Článek
Když jsem před sezónou přijel tehdy do Thajska, mezi aktuálními pokyny jsem od majitele cestovky dostal tuto informaci:
„Dopravu v Bangkoku bereme letos od Montravel. Sídlí u hlavního nádraží, najdeš je bez problémů. Šéfem je tranďák jménem Montien. Nenech se vykolejit jeho make-upem a dlouhými nehty, protože jinak je spolehlivý. Sice není levný, ale jinak dokonalý profík. Ani jednou neselhal, co ho znám. A že vypadá jak ženská, na to si zvykneš.“
Thajsko je tolerantní zemí, takže i tyhle výchylky z našeho evropského normálu beru s decentní samozřejmostí. Pokud se tady pohybujete delší čas, stanete se tolerantními také.
...
Montien, když jsem ho pak poznal, byl příjemný člověk, hovořící plynulou angličtinou. Někdy je to výhoda, někdy ne. Při osobním hovoru to ani tak nevadí. Ale Thajci mají ve své mateřštině značně odlišnou vokalizaci, na jejímž základě jsou jejich učebnice Angličtiny postavené. Zjednodušeně vyjádřeno: pro schůdnost vyučování jsou anglická slova přizpůsobena Thajštině, což tu a tam zní poněkud nesmyslně. V přímém kontaktu to zas tak nevadí. Snadno se zeptáte na upřesnění významu, co vám vlastně plynule hovořící říká. Ale třeba v rozhovoru po telefonu se cizinec dost často nechytá. A Thajci s oblibou místo hlásky er používají hlásku el. Pro příklad v praxi:
„Soly, mistl,“ neboli: „Sorry, mister!“
…
Jednou jsem potřeboval větší minibus pro dvacet hostů na výlet thajskou metropolí. Tehdy byla má Thajština na úrovni nemluvněte, a tak jsem se pro jistotu zeptal:
„A Montiene, umí šofér aspoň trochu anglicky?“
„Promiň, soly,“ řekl Montien, „ale jediný volný šofér pro tento autobus neumí tentokrát říct ani Coca Cola!“
„No jó, ale jak spolu tedy budeme komunikovat?“
„Neboj se, myslím na všechno. Napsal jsem ti v Thajštině všechny zastávky bod po bodu tak, jak jdou za sebou. Nemůže si nic stát.“
„Pokud ovšem řidič umí číst,“ řekl jsem.
„Ale no tak!“ řekl Montien a nasadil svůj co nejroztomilejší výraz, jako kdyby byl asijská modelka, kterou právě fotí na titulku Vogue.
„Nejsme takový idioti, jak někdy vypadáme. Jediný zádrhel je v tom, že řidič nemá mobil.“
Tehdy byly mobilní telefony v Thajsku vzhledem k příjmům obyčejných lidí ještě dost drahé.
„Ale buď v klidu, uvidíš, dopadne to dobře,“ dodal ještě.
…
Výlet dopadl opravdu dobře. Až jsem se trošku zastyděl, že jsem Montienovy služby tak podcenil. Závěr okružní jízdy Bangkokem jsme vždycky trávili v Games Gallery, výrobně šperků. Země je totiž bohatá na drahokamy. Hosté nejdříve shlédli krátký dokument o jejich těžbě a zpracování. Potom následovala exkurze v dílně, kde se z drahých kamenů a zlata vyráběly prsteny, náramky, řetězy a bůhví co ještě. Finále návštěvy byl pak nákup ve stálé expozici šperků, s dílnou sousedící. Obzvlášť dámy si zde vždycky užily! Ne tak jejich manželé, z jejichž kreditních karet byly skvosty placeny. A s tím byly někdy potíže.
Mezi náplň práce průvodce patřilo i urovnání takovýchto rodinných situací.
„Jirko,“ požádala mě jednou atraktivní dáma, za níž stál znuděný partner. Na prodejním skleněném pultě ležely dva prsteny.
„Jirko, prosím vás, rozsuďte nás. Mně se líbí tenhle prsten, Milanovi ten druhý. Nemohu se rozhodnout. Který se líbí vám?“
Zlato ani diamanty nepatří mezi mé koníčky, ale chtěl jsem vyhovět, a tak jsem ukázal na ten Milanův s jednoduchými tvary. Mám rád jednoduchost.
„No tak jó,“ jásala dáma a tleskala rukama, jak malé dítě. „Tak jó, Milane, zaplať to!“
Milan se ke mně otočil, spiklenecky na mě mrknul, a zašeptal:
„Vřelý dík, právě jsem díky vám ušetřil dvě stě dolarů amerikánských! Přijďte po sedmé k nám, pokoj 1102. Mám v kufru dvanáctiletou irskou Bushmills.“
...
Ale vraťme se k výletu, který už už dopadl dobře. Jenže! Když jsme chtěli nastoupit do našeho autobusu, byl prostě fuč!!! Požádal jsem hosty o strpení a šel za manažerem podniku s žádostí o radu.
„To není žádný problém. Kolik je vás? Dvacet? Dám vám tři malé minibusy. Ano, zadarmo, samosebou. Dovezou vás do hotelu tou nejkratší možnou cestou.“
Poděkoval jsem, ale pak jsem si uvědomil, že hosté mají v autobusu své věci a haldu suvenýrů, které dnes po cestě nakoupili.
„Vážení přátelé, autobus nám někam zmizel, ale cestu do hotelu nám náhradně zajistí šperkařská dílna. A vaše osobní věci seženeme potom. Dáme si sraz ve 20:00 v hotelové recepci a tuhle prekérku nějak vyřešíme, ano?“
Hosté se kupodivu ani nevztekali, jak bych očekával, a v klidu jsme ze šperkařského dvorku odjeli.
…
Ihned jsem běžel za Montienem a důrazně žádal nápravu.
„Klid, sedni si, v ledničce je kola, a já to nějak vyřeším. Nejdřív zavolám na dispečink.“
Volal dlouze a na několik čísel. Nic!
„No, jediná možnost je zavolat na policii,“ oznámil mi. „Aby nám pomohli. Jsou tu přece od toho, ne?“
„No počkej, Montiene, nerad bych, aby měl šofér nějaký problém se zákonem. Za to mi tahle situace nestojí.“
„Ne, problém se zákonem nebude. Mám poznávačku autobusu. Když ji nahlásím policii, první policista, který na první křižovatce autobus uvidí, zastaví ho a nařídí mu, kam se má okamžitě vrátit.“
„Takhle, je to jednoduché?“ zeptal jsem se.
„Takhle je to jednoduché,“ řekl Montien.
Zvedl telefon a znovu dlouze hovořil. Podle uctivého tónu jeho hlasu jsem se dovtípil, že asi opravdu hovoří s někým kompetentním od policie. Thajsko je v dobrém slova smyslu policejní stát. Policie zde opravdu pomáhá a chrání.
Montien se podíval za sebe na stěnu na hodiny a dodal:
„Teď je šest, do osmi je času dost. Autobus tam bude! Chceš se vsadit?“
…
Autobus tam byl, aniž bychom se vsadili! Řidič lomil rukama, klaněl se, málem si kleknul a stále dokola volal:
„Soly, mistl, sóly mistl…“
Hosté si vynesli své věci, nechyběly sošky Buddhy, ani drahé fotoaparáty. O ty jsem se bál nejvíc.
„Bylo to docela vzrušující zpestření dnešního dne,“ řekl jeden z majitelů drahého fotoaparátu. „Jak se vám to povedlo, pane Jiří?“
Chtěl jsem říct ono okřídlené: NEMOŽNÉ IHNED, ZÁZRAKY NA POČKÁNÍ, ale neřekl. Abych se nerouhal. Zase mě potkala pořádná klika!!!
A tak jsem se zaslechl, jak jen říkám:
„To víte, kdo hledá najde…“
Proč a nač došlo k tomuto selhání jsem se nikdy nedozvěděl. Faktem je, že tenhle průšvih se už nikdy potom nestal.
prsten
