Článek
Někdy jako s atrakcí, někdy ve volné přírodě. Díky Buddhovi jsem nikdy neslyšel, že by had, ať už jedovatý, nebo škrtič, někoho napadl.
Každou sezónu jsme s cestovkami pořádali severní okruhy. Z Bangkoku trasa vedla přes bývalé hlavní město Siamu Ayuthayu. Pokračovalo se přes staré historické město Lampang do metropole thajského severu Chiang Maie. Zde jsme se ubytovali a v dalších podnikali výlety po okolí. Program býval bohatý, pro některé hosty náročný. Ale všichni chtěli vidět hadí farmu Mae Sa na jih od Chiang Maie, ve které se odehrála jedna z napínavých scén filmu Rambo: Do pekla a zpět.
…
Hadí farma nemá na zdech jediné volné místo, protože všude jsou vystavené obrazy, portréty i fotky Silvestra Stallona. Z natáčení, ze zkoušek, Slye, jak se vroucně líbá s kobrou, nebo krajtou. Vyzbrojen bývá kalašnikovem, lesknoucím se nožem neobvyklé délky, nebo koltem obrovské ráže. Ale program je zajímavý: drezůra hadů všech možných druhů a velikostí a nebezpečné zacházení s nimi. Do jaké míry je představení jen show, nebo realita, aby divák ani nedýchal, ze scének had versus člověk, není poznat. V každém případě hadí program je kvalitní podívaná a diváci odcházejí vesměs nadšeni. Hady nikdo netýrá a podle všeho jsou i vydatně živeni, takže ochránci zvířat si snad nemohou na nic stěžovat.
Polibek
…
Ale obraťme list i směr o 180° k ostrovu Lanta na jihu království. Když jsem zde byl poprvé, bylo krátce po monzunu. V dřevních dobách naší katalogové nabídky tento ostrov neměl kolem pobřeží ani asfaltku. Kdeže loňské monzuny jsou?!
Tehdy jsme měli hosty na několika místech západního pobřeží ostrova. Takže, abych je stihl všechny obhospodařit, mi majitel cestovky (výjimečně, byl totiž obvykle tuze spořivý, pozn. autora) pronajal džíp Suzuki Samurai. Příjemné a spolehlivé autíčko.
...
Bylo po dešti. Jel jsem z přístavu Sala Dan do jednoho z rezortů na jihu Lanty, vzdáleného asi patnáct kilometrů. Cesta sice široká, ale hodně rozbahněná, neumožňovala rychlejší jízdu než krokem. Vpravo, mezi cestou a pobřežím, byla rýžová pole. Některá už osazená, na některých částech zrovna obhospodařovaná. Asi tucet pracantů sázel ve svých typických proutěných kloboucích do řídkého bláta svazečky rýže. Byl to hezký pohled, jako vystřižený ze starých siamských fresek.
Najednou rolníci začali mávat! Nejdřív jsem nepochopil, že dávají znamení zrovna mně, ale když se ke mně rozběhli, raději jsem zastavil.
„Co se děje?“
„Šnek, šnek,“ volali jeden přes druhého, „šnek, mistl, šnek!!!“ Ukazovali kamsi na okraj pole, který sousedil s rozbahněnou polňačkou.
Teprve při bližším zkoumání, jsem pochopil, že šnek není šnek, ale had, anglicky snake. Vyslovuje se „snejk“. Oslovení mistl je anglicko-thajsky pane. Byl jsem v království první sezónu, takže jsem na thajskou nedokonalou výslovnost nebyl ještě tolik zvyklý.
Šéf cestovky mě tehdy instruoval:
„Plynulá angličtina ti je k ničemu. Thajci ti s úsměvem sice odkývají úplně všechno, ale rozumí ti máloco a málokdo. Naopak odkývat všechno všem patří ke zdvořilosti, tedy ke zdejšímu bontonu. Používej radši věty holé. To je nejjednodušší cesta komunikace.“
...
Šnek, tedy had, byl kapitální: krajta mřížkovaná, dlouhá tři a půl metru. Laickým, tedy mým odhadem. Jeden ze skupinky rolníků, evidentně potěšen, že si se mnou může anglicky popovídat, řekl:
„Šnek není mrtvý!“
„Není? Vždyť se nehýbá!“ zakňoural jsem, protože přejet a zabít, byť neúmyslně takhle krásného hada, bych si neodpustil.
„Ne! Jenom spí. Neboj! Ty přejel a jen uspal!“
Sice jsem si nebyl vědom, že bych cokoliv přejel, na cestě bylo bláta nad kotníky. Takže kromě cákání nahnědlé břečky zpod kol mého džípu jsem si ničeho nevšiml.
„Podívej,“ řekl Thajec, „šnek už probudil!“
A opravdu! Krajta měla druhou polovinu těla v rýžovišti a její ocas se pomalu pohnul. Pak se pohnul ještě víc, až se rozhýbala i přední polovina jejího těla. Celé tělo pak ve finále vytvořilo několikanásobné písmeno S, které se sotva slyšitelně odplazilo do buše po levé straně blátivé cesty. Rozměklý terén vlastně zachránil hadímu krasavci život, takže jsem ho jenom omráčil.
Dost se mi ulevilo. Vidět takhle skvostného škrtiče naživo mimo terárium je pro mě, městského štráfka, neuvěřitelná zkušenost!
„Jí rád žáby, víš?“ povídal dál zemědělec. „Pole bylo dlouho suché a žádné žáby. Teď vody dost a žab hodně. Tak nám sem hadi přicházejí!“
„A nebojíte se jich? Krajta je přece škrtič!“
„No, já nevím. Člověka jsem uškrceného hadem ještě neviděl. Ani můj otec, ani jeho otec. Jó, uškrtí králíka, nebo malého varana, ale člověka? To je…, jak to říkáte…?“
„Pověra?“
„Ano, to je to slovo! Rádi jsme tě poznali.“
A pokynul kolegům, aby se zase vrátili ke trsům rýže.
Do deštných pralesů asi chodit nebudu, protože setkání s krásným „šnekem“ mi jedenkrát za život úplně stačí.
Kobry
Zdroj:
