Článek
Kdo by neměl rád koupání, rožněné maso k obědu, řeckou repro muziku a chladivý vánek, opírající se do lodních plachet a čechrající kštice hezkých pasažérek.
Z Kósu jsme jednou týdně pluli severovýchodním směrem k ostrovům Pserimos a Kalymnos. Na Kalymnu, v jeho hlavním stejnojmenném městečku, jsme kotvili obvykle skoro tři hodiny. Pro zpestření programu jsme hosty vždycky zavedli do dílny, kde se zpracovávaly mořské houby všech možných velikostí. Útesy ostrova, který je díky kvalitě mořských hub vyhlášeným producentem, jsou plné těchto zvláštních organismů. Místní houby si naši hosté kupovali v hojné míře, aby se po návratu do vlasti jimi mohli drhnout ve svých vanách, sprchách a vířivkách.
Jednou si náš klient koupil velkou a ne levnou houbou. Když jsme z Kalymnu odplouvali, přišel se mi s ní pochlubit.
„To je nádhera! A ta kvalita, že jó, pane delegáte?!“
Myslel jsem, že ocení mou pochvalu, a tak jsem řekl:
„No paráda! Kapitální kousek! To bude mít vaše paní radost, až ji s ní budete ve vaně mýt záda, že?“
„Cože? Záda mojí paní? A ve vaně? Ale kdepak! To mám na mytí své Audiny! Kdepak manželky!“
A rázem nebylo o čem hovořit. Maximálně jsem mohl dodat:
„Děkuji vám za rozhovor.“
Někteří moji hosté měli zvláštní uvažování. Nechápal jsem, a nechápu dodnes, že někdo má raději své auto, než svoji partnerku. Aspoň já to měl vždycky opačně: moje žena byla na prvním místě a automobil kdesi na chvostu mého zájmu. Ale musím také dodat, že jsem AUDI nikdy neměl, protože mi stačila obyčejná Renaultka Thalie.
