Článek
„Ne, je jí už třiatřicet, ale jinak jako obvykle. Kolik máme zítra klientů na výlet v Bangoku?“
„Šest!“ řekl jsem, ale zároveň jsem zase cítil nějakou čertovinu.
„Fajn, tak to se do minibusu vejde. Já mám jiný zástoj, víš, s Dány, to nemůžu odmítnout. Ale jede za mě Don, znáš ho přece.“
Znal jsem Dona. Párkrát jsem s ním už jel. Profík. Záskoky za sebe Tum posílal vždycky ve stoprocentní kvalitě.
„Takže Ann pojede s vámi a během výletu se poznáte. Don s tím počítá. Co ty na to?“
„Ale jó, klidně. Doufám, že zase nepoletí do Paříže!“
„Ne, né, nemá ani pas. Znám ji odmalička. A prosím tě, nespěchej na ni. Její rodina si je velmi blízká s mojí rodinou. Poznáš dívku nebývalé úrovně, věř mi. Ann, to je dívka, za jejíž kvalitu ručím. Je pro tebe jak stvořená! A věř mi, čeká tě s ní perspektivní vztah!“
Ach jó, Tume, nebývalá úroveň, jak stvořená, to mi věř, pomyslel jsem si. Takhle vybraná mluva! Co mě zase čeká za show, když se Tum po telefonu málem přetrhnul? Dohazovačka z Mrazíka hadr!!!
…
V Bangkoku bylo horko jako obvykle. Ale Ann byla dokonalý nezmar. Sympatická za všech okolností. V permanentní dopravní zácpě bavila hosty žertíky tak, že si ji brzy oblíbili. Nechtěla nic jíst, jen si občas srkla koly. Její tělo bylo jak vysoustružené a vonělo po santalovém dřevu. Stále se na mě usmívala. Don na mě co chvíli spiklenecky mrkl a tu a tam i zvedl palec na znamení kladného průběhu dnešní akce.
S Ann jsme si povídali o její minulosti. Opustil ji snoubenec těsně před svatbou, pracovala pro čínskou firmu, ale náhle ji vyhodili (můj dotaz na důvod vyhazovu přešla mlčením), smutně nesla smrt své starší sestry, zkrátka neměla to lehké. Ale její nevadnoucí úsměv a půvab rozptyloval temnotu předchozích zážitků.
…
Hosty jsme dovezli zpět do hotelu, Ann se se všemi srdečně rozloučila a vyrazili jsme domů, do Pattaye. Cestou jsem se dozvěděl ještě spoustu zajímavostí o ní i její rozvětvené rodině a došel k názoru, že jsme vlastně stejní tvorové, Asiat nebo Evropan. Podobnosti nejsou jen čistě náhodné. A v duchu jsem se omlouval Tumovi, že jsem mu křivdil a pochyboval o jeho vkusu. Tentokrát to určitě klapne. Ann je asi vážně vymodelovaná v zaručené kvalitě.
Don nás vysadil u obchodního domu Big C, kde byla plejáda restaurací a jídelen všeho druhu.
„Dáme si něco k jídlu, celý den jsi přece nic nejedla. A pak půjdeme ke mně? Co říkáš?“ řekl jsem a pohnul se směrem k obchoďáku. Ann ale zůstala stát tak, jak vystoupila z minibusu.
Otočil jsem se k ní: „Tak pojď, co stojíš?
Pokusil jsem se o vtip: „Vystydne nám to.“
Ann se ani nehnula, jen se půvabně usmívala. Zeptal jsem se:
„No tak, co je za problém?“
„Kolik mi zaplatíš?“ vypadlo z jejího úsměvu.
„Cože?“ nevěřil jsem ani jednomu ze svých smyslů.
„Nerozumíš? Ptám se přece, kolik mi zaplatíš, kolik mi dáš peněz?“ Její úsměv už ale nebyl tak přesvědčivý.
„Co? Co!?
Stál jsem jako opařený! Ale jen zlomek vteřiny. Pak jsem sáhl do kapsy pro mobil.
Tum zvedl telefon hned po prvním zazvonění: „Tak co, jak to vypadá,“ vrkal stejně, jako včera.
„Vypadá to tak, že Ann, dívka nevšední úrovně, tolik blízká tvé rodině, je obyčejná kurva! Chce ode mě prachy. Co ty na to?“
Tum dovrkal a pár vteřin bylo na druhém konci ticho. Pak se ze sluchátka ozval hlas manželky číslo 4:
„Dej mi ji!“ nařídila Fon. Napadlo mi, že se Tum v tenhle moment chová jako pěknej posera, když přesune svůj průšvih na ženskou, ale mobil jsem předal.
Nerozuměl jsem monologu z druhého konce linky. Ale ze sluchátka zněl křik, jako zaseknutá deska s nějakou nepříliš kvalitní thajskou sopranistkou. Zvukový podkres zněl i tak, jako kdyby čtyřka s křikem vyhazovala do kontejneru nějaký starý mixer, který zrovna přestal fungovat, takže synáčkovi nemohla ušlehat kaši.
Úsměv z tváře Ann pomalu mizel, až zmizel docela. Když dozněl Fonin křik, podala mi telefon, pokrčila rameny, otočila se zády a pomalu odcházela.
„Ještě že tak,“ řekl jsem, ale vyhozená adeptka pro perspektivní vztah už byla daleko, aby mě mohla slyšet.
...
Uvědomil jsem si, že mám vlastně taky hlad. Nejblíž byla japonská restaurace. Vešel jsem a objednal si polévku Suki. K ní, podle přání hostů, podává personál v malých mističkách navrstvených na sobě syrové kousky ryb, krevet, drůbežích jater, nudle, česnek, nakrájený koriandr, pálivé papričky a desítky jiných dobrot. Objednal jsem si už ani nevím kolik mystiček.
„Budete jíst sám, pane?“ divila se thajská servírka v japonském kimonu.
„Ano, sám, bohudík…“ řekl jsem.
