Článek
Měl jsem tuto sezónu k dispozici dva autobusy, protože obvyklý kontingent našich klientů na Thassosu byl kolem stovky. Většina hostů byla už ukázněně usazena na svých místech podle rozpisu hotelů a apartmánů na trase.
Někteří pánové ještě před cestou pokuřovali na chodníku před letištěm. Jeden z nich típnul cigaretu o odpadkový koš a oslovil mě:
„Pane průvodče, nechci vás prudit. Starostí máte nad hlavu. Ale chybí vám ještě několik hostů, že?“
„Ano, asi se zasekli z nějakého důvodu v tranzitu. Možná mají nějaký problém se zavazadly,“ odtušil jsem.
„Kdepak,“ rozesmál se pán. „Problém mají s ožralstvím! Jestli chcete pomohu vám s nimi. Jsou to jen holky a kluci!“
I když se do tranzitu nesmí, pokud nemáte letenku, nedbal jsem na toto nařízení a s ochotným pánem jsme tam vstoupili. Naskytl se nám zajímavý pohled: tři mladí muži a tři dívky se se svými kufry vozili za všeobecného veselí na pásu pro odbavení zavazadel. Jejich radost byla zřejmá stejně tak, jako jejich opilost.
„No tak, konec kočkování, mládeži! Čeká nás další přesun, milá nevyžádaná zavazadla,“ řekl ochotný pán a bez jakýchkoliv problémů a okolků začal výtržníky sundávat z běžícího pásu. Nevěděl jsem, kde se dopravník vypíná, tak jsem raději napodobil svého nového spolupracovníka. Opilce jsme sundali díky bohu bez zranění.
Nebylo mi ale jasné, proč nezasáhl nikdo z letištního personálu: sekuriťáci, policisté, nebo jen dělníci, zaopatřující zavazadla. Navíc jsme v jednadvacátém století, kdy je snad každé, i malé letiště, monitorováno a jištěno kamerami.
„Tak mládeži, pěkně jste se povozili, ale teď si nastupte do autobusu číslo jedna, abychom už vyrazili a neodplul nám trajekt!“ řekl jsem.
„Jasně šéfe!“ odpovídali úslužně mladí opilci. Odpovídali také: „Kykyrykýýý! Huráááááá! Už budeme hodné!“ hlásily dívky. „Chce se mi lulat!“ a podobně.
„Mám k opilcům jakousi pochybnou empatii, někdy i soucit. A navíc jsem byl taky mladej, že jo? Ale zdržovat dva autobusy těšících se turistů, to asi není to pravý ořechový, že?“ oznámil mi ochotný pán.
Opilci a opilkyně, jako obvykle, na trajektu usnuli. A byl klid. Důvod pro konzumaci alkoholu před, nebo během letu je různý. Někdo se bojí létat. Chápu to, protože jsem se ze začátku své kariéry průvodce bál taky. Strach jsem překonal častými přelety a péčí o hosty, takže jsem na obavy z létání tak nějak zapomněl.
Někdo se opíjí jen tak z rozvernosti. Jednou jsem letěl z moskevského Šeremetěva do Bangkoku se skupinkou podnapilých ruských mládežníků. Přes uličku seděla dívka, která měla evidentně dost, ale stále mi dokola opakovala:
„Ja těbja ljubljůůůůů!“
„Tak to jsi právě oslepla, děvenko!“ odpověděl jsem česky.
„Nět, ja těbjá serijózno ljubljů!“ opravdu tě miluji, vedla si Ruska stále svou. Nevím, jestli mě opravdu milovala, protože se upřeně a stále dívala na sklopené opěradlo mého sedadla.
„Ona serijózno ljůbit těbjá!“ snažil se jí pomoct mladík ostříhaný podle kastrólu po její pravici.
Když na mě námluvy nezabíraly, začali se náhradně líbat spolu, ale během krátké chvíle v polibku usnuli. Trošku jim tekly sliny.
Ó, jak romantické, pomyslel jsem si, jako Romeo a Julie.
Skupinka mládežníků ale měla i svého výtržníka. Seděl hned přede mnou. Tu a tam si hlasitě říhl, osahával na intimních partiích kolemjdoucí letušky a své kabaretní vystoupení zakončil tím, že cvrnknul prostředníkem pravé ruky do sklenic se sektem, které nesla právě kolem stevardka na tácu. Samozřejmě, že se všechny převrhly a vylily. Stevardka se nevzrušeně otočila a šla nalít další. Personál Aeroflotu musí být asi nejotrlejší na světě, napadlo mě.
letištní hala
Stalo se ale něco, co jsem nečekal. Z řady před výtržníkem od okénka vyskočil drobný svalovec. Jeho skok měl tvar jakési opačné paraboly a připomínal pohyb velké blechy letící prostorem letadla. Vytáhl levou rukou milého průšviháře ze sedadla a položil si ho do uličky. Pravou pěstí mu pak uštědřil tři rány do obličeje. Jak se později ukázalo, přerazil mu nos. Ihned přispěchaly letušky s buničinou, jódovou tinkturou a náplastmi. Provinilec byl během chvilky profesionálně ošetřen. Dívky z personálu postupovaly s naprostou jistotou spolehlivých zdravotnických grifů, jako kdyby neukázněné ožraly takhle ošetřovaly pětkrát do týdne. Malý svalovec počkal, až bude uličník ošetřen, potom ho chytil za zakrvácenou košili a jako jakýsi příruční palubní jeřáb ho bez vzrušení posadil zpět na jeho místo a šel si sednou zase zpět ke svému okénku. Ještě se otočil a zlobivému prstem pohrozil:
„Vedí sebja charašo!“ Buď už hodný.
Lotr byl hodný až do cíle našeho letu na bangkokské letiště Suwarnabhumi. Ani na toaletu nešel. Jen se stále přihlouple usmíval a tvářil se, jako že nic. Opilí výtržníci už v leteckém provozu napáchali hodně neplechy. A tak je dobré, že si mladí ruští turisté tuto lapálii vyřešili z vlastních zdrojů.
