Článek
„Prosím jednu jízdenku Trang – Bangkok,“ řekl jsem směrem k otvoru ve skleněném okénku prodejny jízdenek.
„Jak si přejete, pane. Ale musím vás upozornit, že máme už jen jízdenky k stání,“ řekla dívka za kasou zdvořilým tónem. „Abyste věděl, dnes začíná třídenní svátek Makka Buddha a mnoho lidí jede navštívit své příbuzné.“
Pokud nemáte thajský kalendář nebo thajskou přítelkyni, jakožto cizinec se tuto skutečnost nemáte šanci jakkoli dozvědět. Neměl jsem ani jedno, ani druhé. A v Bangkoku jsem zítra musel být stůj co stůj, protože jsem tehdy na starém letišti Don Muang přebíral další skupinu hostů. Ohradil jsem se:
„No moment, a to mám jako stát šestnáct hodin odsud až do Bangkoku? To bude moje smrt!“
„Nebude, pane, nemějte strach. Ono se někde místečko vždycky najde. A když se domluvíte s vlakvedoucím,“ ukázala na perón na chlápka v pískové uniformě s esesáckým postojem. „Třeba vám pomůže najít sedadlo místo někoho, kdo nepřišel k odjezdu.“
To znělo rozumně. „Ok, tak mi dejte tedy jednu jízdenku k stání, prosím.“
„Tady je, pane. Dostanu 220 Báthů,“ řekla zdvořilá dívenka.
…
Abych něco nepromeškal, ihned jsem se za esesákem rozběhl. Stál stále esesácky rozkročený přes půlku perónu a jeho výraz rovněž připomínal krutou povahu neblaze proslulých elitních jednotek Třetí říše. Za ním stáli dva další esesáci, jejichž funkci jsem neznal, a snažili se marně stylizovat do image svého nadřízeného.
Přednesl jsem svůj problém a požádal vlakvedoucího o pomoc. Podíval se na mě skrze temná neproniknutelná skla svých slunečních brýlí. Zvuk jeho hlasu připomínal vyšeptalou cirkulárku. Jeho angličtina ale byla naprosto hyperkorektní. Jako kdyby vystudoval anglickou Cambridge. Vyštěkl:
„Pomohu ti. Samozřejmě!“ A tónem, vylučujícím jakékoliv pochybnosti, dodal: „Okamžitě teď si nastoupíš do posledního vagónu a tam počkáš, než si pro tebe přijdu! A až se setmí (opravdu použil pro tuto situaci naprosto nečekanou anglickou spisovnou frázi „until it gets dark“ ) tě JÁ (na zájmeno položil značný důraz) osobně vyhledám a řeknu ti co a jak dál. To je všechno.“
Napadlo mě, jestli nemám na odchod zvednout pravici, tak jak to dělali vojáci SS. Ale od nápadu jsem ihned upustil. Raději jsem poděkoval a došel podle befelu na konec vlaku.
…
Poslední vagón byla 3. třída. Nahlédl jsem dovnitř: dřevěné lavice, stará otevírací okna jištěná širokým popruhem, síťky na zavazadla, kde tu a tam už dávno dosloužily provazové výplety. Vagón byl téměř stejný jako kdyby byl součástí lokálky z Budějc přes Kájov na Lipno. Jezdili jsem tudy občas s rodiči na podnikovou chatu, když jsem byl ještě kluk.
Postavil jsem se do předsíně, hned vedle toalet, protože sedadla byla beznadějně plná. No co, pomyslel jsem si, mám lístek k stání a setmí se asi za hodinu a půl. To se dá vydržet. Ale tehdy, stejně jako mnohokrát potom, jsem poznal thajskou obětavost a srdečnost. Asi patnáctiletý chlapec na mě zavolal:
„Pane, pojďte sem! Vemte místo!“
Přišel jsem k jeho lavici, ale místo nebylo. Pomyslel jsem si, že si ze mě asi vystřelil. Ale najednou se jedno místo uvolnilo, protože všichni sedící se scukli natolik, že jsem si mohl docela pohodlně sednout. Dostal jsem od kohosi láhev vody, někdo mi dal slaný čínský nok, připomínající náš švestkový knedlík a okolo sedící mě pobídli k jídlu. Po jídle patnáctiletý chlapec odkudsi vyndal láhev whisky, otevřel ji, ochutnal a s blaženým výrazem mi ji podal.
„Pijte, pane, je dobrá,“ řekl.
Najednou byl život krásný a mé strastiplné hledání místa ve vlaku zapadlo v mé mysli kamsi do spodních pater. A to jsem ještě nevěděl, že mě ještě čeká lepší verze příběhu.
…
Chvíli po setmění přišel vlakvedoucí se svými nohsledy. Když obhlédl vagón 3. třídy, vyšeptalým hlasem veterána thajských železnic se ke mně obrátil:
„Tady nemůžeš sedět. To není místo pro tebe. Vezmi si svá zavazadla a běž do jídelního vozu. Stevardům řekni, že tě posílá vlakmistr Wong. A že jim nařizuje, by se o tebe postarali.“ Opět na mě hovořil tónem, který nesnesl odkladu. Takovouto autoritu přece není možné neposlechnout. Znovu jsem mu tedy poděkoval, rozloučil se s pohostinnými spolucestujícími a odešel na lepší.
…
V jídelním voze bylo poloprázdno. Přivítala mě stevardka, asi třicátnice. Řekl jsem:
„Posílá mě vlakmistr Wong se žádostí, jestli byste se o mě nepostarali, prosím.“
Stevardka kývla hlavou, jako že je to samozřejmá věc.
„Dáš si něco k jídlu?“ oznámila, když přede mě na stůl položila jídelní lístek.
„Ale to není špatný nápad,“ odpověděl jsem a zahleděl se na meníčko v plastové fólii.
„A dáš si taky whisky…“ Stevardka se neptala. Její věta byla oznamovací.
„Ale ano, dám si whisky. Proč ne?
Než jsem se nadál na mém stole whisky přistála. Ale ne sklenice, hned celá láhev vyhlášené thajské whisky Mekong. Sklenic bylo naopak pět. Stevardka destilát do všech rozlila a pozvala k přípitku další své tři kolegy.
„Na zdraví, čok dý,“ řekli stevardi, vypili svou porci a rozešli se po práci. Občas se mezi pinglováním u mého stolu zastavili, aby mně, nebo sobě dolili na zdraví. Netrvalo dlouho a láhev byla prázdná. Během okamžiku přistál na mém stole další Mekong.
„Teď je to na nás!“ zašvitořila stevardka. A jelo se dál. Byli jsme přece ve vlaku.
Za nějaký čas vyschnul i druhý pramen Mekongu, a tak jsem objednal třetí.
„Nejsme přece žádný vořezávátka,“ řekl jsem česky a stevardi, jako kdyby mi rozuměli, se sborem rozesmáli.
…
Když se blížilo k jedenácté hodině večerní, členové perzonálu z jídelního vozu vyprovodili hrstku posledních hostů. Vagón zamkli a ještě než bylo definitivně dopito, jsme si povídali o všem možném. Potom mi milá stevardka, asi třicátnice, udělala ležení na stolech z ubrusů a utěrek.
„Dobrou noc, ratý sawad,“ řekla ještě.
Okamžitě jsem usnul a spal jako mimino až na předměstí Bangkoku, kdy mě probudili kávou a toustem se šunkou a sýrem. Akorát když jsem dojedl, dopil a zaplatil, jsme zastavili na bangkokském hlavním nádraží Hualampong.
…
Ve 13:20 mi přes Vídeň přiletěla další skupina, o kterou jsem se musel postarat. Když jsem byl hotový, odjel jsem autobusem domů na Pattayu. Po cestě jsem si v duchu rekapituloval posledních dvacet čtyři hodin. A nemohl jsem sám sobě zapřít, jaký jsem to vlastně klikař. Dokonce i štědré pohoštění osádky a spropitné mě vyšlo levněji, než jízdenka s lehátkem. Navíc v tuze milé společnosti. Všechno vlastně dopadlo nad očekávání skvěle i přes počáteční nesnáze. A tehdy, při pohledu z okna až příliš klimatizovaného autobusu, jsem si uvědomil, že Thajci, i když k nim mám díky etnickým a kulturním rozdílům někdy výhrady, jsou vlastně príma kumpáni. Jednoduše vyjádřeno: nikdy vás nenechají ve štychu!
