Článek
Poprvé jsem naživo viděl delfíny v Thajsku v Andamanském moři. Ostrov Sukhon, asi hodinu a půl plavby na sever od malajské hranice, je jedním z posledních rájů. Jeho pláže mají vzácně šedočernou barvu, protože zdejší podloží je sopečného původu.
Jednou dopoledne jsme relaxovali s hosty na pláži před resortem Holanďana Dicka. Někdo vykřikl:
„Pozor! Nechoďte do moře. U pláže jsou žraloci!“
My, lidstvo, jsme nedokonalý živočišný druh, geneticky naprogramovaný na katastrofy. A tak jsem se ani příliš nedivil, že při bližším ohledání nešlo o vyhlášené predátory, ale o delfíny. Přesněji řečeno o delfíní rodinku. Největší z nich, asi samec, hlídal své soukmenovce ve směru od oceánu. Samice s mládětem se legračně pošťuchovaly čumáčky a celá trojice pomalým pohybem kopírovala lem pláže.
Proklínal jsem se, že u sebe nemám foťák. Taky relaxoval, jenže v mém vzdáleném bungalovu. Pro svůj starý Nikon F 8, který fotí sám, když víš jak, bych už nestačil doběhnout. Ef osmička, jak se mu mezi fotografy důvěrně přezdívalo, byl tehdy, jak se říkalo, jakýmsi Rolls Roycem mezi fotoaparáty. Jenže Rolls Royce se líně povaloval v mém vzdáleném báglu a o chytrých telefonech s ještě chytřejšími foťáky se nám z kraje století ani nezdálo. Ale o to lépe mám tuhle svou životní sekvenci nahranou ve své paměti.
Doprovodili jsme ještě s dalšími turisty delfíny až ke skále na kraji pláže. Samec se otočil na znak, z jeho čelistí zaznělo něco jako zahihňání, a celou rodinku během okamžiku spolkl oceán.
…
To bylo koncem února. Od května jsem pro změnu sloužil na řeckém ostrově Thassos. Každou dekádu jsem v ranních hodinách trávil na trajektu dopravou hostů na letiště a zpět. Byl už konec září, kdy slunce vychází až okolo sedmé ráno.
Pluli jsme směrem k pevnině po naprosto klidné mořské hladině. V dálce na obzoru se nad ostrovem Samothraké vyloupl velký oranžový koláč slunce. Samothraké z dálky vypadá jako obrácený květináč. Kdysi byl sopkou, jejíž výbuch z kužele ostrého vyrobil během sekundy kužel komolý.
Motor trajektu kdesi dole tiše vrněl. A najednou to začalo. Nejdřív jeden, pak tři, pět delfínů. Jakýmsi zázračným aritmetickým dělením jich během okamžiku byly kolem lodi desítky, možná stovky. Ladně se nořili pod hladinu, aby se za vteřinu jejich hřbetní ploutve opět zaleskly v úsvitu nového dne. Vlnili se v jakémsi zázračném synchronu až k přístavu, kde jsme zakotvili. Potom zmizeli. Jako kdyby se rozplynuli v prázdnotě mořských hlubin, jako kdyby byli pouhým snem.
A na potvoru jsem zase neměl fotoaparát!!!
…
Ve Středomoří se říká, že když uvidíte delfína, budete mít celý den štěstí. Asi na této milé pověře něco bude, protože ten den mě štěstí potkalo hojnou měrou: výměna hostů byla nezvykle plynulá, výjimečně letecká společnost vypravila letadlo na čas, ačkoliv dvou a více hodinová zpoždění byla tu sezónu naprostou samozřejmostí. Nikomu neodletěla zavazadla do Atén. Nikdo si na nic nestěžoval. Nikdo se přiblble neptal:
„Helejte se, pane delegáte, nevíte náhodou, kde je tady záchod?“ ale sám si toaletu našel. Nikdo neprudil jako obvykle. Mohlo za tuto selanku setkání s delfíny?
...
Delfíny jsem během svého působení v cestovním byznysu pak viděl ještě mnohokrát. A dalo by se hovořit o štěstí, protože jsem měl hojnou měrou možnosti z poznání krásných mořských i pevninských lokalit, odlišných kultur v Evropě i Asii a většinou jsem potkával i milé a vstřícné lidi, ať už jsem s nimi spolupracoval, nebo šlo o setkání pouze náhodná. Co myslíte? Mohou za tohle všechno delfíni? No samozřejmě.
