Článek
Ve scvrklé, neurčitým věkem zvrásněné tváři, zářila kukadla černá jak mour! Ve své podstatě se vsomroval do mé pozornosti, ale tak nějak mi to v tu chvíli nevadilo. Sedl si voprskle na vedlejší stoličku. S upřeným pohledem na mě a s lehkou agresivitou, docela nahlas zachrastil svým plechovým kyblíčkem. Zřejmě abych ho asi nepřehlédnul. Thajsko je plné různých šamanů.
„Chrrr, chrrrrrrrrrrr, chr, chr!“
To co v nádobě chřestilo, byly tyčinky, připomínající hůlky jídelní. Ať už si o mně čtenář pomyslí cokoliv, s hůlkami jsem se nenaučil jíst ani za dvě dekády života v jihovýchodní Asii. Jsem prostě manuální nešika! Co nadělám?! Hůlky šamana ale byly popsané a pomalované nějakými záhadnými znaky.
...
Pivo z pivovaru Chang, který jsem tehdy na baru s chutí srkal, mi chutnalo od první chvíle, co jsem do Thajska přijel. To jsem ještě nevěděl, že tuhle skvělou fabriku smontovali naši krajané ještě za komančů.
Šaman znovu zachřestil:
„Chrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!!!!!!!!!!!!!!!!“
„No, tak jak jsem na tom?“ zeptal jsem se.
„Za 150 Báthů ti to řeknu,“ řekl šaman dunivým hlasem.
Vytáhl jsem peněženku, v níž byly jen stobáthovky. Dal jsem mu dvě s gestem, že je to v pořádku. Šaman poděkoval sepnutými dlaněmi typického thajského díku wai a znovu zachrastil kelímkem:
„Chrrrrrrrrrrrr, chrrrrrrrrrrrrrrrrr!!!!!!!“
…
Tyčinky zachřestily a šaman je vyhodil na barový pult. Chvíli do nich hleděl, dlaní si mnul plnovous a pak mi oznámil:
„Buď rád tím, kým jsi.“
Podíval se na mě a zdálo se, že věštba je u konce.
„A to je za sto padesát bátíků všechno?“
„Ne,“ řekl šaman. „Věštba pokračuje bajkou o havranovi!“
„Aha, tak sem s ní,“ řekl jsem.
…
Šaman zavřel oči, chvíli si pro sebe hučel jakousi tichou mantru a pak se rozpovídal:
„Jednou přiletěl Havran přiletěl na břeh řeky. Už dálky ucítil vůni chlebu s máslem. Krajíc někdo ve spěchu odhodil. Žít na dosah lidí se vyplatí, pomyslel si. Aspoň někdy nemáš hlad.
Když chléb dojedl, ke spokojenosti ještě chyběl doušek vody. No, jsem přece u řeky. Tady je přece vody dost. Ponořil zobák do vody, zaklonil hlavu a polkl. Chvíli si vychutnával její kvalitu.
,Dobrá voda,“ řekl si, ,ještě si loknu.´
Sice byl dosytosti najedený a napojený, ale cítil, že mu něco schází. To je ono: schází mi štěstí, pomyslel si. Žiji osamělý život stranou od lidí, kteří mě většinou od svého obydlí odeženou. Ani okousané kosti mi nehodí. A tak jsem častokrát sám, hladový a nešťastný.
...
Zadíval na klidnou říční hladinu. Zrovna k němu připlouvala krásná bílá labuť. Když byla od něj na doslech, havran řekl:
,Jsi tak krásná a bílá jako sníh. Každý tě pro tvou bělostnou krásu musí milovat a nikdy nemáš hlad. Lidé ti házejí kousky chleba i ovoce. Musíš být nejšťastnějším ptákem na světě!´
,Ne, nejsem šťastná,´ řekla labuť. ,Všude kolem je tolik nádherných barev, jen já jsem stále bílá. A to přece není žádná barva. Myslím, že papoušek musí být nejšťastnějším, ptákem na světě. Září přece všemi barvami.´
...
Když tohle havran uslyšel, rozletěl se hledat papouška. Když ho našel, řekl mu:
,Jsi tak krásný a barevný! Jsi asi nejšťastnějším ptákem na světě.´
Papoušek odpověděl havranovi se smutkem v srdci:
,Nejsem, příteli, protože nás lidé pro naši krásu zavírají do klecí! Žiju pořád ve strachu, že mě chytí a zavřou do klece.´
,A kdo je podle tebe tím nejšťastnějším ptákem na světě?´zeptal se havran.
,Nejšťastnější je přece páv a je i barevnější než já,´ řekl papoušek.
...
Když tohle havran uslyšel, rozletěl se hledat páva. Po dlouhém hledání ho našel zavřeného v ZOO v obrovské kleci. Viděl i tu spoustu lidí, kteří přišli páva obdivovat. Když lidé odešli, řekl havran pávovi:
,Milý páve, jsi tak nádherný! Každý den se přicházejí lidé podívat na tvou krásu, zatímco mě jen odhánějí. Myslím, že musíš být tím nešťastnějším ptákem na planetě.´
Páv ale smutně odpověděl:
,Taky jsem si kdysi tohle myslel, než mě chytili do pasti a zavřeli do ZOO. A když mi lidé trhají péra na ozdobu svých klobouků, hrozně to bolí!´
Páv si hluboce povzdechl a řekl:
,Nejsem šťastný, příteli…´
Havran, překvapen slovy páva se zeptal:
,Kdo si tedy myslíš, že je nejšťastnějším ptákem na světě, když ne ty?´
,Pečlivě jsem si prohlédl ZOO,´ řekl páv, ,a došel jsem k závěru, že nejšťastnější pták na světě je havran. Nikdo ho nedrží v kleci, nikdo ho nechytá, nelíčí na něj pasti a může si létat, kde se mu zlíbí. Kdybych byl havran jako ty, byl bych volný a svobodný.´
Když tohle havran uslyšel, odletěl ze ZOO, a jak tak letěl na krajinou, poprvé v ten den si řekl:
,S tím, co už vím, jsem hrdý na to, že jsem havran. Nechci být nikým jiným. Jsem spokojen s tím co jsem.´“
…
„No,“ řekl šaman, „jaké z příběhu plyne ponaučení? Když se podíváš na to, jak žijeme, havranův problém je problém i náš. Neustále se porovnáváme s druhými a mnohdy jsme z toho nešťastní. Měli bychom se naučit být šťastní s tím co máme, místo toho, abychom toužili po tom, co mít nemůžeme. Vždycky se najde někdo, kdo má víc než ty, ale i kdo má méně. Když se budeš neustále srovnávat s druhými, nikdy ke štěstí nedojdeš. Ten, kdo je spokojen s tím co má, je nejšťastnějším člověkem na světě. U tebe to sice ještě není ono, ale jednoho dne se ti to podaří. To je má dnešní věštba pro tebe.“
...
Zaklínač sesedl z barové stoličky, mrknul na mě a zachřestil svými kouzelnými tyčinkami. Otočil se, a vyrazil kamsi ke komusi, jemuž přijde havraní filozofie stejně vhod, jako mně. Za 200 Báthů rozhodně stála…
