Článek
Fon byla pohledná a sympatická dívka. V minibuse seděla uprostřed na předním trojmístném sedadle, a mě i Tuma krmila různými pamlsky: sezónním ovocem, závitky s různou náplní, oříšky a pálivými thajskými cukrovinkami. Zdejší totiž stále jedí. Pokud zrovna nespí, což je tady taky velmi oblíbená činnost, cpou se vším možným i nemožným, co je buď po ruce, anebo se dá pokud možno rychle opatřit. Na tuhle skutečnost je pamatováno, takže podél cest jsou stovky prodavačů, nabízejících tisíce pochoutek. Pokud se potkáte s Thajci, ihned po zdvořilém pozdravu následuje hláška:
„Už jsi jedl?“
Místní populace zkonzumuje prakticky všechno, co není z kamene, betonu, dřeva, nebo skla!
Čtyřka toho byla příkladem. Když se najedla, opřela si hlavinku o Tumovo, nebo mé rameno. Někdy mě chytla i za ruku. Bylo mi trapné se jí vytrhnout, abych ji neprobudil. Stejně tak mi ale bylo trapné, že to dělá před svým manželem a bez jakýchkoliv zábran.
Na jednom z parkovišť mi to už nedalo a zeptal jsem se:
„To ti, Tume, nevadí, že mě Fon drží občas za ruku?“
„Ne, proč?
„Protože je to tvá nejmilejší manželka, máš s ní rodinu, společný život a…“
Tum mi skočil do řeči: „Nevadilo by mi, ani kdybys s ní měl sex. Vážně. Už se zase divíš,“ a rozesmál se na celé parkoviště.
„Fon je sice hezká a milá, ale to ti přece nemůžu udělat.“
„Proč ne? Jsme přece v Thajsku, takže přece znáš volný thajský životní styl…“
Ale ano, znal jsem jejich způsob života. Tedy teoreticky. V reálu je tím ale cizinec drobátko zaskočen. Tum ještě dodal:
„U nás stačí jen slušně požádat a dostaneš.“ A opět se rozesmál na celé kolo!
Nemohl jsem si vzpomenout, kolikáté je boží přikázání „nepožádáš nikdy manželky svého bližního,“ ale co bych tady, na parkovišti, uprostřed ničeho, Tumovi vysvětloval. Jsem přece křesťan a on buddhista. Jeho víra asi nemá taková omezení jako naše Desatero.
V jihovýchodní Asii opravdu stačí asi jen slušně požádat a dostanete vlastně cokoliv. Zažil jsem tenhle zvláštní zvyk ještě mnohokrát. Je nutné ovšem podotknout, že číslo 4 jsem nikdy nepožádal a nikdy jsem toho nelitoval. Hlavně proto, že jsem Tuma měl rád. A navíc byl dobrý kumpán a excelentní šofér.
Klientky, stojící okolo na parkovišti se mě potom ptaly: „Jirko, o čem, jste mluvili, že se pan šofér tolik smál?“
Ženskou zvědavost asi nejlépe ukojíte pravdou, a tak jsem jim po pravdě odpověděl:
„O sexu, milé dámy, o sexu.“
…
Tahle epizoda měla ale dohru. Ten den v podvečer jsme měli dorazit do severní thajské metropole Chiang Maie. Tum náhle zabočil z dálnice do Lamphunu. Do cíle nám zbývalo ještě asi sto kilásků.
„Kam jedeme?“ zeptal jsem se.
„Na nádraží do Lamphunu?“ řekl Tum.
„A důvod?“
„Fon musí domů, na Pattayu. Už má sbaleno…“
Teprve teď jsem si všiml, že čtyřka má na klíně svou cestovní kabelu.
„Aha, rozumím, něco s děckem, že ano. No jó, mimina pořád s něčím stůňou: větry, teplůtky, kašlíky, rostou jim zoubky…“
Mé amatérské pokusy o dětské diagnózy Tum rychle uťal, když řekl:
„Důvod je číslo 2. Říkal jsem ti o ní už před časem. Žije v Chiang Maii. A s číslem 4 se nesmí setkat. A tak vezu čtyřku na vlak do Bangkoku a pak pojede autobusem na Pattayu. Rozumíš?“
Inu, dovtípil jsem se poměrně rychle a snadno. Ani jsem se už nedivil. Jen jsem si neodpustil rýpanec:
„Thai Free Life Style, thajský volný životní styl?“
Tum pokrčil rameny na znamení „co můžeš dělat“ a mě samozřejmě nemohlo nenapadnout, že to s legendární thajskou uvolněností zase nebude až taková divočina.
