Článek
Buddhistický mnich, který mi posvěcený červenobílý provázek na zápěstí vázal, odříkával jakousi tichou mantru, znějící asi takto:
„Má há salawakrá…, mítůná dža pajajám…ró khó mahintara já…, wen tá maj mí mogará…“, což bylo sice thajsky, ale coby věta? Zvuky vůbec nedávaly smysl. Klečel jsem se sepnutýma rukama před mnichem a jeho monolog mě svým monotónním zvukem drobátko uspával. Aby mě neuspal úplně, vyndal jsem raději z kapsy peněženku a vytáhl z ní dvacet báthů. Jako donační dar klášteru. Mnich ukázal na mahagonovou kasičku po své levici, takže jsem bankovku vsunul do jejího otvoru.
...
„Máš thajskou manželku?“ zeptal se mě thajsky. Pro manželku použil slovo mía. Thajci rozlišují dva druhy manželek: mía a panrayá. Podle významu je mía ta manželka (ukažme si na ni prstem, na tu vypočítavou potvoru!), která, aby si polepšila, si vzala cizince. Panrayá, ta hodná, je ta, co si vzala Thajce. Je v tom samozřejmě lehká xenofobie. Thajci jsou ve své podstatě nenápadní a tiší rasisté. Cizinci zde déle žijící, neboli farangové, by mohli vyprávět. No jéje!
V těchto dvou pojmech je navíc i rozdíl sociální: sámí, thajský manžel, své panraye obvykle uteče k panraye jiné, od které za nějaký čas uteče k panraye další. O jejich osudy, díky tomu, že v království jsou alimenty dobrovolné, se už nestará. A tak to dělá stále dál, než mu dojde testosteron.
Naproti tomu ta proradná mía s cizincem obvykle, a v pohodlí, prožije zbytek života a páníček ještě rád podporuje i její četnou rodinu. Ne nadarmo se v Thajsku říká, že: „Když se cizinec zamiluje do thajské dívky, musí se zamilovat do dalších dvou set lidí.“
talisman
„Mí mía thai? Máš thajskou manželku?“ zeptal se znovu mnich.
„Mai mí, phó. Nemám, otče,“ odpověděl jsem.
„Ooooooh!“podivil se mnich. „Phud Thai dai! Mluvíš thajsky!“
Ale pak, nevím proč, přešel do Angličtiny.
„Pracuješ tady v království?“
„Ano, otče, jsem turistický průvodce.“
„Ooooooooooooooh!“ podivil se mnich ještě víc.
A zřejmě, k již zmíněnému tématu manželek, mi ještě prakticky poradil:
„Ožeň se svou prací a budeš bohatý!“
Pak mi na uzel uvázal kolem zápěstí posvěcenou šňůrku talismanu a dal najevo, že audience je u konce. Ještě si ale všiml mé otevřené peněženky. Odkudsi zezadu vytáhl zlatý rituální čtvereček a dovnitř peněženky mi jej nalepil. Potom pokýval hlavou a pokynul mi s úsměvem k odchodu.
…
V duchu jsem si sám pro sebe nad sofistikovanou radou božího muže zauvažoval. No, to je sice príma, ale jak se mám oženit se svou prací, když už teď makám prakticky neustále, protože v tomhle byznysu, když je sezóna, to jinak nejde. Ani víc už to nejde! A klonování jedinců je zatím v mezích vědecké fantazie.
…
Běžel čas. Zlato se z peněženky vydrolilo, i peněženka se rozpadla. Jen talisman provázek držel stále. Až do ledna 2024, kdy jsem si ho z neopatrnosti utrhl na Filipínách při nastupování do tříkolkového taxíku. A už jsem ho nenašel! I když nejsem moc pověrčivý, bez talismanu, posvěceného buddhistickým mnichem z Trimitu, jsem se cítil trochu nesvůj.
pro štěstí
Ale jen do srpna téhož roku, kdy jsem byl v nemocnici na celkem banálním zákroku. Dali mi tam talisman nový: je na něm dokonce mé jméno a datum narození. Nechal jsem si ho a na ruce stále drží. Kamarádi sice na jeho konto žertují, že je to něco jako psí známka, nebo přesné zeměpisné souřadnice pro pohřební službu. Ale to mě nerozladí. Jsem přesvědčen, že mi i tenhle fetiš přináší štěstí stejně tak, jako ten předchozí.
