Článek
Pracovala jako uklízečka v pivních barech na Sukhumvit Road v Bangkoku. Při našich náhodných setkáních se mi, nevím proč, vždycky vybavoval text Nohavicovy písničky Bláznivá Markéta: „v podchodu těšínského nádraží…,“ ale ne, souvislost nijak nehledejme.
Občas jsem jí objednal něco k pití. Nebyla náročná. Většinou chtěla vodu, když bylo moc horko, nebo kolu, kávu, někdy i pivo. Tvrdý alkohol vytrvale odmítala. Asi věděla proč. Netušil jsem, jak dokonale umí anglicky! Překvapila mě plynulým jazykem téměř bez akcentu a taky značnou zásobou slov, když si ke mně jednoho večera nenuceně přisedla. Objednal jsem jí kávu, jak si přála.
„Jsi turistický průvodce, že?“
„Jak jste to poznala?“ podivil jsem se.
„Vypadáš tak…“ odtušila.
„Aha. To by mě nenapadlo. Podle oblečení? Podle výrazu?“
„Ne, podle pevné chůze. Takovou mají jen turističtí průvodci.“
Budu se muset soustředit na chůzi některých kolegů, pomyslel jsem si. Nebo se při chůzi podívat do výkladní skříně. Tak, jak to dělají některé ženy a dívky, aby se přesvědčily o dokonalosti své elegance.
„Mluvíte senzační angličtinou. Tady v Thajsku to nebývá obvyklé.“
„Protože je tady obvykle mizerné školství. Provinční základní školství je v katastrofálním stavu. Číst, psát a počítat se děti sice naučí, to jó, ale to je tak všechno. Obvykle nechá ráno ředitel všechny žáky nastoupit na školní dvůr. Obvykle někteří žáci chybí. Nebo když počty dětí souhlasí, nedostaví se zase někteří kantoři. Když je pak všechny sečtou, nejde se do tříd, ale na pěší výlet. Ale ne daleko, aby se stihnul oběd. My Thajci nejsme moc vzdělaní, víš?“
„A kde jste se ale naučila tak dobře anglicky vy?“
Zasněně se zahleděla kamsi do oparu vzdálené historie svého života a řekla:
„V Pattaye. Znáš přece Pattayu, viď.“
„No jitě! Bydlím tam,“ řekl jsem.
Jako ve snách se stále dívala kamsi zpět skrz mlhavý závoj několika dekád svého života. V jejích očích a jemném úsměvu jako kdyby se zrcadlilo to nejkrásnější, co ve svém dlouhém životě prožila.
„Bylo mi dvacet, když začala válka ve Vietnamu. Tehdy byla Pattaya jen malým ospalým přístavem s jedním barem, kde jsem pracovala. Americká armáda dostala tehdy od krále k užívání malé letiště U Ta Pao asi půl hodiny odsud. Amíci si tam postavili základnu, odkud startovali své bé padesát dvojky k náletům na severní Vietnam. Vojáci se chtěli po večerech bavit, a tak víc a víc přijížděli do našeho baru. Naše nálevna pomalu přestala stačit. Během několika týdnů přibyla nejdřív jedna, pak pět a během zbytku roku šedesát pět víc než padesát barů. A ani ty časem nestačily. Navíc občas připlula do pattayského zálivu pátá (?), šestá (?), no, nevím už kolikátá flotila. Jó, to byl teprve mazec. Posádky všech lodí, křižníků, minolovek, letadlových lodí, všechny hledaly lásku. A láska proudila skrz celé město, které se z miniaturního přístavu stalo letoviskem s hotely, supermarkety, taxíky, sportovišti, hernami, prostě pulzujícím střediskem se vším všudy.
…
Odmlčela se, napila se kávy, pochvalně mlaskla, ale její snivý výraz ji neopouštěl.
„Bylo mi, i všem mým kamarádkám okolo dvaceti. Některým i čtrnáct, patnáct, dneska to už přesně nevím. Peníze, tak jak je znáš teď, byly tehdy v Siamu teprve na startu. Ale my jsme ty bělostné, mladé, veselé a krásné americké námořníčky moc a moc milovaly.
Dlužím ti ale úplnou odpověď: kde jsem se naučila anglicky? Abychom se s chlapci domluvily, tak jsme se od nich tu jejich Angličtinu učily. Potom jsme si s nimi už rozuměly a oni s námi, a tak jsme ty bělostné, mladé, veselé a krásné americké námořníčky milovaly ještě víc. Tehdy jsme ani nevěděli, co to vlastně ten dolar vůbec je. Takže jsme je milovaly vlastně zadarmo.“
…
Dopila svou kávu a zvedla se k odchodu. Pomalu se sesunula z barové stoličky a opatrně chodidlem nahmatala pantofel, který se jí během vyprávění svezl z žilnatého nártu. Pak se ke mně otočila:
„Díky za to kafe, pane turistický průvodče!“
Zadívala se upřeně na mě a v očích se jí ještě zablýskal náhlý ohníček dodatečné vzpomínky. Řekla:
„To, že byli mladí a krásní, bylo jaksi samo sebou. Ale zapomněla bych na dost podstatnou informaci: nádherně voněli!“
