Článek
„Jak sirotek? Na co se mě to sakra ptáte?!“
„Jestli jste sirotek, pane?“
„Co je to jako za otázku? Co to znamená?! Samozřejmě, že mám rodiče!!! Proč?!“
„Protože tomu nevěřím.“
„Jak to, že tomu nevěříte? Mám ještě oba rodiče a těší se doposud dobrému zdraví!“
„Nezlobte se na mě, ale opravdu tomu nevěřím.“
„Jak to, že ne?!“ téměř vždycky se zeptal zmatený nesnesitelný.
„Protože kdybyste měl rodiče, řekli by vám, že se takhle nemáte chovat…“
Neuvěřitelné je, že to vždycky zabralo. Obzvlášť, když byli okolo i jiní účastníci zájezdu. To jsem si dával na této scénce obzvlášť záležet a mluvil jsem hlasitěji než obvykle! A ačkoliv jsem po svém vysvětlení očekával spílání a nadávky, nikdy k nim nedošlo. Ani si nikdo z nich na mě po příletu v cestovce kupodivu nestěžoval. Rodičovská výchova asi zabírala i na dálku a zpětně. Že by se dotyční zastyděli? To nevím, ale jednoduše dali po zbytek pobytu prostě pokoj. A pak odletěli zpátky na Ruzyň. Jak vidíte, i neblahé situace mají někdy jednoduchá řešení.
…
Mimochodem. Tenhle prostinký trik používám dodnes. Z průvodcování mi jaksi zbyl. Občas se totiž nikdo z nás, ani v Čechách, nevyhne setkání s nepříjemným člověkem, jehož chování ostatním není milé. A tak se i dnes nepříjemného zdvořile zeptám:
„Promiňte, mladý muži, vy jste sirotek?“
Efekt je vždycky stejný: nevychovanec odchází s posměchem. Ani mi ještě nikdo z nich nedal pěstí. Věřili byste tomu? Ale…, jak se říká, co není může být, že?
