Článek
Posledních pár dní mise jsme pobývali v Pakse, hlavním středisku stejnojmenné provincie, v nejjižnějším cípu země. Laos, díky své chudobě a lidově demokratickému režimu (rozumějte komunistickému, pozn. aut.*) je stále velice chudou zemí. O to vřelejší jsou zde vztahy jednoho člověka ke druhému, k cizincům obzvlášť. A díky své obrovské rozloze a řídkému zalidnění, je země zatím málo zasažena civilizací. Třeba když jedete po krásné a udržované silnici, potkáte automobil jen zřídka. Proti věčným dopravním zácpám (nemusíme daleko!) v Bangkoku, i v naší metropoli na Nuselském mostě, je to jen sen!
Místní nám doporučili návštěvu horní delty řeky Mekong, kde se vyskytují bílí sladkovodní delfíni.
„Ale pokuste se tam dostat do deseti dopoledne,“ tvářili se při svém tvrzení vážně, „protože pak už je na ně horko a jsou schovaní ve stinných mělčinách.“
Dobrá rada nad zlato! Přijeli jsme už v před devátou a milá zvířátka nám ukázala své čumáčky mnohokrát. Zajímavý byl i kiosek na břehu, který nám poskytl dobře vychlazené plechovky kambodžského ležáku Angkor. Pod značkou pivovaru se skvěla informace: „Plněno v pivovaře Braník, Praha, Česká republika, česká stopa“.
Pak jsme se do Pakse vrátili přes most laosko – sovětského přátelství z roku 1991. Těsně před svým rozpadem zde postavil Sovětský svaz svým bratrům v Laosu bytelný a moderní most přes Mekong.
Poslední den jsme měli na programu návštěvu královny kávy, plantáže kávy na náhorní planině Bolaven Plateau a továrnu na zpracování kávy. Pro upřesnění: laskavý čtenář by měl vědět, že káva byla jedním z důvodů našeho polotripu. Totiž! Vzhledem k tomu, že jsme podnikali s Vláďou v cestovní branži v Asii, tu a tam někdo ze známých i neznámých poptal:
„Když už jste tam, sežeňte nám konexe na mramor, papír, hračky, cement, mražené ryby, sušené ovoce, kokosovou moučku, orchideje, samozřejmě i kávu, apod., dyk je to tam tak strašně levný!“
Zajistili jsme desítky konexí, pod příslibem participace na transakcích s výše jmenovanými komoditami. Nikdy k nim nedošlo, díky lenivosti a ukecané neserióznosti zadavatelů. Ale to nevadí! Naopak jsme díky téhle přidružené činnosti poznali nepoznatelné a viděli netušené. Což byl i případ královny kávy. Jmenovala se Mai.
Majitel hotelu Heaven Guesthouse and Restaurant, kde jsme v Pakse bydleli, pan Arawan, nám u Jejího Veličenstva, vladařky kávy, vyjednal audienci. Když nás dovezl k jejímu domu (zámku, hradu?) z bílého leštěného mramoru, doporučil nám, jak dodržovat při styku s vladařkou protokol:
„Nemusíte pokleknout, to vůbec ne. Jen jí nepodávejte ruce jako první, nechovejte se zbytečně hlučně, nedoporučuji ani smích. Královna mluví pouze vietnamsky, takže budu tlumočit. Na nic se jí neptejte, rytmus schůzky ponechejte v její režii. Mluvte jen, když se bude ptát. Je to jasné?“
Aby nebylo! Jak se následně ukázalo, bylo jasné i to, že náš hoteliér je také členem kávového klubu.
Její Veličenstvo Mai nás přijala v montérkových lacláčích, protože zrovna něco dělala na zahradě. Rukama od hlíny nám udělala v presovači skvělou laoskou kávu do hrnků, které byly lehce kýčovitě přezdobené pravým zlatem. Arawan tlumočil:
„Chutná vám naše káva?“
„Ano, madam.“
„Chcete ji ode mne kupovat? Pokud ano, odkud jste a o jakou společnost zastupujete?“
Kolega Vladimír pojmenoval, dnes už dávno neexistující podnik z Příbrami, který by o kávu měl zájem, a jehož člen představenstva nás sem delegoval („…když už budete v tom Laosu, kde je teda jako to kafe tak dobrý, že jo?“).
„Inu, proč ne. Moje káva je nejlepší ze všech a úměrně tomu i drahá, takže pochybuji o tom, že pro vás bude, co do množství, nějak zajímavým obchodním artiklem. Mé zboží kupují v Evropě hlavně bohatí Francouzi a Britové. Československý trh neznám. Ale pokud budete platit včas, dostanete kávy, kolik budete chtít. Díky za váš čas, musím zase do zahrady. Postarej se o hosty, Arawane!“
Rozděl a panuj!!!
Dopili jsme svá kafíčka. Později jsme se s Vláďou shodli, že lepší kafe jsme vážně ještě nepili.
„Madam Mia mi ještě nařídila, abych vás zavezl na plantáže a pak na exkurzi do naší pražírny kávy v Pakse,“ řekl Arawan, když jsme v pozdním horkém odpoledni znovu nastoupili do jeho minibusu.
dozrává káva
Plantáže byly zajímavé a rozlehlé. Továrna byla prostě továrna. Viděli jsme jich v životě už dost na to, aby nás královnina fabrika kdovíjak oslnila. Zážitek ale bylo finále na hladkém betonovém nádvoří.
Když jsme tam došli, naskytl se nám zajímavý obraz: na hladké betonové podlaze seděly do čtverce čtyři čtveřice žen a dívek. Z jejich pomyslného středu trčela asi metr a půl vysoká halda ještě neopražených, tmavě zelených kávových zrnek. Z kopy kávy ženy vybíraly a přebíraly zrnka kávy a vkládaly je do hrubého jutového pytle.
Shodou okolností jeden pytel už jedna ze čtveřic naplnila, provazem zavázala a předala ke kontrole jedinému muži na dvoře, vedoucímu směny. Odkudsi vytáhl obrovskou jehlu, která měla ve svém středu asi deseticentimetrovou dutinu. Jehlu zabodl do pytle, trochu s ní zamlel, a pak ji vytáhl. Zkontroloval obsah dutiny jehly a pokýval hlavou. Totéž provedl ještě dvakrát. V pořádku. Čtyři ženy, které naplnily půlmetrákový pytel si mohly dojít pro svůj honorář: čtyři americké dolary, jeden dolar pro každou z nich. Aby se to dobře počítalo, zde je jednoduchý matematický příklad:
1 pytel, 50 kg, 4 dělnice, 1 $ pro každou z nich, tedy: 1 - 50 × 4 × 1 $ = 4 $.
Ale běda! Pokud by se v dutině kontrolní jehly objevil jen malý kamínek, zlomené kávové zrníčko, nebo klacík, obsah pytle by byl vysypán zpět na haldu, dělnice by nedostaly nic, a musely by kávu přebrat znovu.
„Není to kruté, Arawane?“ zeptal jsem se. Odpověděl:
„Není. Stává se to ale zřídkakdy. Dělnice si jsou velmi dobře vědomy reputace laoské kávy, a tak se maximálně snaží. Navíc potřebují peníze. A pokud by se jim to nelíbilo, na jejich místa zasednou jiné. Podívej se za plot.“
Za pletivem plotu pražírny stálo asi třicet žen a dívek, podobných těm, které zrovna teď seděly se zkříženými koleny na betonu a třídily svůj „denní chléb“. Chtivě hleděly na ty uvnitř. Chtivě hleděly i na nás. I ty uvnitř na nás civěly upřenými pohledy s rozšířeným chřípím. V naší skupině turistů byly samozřejmě i ženy. Ale Laosanky nepochopitelně chtivě hleděly hlavně na nás, na tu část pánské populace už dávno odkvetlých sportovců a krasavců. V pohledech bylo znát neuchopitelné přání:
„Vezmi mě sebou, prosím. Ven! Z téhle strašlivé bídy!“
Vláďa, můj kolega a kamarád, byl na tyhle situace velmi citlivý. Když nás Arawan ve finále vezl do svého hotelu, začal hodnotit své, i potažmo naše společné zážitky:
„Znáš Carmen, že jo?
„No jasně, myslíš operu od Bizeta?“ reagoval jsem. Vláďa vzrušeně pokračoval:
„Viděl jsi, jak nás ty holky hltaly pohledy?“
„Viděl, no ano, jistý erotický kontext to odpoledne vykazovalo,“ řekl jsem.
„Je úplně jedno, jestli je to ve Španělsku v Seville, na jevišti Národního divadla, nebo tady v Pakse,“ vedl si Vladimír svou. „V tom erotickým dusnu na dvorku pražírny jsem prožíval to samý jako Don José, když potkal cikánku Carmen. Viděl´s ty uhrančivý pohledy lasoskejch holek? Jejich oči jako kdyby říkaly: ,Odvez mě z téhle mizérie, prosím´“.
„Viděl,“ řekl jsem a zazpíval:
,Odvez mě z tý mizérie
do hor, nebo do prérie,
yoopee, yoopee, yeah,
yoopee, yoopee, yeah!´“
„Děláš si srandu!“ řekl uraženě Vladimír.
„Dělám, no a co, Vláďo? Chceš si je snad všechny vzít k sobě domu? Praha pět? Sto padesát nula nula? Nad Santoškou 4?“
„No jo, no, to není možný. Tak nic. Dáme si radši večeři, co říkáš? Za hodinu v hotelové restauraci, ano?“
