Článek
Ale ne ze zájmu o historii, přírodu, nebo moře. K němu ani nešli. Stačil jim bohatě hotelový bazén. I místní sexuální radovánky provozovali oproti zvyklostem jen sporadicky, pokud vím. Čeho si ale dopřávali plnými doušky, byl alkohol. Na kýble! Nutili mě, jako svého průvodce, abych je následoval, ale pevně jsem je odkazoval do patřičných mezí. Čas pro mou práci byl přesně vymezen a k chlastu mých služeb konec konců bylo netřeba. Stačilo jim jen tak, bez námahy a bez mé pomoci nápoje polykat.
…
Polykali vydatně od dopoledne, kdy exhumovali ze svých sarkofágů, ve které proměnili pokojíky pattayského hotelu. A pak už jen pili a pili a pili…
Hlavně pivo a destiláty. S oblibou uráželi své sousedy, takže za chvíli byli u bazénu skoro sami. S oblibou terčem jejich urážek byl i personál baru. Ten odejít nemohl. K večeru odvrávorali do svých pokojů, aby zítra zase ve stejném modu začali znovu. Upřímně jsem se těšil, až odjedou. Nerad se za své krajany stydím.
…
Málem ale neodjeli! Dva dny před odletem se podle zavedeného vzorce ožrali zas. Jenže tentokrát byli v jakési pofiderní ráži. Zůstali u bazénu i po setmění a když zavřel bar, donesli si občerstvení z obchodu 7-ELEVEN za rohem od hotelu. Tyhle samošky, myslím že původně z americké provenience, jsou otevřené nepřetržitě. Koupit zde lze všechno, alkohol nevyjímaje.
...
Se stoupající hladinou nápojů se začal náš pětilístek prosazovat i značným hlukem. Do recepce začaly chodit stížnosti. Telefonické i osobní. Nejhůř na tom byly rodiny s dětmi v přízemí, bazénu na dosah. Recepční je přišla zdvořile požádat, aby se s pokročilým večerem trochu ztišili. Odpovědí jí byly jen urážky a výsměch. Jeden z vejlupků po ní dokonce hodil sklenici! Netrefil se, naštěstí! Recepční tedy zavolala ochranku. Co ale zmůže chlapíneček průměrného thajského vzrůstu 155 centimetrů výšky a váhy 47 kilogramů proti pěti chacharům pod vlivem? Stejně tak, jako před chvíli recepční, i sekuriťáček zvolil zdvořilost. Pětice ho sice nejdřív s předstíranou zdvořilostí vyslechla, ale co se seběhlo pak, byla rychlost blesku. Jeden z opilců, nečekaně bystře, vzhledem ke svému stavu, po muži z ochranky vyskočil a popadl ho za krk. Aniž by se jakkoliv domluvili, za vteřinu vystartoval i další ochlasta, chytil napadeného za nohy a společnými silami a s lehkým zhoupnutím strážce hodili do bazénu. Když se sekuriťák, za zvuku hurónského smíchu vyškrábal z vody, zamířil zpět k recepci. Jeho cestu kopírovaly čůrky vody, odtékající z jeho mundúru. A z recepce zavolal policii. Konec legrace, vážení!
hotelový bazén
…
Za zvuků houkaček přijely dva policejní pickupy, obsazené pořízky v plné zbroji. Svalovci měřili pro Siam netypických 180 a výš! Nejdřív dostaly hulváti poctivou nakládačku skoro metrovými pendreky. Když obuchy utichly, přišla na řadu pouta a po spoutání:
„Mazejte do aut!!!“
Tohle všechno mi s jízlivou radostí o dva dny později vyprávěl Švéd, který celou show pozoroval ze své verandy v prvním podlaží, přesně nad epicentrem podívané.
„Víte, pane Georgi, my Švédi se taky vydatně a bez zábran ožíráme. A vůbec! Ze seveřanů je abstinentem jen málokdo. Ale tohle. To bylo dost pod čárou ponoru. Jó, kdybych to viděl v nějaké grotesce s Lurelem a Hardym, asi bych se upřímně bavil. Ale naživo? A na vážno? No, nic moc! Ještě, že jsou už pryč…“
Ale nepředbíhejme událostem!
…
Chystal jsem se už na kutě, když zazvonil můj mobil.
„To je pan Džiri?“ takhle thajský národ vyslovuje mé křestní jméno, protože Jiří je pro ně nevyslovitelné. Proto volím mezinárodní ekvivalent George. Jako George Harrison, George Clooney, George W. Bush, no nechme toho, raději…
„Ano, jak vám mohu pomoct?“
Mužský hlas ve zdvořilém tónu pokračoval:
„Tady poručík Laksupa, turistická policie, Pattaya. Znáte pány…“ a začal neuměle vyslovovat jména i příjmení naší známe pětice. Když skončil, zeptal se:
„Byl byste ochoten se dostavit za účelem tlumočení do naší kanceláře na Beach Road, mistr Džiri? Moc byste nám pomohl.“
„Ale jistě,“ řekl jsem. „Přijedu co nejdřív!“
„Děkuji,“ poděkoval zdvořile pan Laksupa, důstojník turistické policie v Pattaye.
…
Když jsem se dostavil za účelem tlumočení na policii, poručík Laksupa mě zavedl rovnou do cel s provinilci. V první byli zavřeni tři, v druhé separaci další dva výtržníci. Byl na ně smutný pohled: modrající monokly slité v jeden modrofialový make-up a jeden z vězňů měl přes levé obočí zakrvácenou náplast.
Poručík ukázal na první celu a řekl:
„Tihle tři nebyli tak agresivní, takže je ještě dnes propustíme. Pokud slíbí, že pokutu zaplatí zítra, protože u sebe zrovna nemají peníze. To víte, zatčení proběhlo ve spěchu.“
Bylo mi celkem jasné, co je za zatčením. O sekuriťákovi v bazénu jsem pochopitelně nevěděl. Ale nevyjadřoval jsem se k tomu a raději jen tlumočil.
„Vysvětlete jim, prosím, že pokud pokutu dva tisíce Báthů nezaplatí, neopustí království a bude proti nim zavedeno trestní řízení.“
Vysvětlil jsem méně agresivní trojici všechno dopodrobna. Ochotně souhlasili. Jiný policista odemkl mřížové dveře a muže propustil. Po alkoholickém naparování nebylo ani památky. Celodenní opilství připomínal jen kyselý smrad z konzumovaných nápojů.
„Můžete jít, pánové. Zítra, řekněme v deset ráno, ano?“ dodal ještě poručík. Odcházející přes rameno ochotně přikyvovali.
…
„A co bude s těmahle?“ ukázal jsem na zbylé dva, kteří poručíka se vztekem probodávali pohledy.
„Tihle tady zůstanou pěkně do rána. Pro jistotu. Vidíte sám, že vztek se jich drží i nadále. Po zaplacení kauce sedm tisíc Báthů je zítra propustíme. Pokud je nezaplatí, předáme je soudu. Přejete si znát trestní sazbu, pane Džiri?“
„Ani ne, ale přeložím jim, co jste říkal.“ Obrysově znám vražedné thajské trestní sazby. Díky Buddhovi jen z druhé ruky.
S platbou kauce nakonec souhlasila i agresivní dvojice. Ať jim prý kumpáni ráno přinesou peníze. Jsou už domluvení.
Tak hurá, pomyslel jsem si.
„Neházejte nám už nikdy ochranku do bazénu, prosím,“ řekl se zdvořilým úsměvem poručík turistické policie Jezra Laksupa, jak jsem si jeho celé jméno přečetl na jmenovce připíchnuté ke košili.
„To se přece nedělá, že?“
„Ne, to se opravdu nedělá,“ nezbylo mi než souhlasit. „Děkuji vám!“
„Rádo se stalo…“
…
Dopolední procedura proběhla rychle a klidně. Darebáci s nečekanou ochotou zaplatili pokuty a ten s rozseknutým obočím si musel ještě připlatit za rychlou lékařskou službu.
Zbytek pobytu sice okupovali své staré palposty u hotelového bazénu, ale munice se skládala z pepsicol, fant a sodovek. Když minibusem odjížděli na letiště, s radostí v srdci jsem jim mával, pokud nezmizeli za rohem do hlavní ulice.
„Odjedou!“ říkáme si s připravenou úlevou, když máme nepovedené hosty. Inu, odjeli…
