Článek
Apartmány pro nás, průvodce, byly obydleny poměrně velkou mezinárodní skupinou Britů, Němců, Švýcarů a Rakušanů. Naše cestovka byla zastoupena pouze mnou a kolegyní Evou.
…
My, Češi, jsme bydleli v přízemí, takže nás hned první den začala navštěvovat černobílá kočička. Dali jsme jí jméno Bláža, protože se tvářila blaženě. Záhy k tomu měla navíc i důvod: objevili jsme v hlavním městě Zverimex, kde jsme pro Blážu nakupovali suché granule, které jí velmi zachutnaly. Čímž náš svazek adopce byl posvěcen i gastronomicky a Bláža většinu času trávila s námi v předzahrádce našich přízemních apartmánů.
…
„Pánbů s námi a zlý pryč!“ řekla po čase Eva, když si všimla, že je Bláža v očekávání.
„Co budeme dělat? Kočka může vrhnout třeba pět, šest koťat. Já je teda topit nebudu! Ty jo?“
„Ne, nebudu. Ale buď v klidu, nějak to dopadne,“ řekl jsem.
Samozřejmě jsem věděl, že ne všechny kočky v Řecku mají své páníčky, nebo majitele, ale co naplat? Všechna zvířátka zachránit prostě nejde. Co koček a koťat skončí rozjetých na silnicích, nebo ve spárech dravců. Mám ale zvířata rád. Už jsem na tomto blogu psal o slonech, delfínech, gekonech, nebo koních, takže jsem si trochu starost dělal, co bude s početným potomstvem.
…
Bláža se k nám ale zachovala velkoryse: porodila neuvěřitelně jen jednoho statného kocourka. Protože byl v naší komunitě nový, dostal jméno Novák. Dokonce se mu tak naučily říkat i naši anglosaští kolegové. Novák byl rošťák. Jeho oblíbenou činností bylo povalování konví, kbelíků a květináčů. Nejspokojenější byl, když na dvorku vytvořil totální nepořádek. Bláža jeho akcím přihlížela s blaženým výrazem. Když ale zlobil moc, autoritativně ho zfackovala, takže na chvíli byl na dvoře klid. Až do jeho dalšího záchvatu rozjívenosti.
…
Kde se vzal, tu se vzal, odněkud přišel jiný maličký kocourek. Snad s nadějí, že se ho Bláža ujme. Ale nestalo se tak. Kdykoliv se k ní a k Novákovi přiblížil, bolestivě ho sekla do čumáčku, až zoufale zamňoukal. A mňoukal i dál, ve dne v noci. Nikdo z nás se několik nocí nevyspal. Anglosaští kolegové si mi stěžovali a požádali mě, abych tuhle lapálii nějak vyřešil.
„Jasně, pohoda, já se s ním nějak domluvím,“ byla má absurdní odpověď. Vzhledem k tomu, že jsem se tvářil vážně, pochvalně pokývali hlavami a odebrali se spokojeně do svých ubykací. Smyslu pro humor aby u některých germánských jedinců pohledal…
Napadla mě jediná možnost, jak se koťátka vetřelce zbavit. Chytil jsem ho a nad ránem jsem ho dovezl na školní dvůr na opačný konec města v naději, že se ho při cestě do školy ujme nějaké dítě. Asi se tak stalo, protože vetřelec se už neukázal a v noci jsme zase mohli všichni v klidu spát.
Ara Macao
…
Majitel Zverimexu měl v krámě ve voliéře velikého přátelského papoucha druhu Ara Macao. Vždycky, když jsem přišel na nákup granulí, Ara mě zdvořile pozdravil:
„Jasu, Jorgo! Buď zdráv, Jirko!“
Majitel se vždycky smál, a když jsem se divil, jak zná moje jméno, řekl:
„Oblíbil si tě, takže tuší jak se jmenuješ!“
No to ti tedy nezbaštím, sedmilháři. Obzvlášť, když jsem pak zjistil, že pozdravem Jasu, Jorgo, zdraví každého, včetně žen a dívek. Ale nikdy, protože jsem slušně vychován, jsem papouchovi na pozdrav nezapomněl odpovědět.
…
Když jsme poslední den odjížděli, Bláža s Novák seděli u dveří mého pokoje. Kolegyně plakala. Sice tvrdila, že je to kvůli tomu, že opouštíme naše kočičky, ale to byla jen malá část pravdy. Zásadní důvod byl, že se musela rozloučit se svým víc než kamarádem Nicosem, místním krasavcem s tváří antické sochy a podmanivě erotickým basbarytonem.
Když se naše auto dalo do pohybu, Novák se za ním rozběhl, ale běžel jen chvilku. Jako kdyby věděl že už se nikdy neuvidíme.
