila se dáma.
„Podle vaší hezké tváře s typickými japonskými znaky.“
„A ty jsou?“ zeptala se.
„Široké tváře, výrazně zakulacené očnice, tenké obočí, třeba…“
„Chcete znát mé tajemství?“ vyhrkla má spolucestující po chvíli.
„Proč ne? Tajemství není nikdy dost!“
„Moje prababička měla, jako ještě mladistvá, za války poměr s japonským vojákem. Tedy poměr, spíš ji Japonec k sexu donutil násilím. A z tohoto nedobrovolného svazku se narodila moje babička. Matka mi vždycky říkala, že jsem její věrnou kopií. Po válce, i ještě během ní, se narodily tisíce těchto lidských mixů a já jsem jejich potomek. Máte dobrý postřeh, pane. Ale všechno špatné je k něčemu dobré. Já i má rodina teď čekáme na odškodné, které nám Japonci vyplatí. Po osmdesáti letech! To je výsměch! Prababička už je dávno v pánu, takže si odškodnění pochopitelně neužije. Ale každé peso dobré, že? Tak jen čekáme, jak to naše statečná vláda s Japonskem domluví. Nepředpokládáme, že by to byla závratná částka. Spíš formální. Ale bude to jakési narovnání, nebo morální vyrovnání, nevím jak se tyhle právnické termíny užívají.“
gejša
…
Když jsme se na terminálu v Olongapu rozloučili, řekl jsem si, že se na tenhle problém trochu podívám. A začal jsem pátrat. V místním archivu jsem si vyžádal digitálně zpracované svazky několika posledních ročníků novin The Manila Post a dozvěděl jsem se zajímavé informace. Zprávy se vesměs pohoršovaly nad tím, že vlastně všechny filipínské vlády porušily práva žen, které se staly japonskými sexuálními otrokyněmi. Armáda země Vycházejícího slunce se zde chovala jako pravý dobyvatel skoro čtyři roky. O nápravu diskriminace a utrpení Filipínek se začal starat i výbor OSN pro práva žen. Ale jak už to s opatřeními této organizace bývá, snaha byla k ničemu. Na reparace mezi vítězem a poraženým se organizace národů spojila zbytečně. Jako ostatně v mnoha jiných případech.
…
Nejvážnější případ sexuálního otroctví se stal před koncem války, 23. listopadu 1944. Stovky žen byly převezeny do sídla japonské armády ve městě San Isidor v provincii Pampanga, nechvalně známému jako Bahay na Pula, Červený dům. Těmto domům se přezdívalo stanice útěchy. Byly to v podstatě císařskou vládou podporované nevěstince pro rozptýlení vojáků. Během týdnů až měsíců, kdy zde byly ženy vězněny, byly opakovaně vystaveny znásilňování a jinému sexuálnímu teroru. Přeživší ženy byly po válce vystaveny dlouhodobým následkům: trvalému poškození schopnosti mít děti, posttraumatickému stresu a dalším duševním i tělesným problémům, které ovlivnily jejich vztahy a sociální postavení.
...
Jedná se asi o dvě stě tisíc žen!!! Z některých domů útěchy nebylo úniku a některé ženy věznění nepřežily! Jména jim věznitelé změnili na japonská! Asi není potřeba diskutovat o tom, jaké následky na přeživších ženách celý proces zanechal.
…
Po válce toto téma bylo tabu. Nové smlouvy mezi Filipínami a Japonskem tyto problémy neřešily. Od osmdesátých let sice k japonským soudům dorazilo bezpočet žalob, nejen z Filipín. Ve hře bylo i Thajsko, Malajsie, Jižní Korea, Východní Timor a dokonce i Japonsko samotné. U jednoho soudního jednání svědčili i - považte - dva bývalí císařští vojáci, kteří se na terorizování místních žen a dívek podíleli. Ledy se začaly pomaličku lámat.
Současným a zatím posledním krokem k ukončení napětí mezi trýzniteli a oběťmi je omluva a odškodnění. Japonsko uvolnilo víc než osm miliónů amerických dolarů. Pokud tuto částku vydělíme počtem obětí, vychází nám částka 40,- USD. Což je v přepočtu směšných asi 2.400,- Filipínských pesos na osobu. Pokud se japonské orgány v rámci odškodného poněkud nepochlapí, skončí celá náprava válečných hrůz výsměchem. Dosud žijících obětí, osmdesáti - devadesátiletých babiček, je ale dnes už jen jako šafránu. Většině z nich stačí jen slovní omluva a případné peníze chtějí dát svým potomkům, nebo věnovat na charitu.
…
Má spolucestující tak měla vlastně pravdu: vyrovnání tak bude víceméně formální. Jak říkávala moje drahá babička:
„To víš, Jiřánku, opravdovou spravedlnost snad potkáme až na pravdě boží.“ Ale nikdy nezapomněla se zdviženým ukazováčkem dodat:
„A to ještě, kdo ví, jestli…“
Zdroje:
https://themanilapost.com/category/news/
