Článek
Tak co na tom, že jsem se musel v Hongkongu zdržet přes noc?! Už mnoho let nespěchám. Nikam. Ale šetrnost se mi setsakramentsky nevyplatila, jak zjistíte za okamžik!
…
Když jsem projížděl Hongkongem na hotel, použil jsem autobusy městské dopravy. Všichni, včetně šoféra, měli roušky. Celkem mě to nepřekvapilo. Vím, že lidé v Asii běžně používají roušky. Aby nešířili, nebo naopak nechytili nějaké choroby. Je v tom jistý druh empatie k druhému člověku, protože místní v první osobě jednotného čísla očekává od druhého stejný přístup. Byl jsem jediný bez roušky, ale nikdo mi za tenhle společenský poklesek nespílal, tak jsem jej logicky neřešil.
…
Když jsem o dva dny později dorazil do svého oblíbeného střediska Barretto u zálivu Subic, přepadly mě horečky. A pěkně natvrdo: čtyřicítky! Místní lékárník, který o covidu ještě nic nevěděl, mi nasadil antibiotika a pozval mě na kontrolu za tři dny. Za tři dny mi už bylo dobře.
„Takže se můžeš zase klidně koupat, pít pivo i svůj oblíbený drink, mangový džus s rumem Tanduay. Kdyby něco, tak zase přijď.“
Lékárníci jako poskytovatelé první pomoci jsou v cizině nejlepší. Pokud tedy aspoň drobet vládnete anglicky. Mám tuhle pozitivní zkušenost i z Řecka. Lékárník je totiž po ruce většinou hned, na rozdíl od doktorů. A tenhle filipínský lékárník mi pak pomohl znovu, o tři roky později. Ale to byla o něco závažnější kauza, kterou teď nebudu vážené čtenáře zdržovat.
…
Jak lékárník deklaroval, vklouzl jsem do svých oblíbených radovánek, jak po másle. Slunce, voda, vzduch, plovoucí bary, to vše je v Barrettu na dosah. Radovánky mi po dvou týdnech ale narušila zpráva, že Hongkong je pro filipínské lety uzavřen.
„Co mám dělat,“ zeptal jsem se kamaráda Vládi, který na Filipínách žije už tři dekády.
„Jeď do tržnice. Tam je cestovka, teď nevím jak se jmenuje, ale je tam jediná. Snadno ji najdeš, má výlohu směrem na hlavní ulici.“
…
Cestovku jsem našel snadno a ochotná manažerka mi dala na výběr ze dvou variant. Vybral jsem si k návratu pochopitelně tu kratší verzi. Ale i tak! Tři přestupy z letadla do letadla, dva z vlaku do vlaku. Z Manily jsem letěl do Tchaj-pei. Tady jsem přestoupil na linku do Bangkoku! Odtud přímo dvanáctihodinový let na londýnské Heathrow! A abych si užil zase po letech Anglii, měl jsem tady pauzu dalších dvanáct hodin!
Letiště Heathrow, Londýn, terminál D
...
Čekal jsem na přípoj v úplně prázdném terminálu D. Napadlo mě, že bych si měl ověřit svou ranní rezervaci do Vídně. Vstoupil jsem tedy do kanceláře British Airways s pozdravem a dotazem:
„Dobrý večer. Jen se chci informovat, jestli máte pro mě na zítřejší lince Londýn – Vídeň v 7:50 místo.“
Za pultíkem seděl pohledný sikhský Ind v tmavomodrém turbanu, který mu padl jak ulitý.
„Máte-li letenku, pane, máte i místo,“ řekl vlídně.
Ukázal jsem mu letenku a odvyprávěl anabázi s problémem na hongkongském letišti. Ind se podíval na obrazovku a oznámil mi, že jsem v Hongkongu nenastoupil do letadla.
„Proč?“ zeptal se.
„No vždyť jsem vám to právě převyprávěl a nic jsem nezamlčel.“
Sikh chvíli zíral do systému v počítači.
„Aha, ano, to je logické,“ řekl. „Dobře děláte, když si zítřejší let ověřujete. Protože v návaznosti na linku z Hongkongu do Vídně vás systém automaticky vyhodil. Víte, systém neznal váš problém.“
Oba dva jsme se zasmáli nesmyslnosti této poznámky. Úředník, stále ještě s úsměvem se na mě podíval, ťukl do klávesnice a řekl:
„Právě jsem vám letenku obnovil, pane, není se čeho bát. Dokonce budete sedět na svém původním místě.“
Ulevilo se mi. Naštěstí nebyl víkend, ani žádný svátek, aby společnost mou letenku prodala podruhé.
„Apropó,“ řekl jsem při pohledu do prázdné haly terminálu, „co tady mám celou noc dělat? Nikdo a nic tu není…“
Sikhský úředník se naklonil přes přepážku a podíval se do haly:
„Opravdu, nikdo nikde, pane. Tančíte?“
„Tančím, tedy někdy,“ řekl jsem zmatený. „Proč?“
„Inu, máte tolik místa, že můžete tančit celou noc,“ řekl pohledný Ind a zase se posadil za přepážku, aby mohl sledovat monitor sytému letů.
Let Londýn - Vídeň
...
A pak ráno mě čekal už jen rekreační, pouze dvouhodinový přelet do matičky Vídně. Ozdravné ale nebyly čtyři hoďky čekání na vlak do Lince, ale za to jsem si mohl sám. S ohledem na možné zpoždění jsem si vlakovou rezervaci před odjezdem, nic špatného netuše, takhle zabukoval pro svůj klid schválně. V Linci jsem tak tak doběhl vlak přes Dvořiště a Budějc, ale pak už mě čekala jen krásná jízda malebnou, soumrakem dekorovanou českorakouskou krajinou. Na nádraží v Budějkách jsem byl dřív, než bych řekl švec!
…
Zmožený po trýznivé anabázi přes půl planety jsem doufal v naši vyhlášenou taxislužbu. A opravdu, víra mi šla naproti: drožka s rozsvíceným majáčkem stála před nádražním východem. Jako na objednávku! Zaťukal jsem na okénko.
„Dobrý večer. Mohu? Jen kousek, do Otakarky. Za dvě stě? Bez taxametru. Ano?“
Taxikář pokýval hlavou, když jsem mu podával bankovku, která už navěky nikdy neproběhne účetnictvím.
„Ještě drobnost: víc než dva dny letím z Filipín bez jakékoliv hygieny. Já to ale už tak nějak necítím, víte?“
„Posaďte se,“ řekl řidič. „Snad to vydejchám. A mám voňavej stromeček lesní směs,“ a rozjeli jsme se.
Po chvíli zavětřil jako Salinka, münsterlandská ohařka mé dcery, a řekl:
„No šéfe, páchnete tedy významně, to se musí nechat. Váš odér má grády! Něco mezi bezdomovcem a koněm,“ a ještě dodal:
„Ale to nevadí, vod smradu ještě nikdo neumřel, že né?“ a stáhl u sebe okénko.
…
Doma na stole na mě čekal vzkaz od mé ženy, že je s přáteli v naší oblíbené vinárně, a že neví, kdy přijde.
„Ještě, že tak…“ řekl jsem do prázdného a uklizeného bytu. Má drahá si tuze potrpí na pořádek. Podíval jsem se na hodinky. Rafičky stále ještě ukazovaly filipínský čas.
„Pane bože! Padesát čtyři hodin na cestě! Od domu k domu! Není možné, že jsem to přežil.“
Svlékl jsem ze sebe svršky i spodky a celý ten nesourodý a páchnoucí chuchvalec jsem nacpal do bubnu pračky. Pak jsem si napustil do vany horkou vodu a pěny jsem si dopřál trojnásobnou porci. Ležel jsem tam spokojeně v horkých bublinkách a medil si, jak je život krásný!
…
A za pár dní na nás přišel celý ten zpruz s covidem. Vzhledem k tomu, že jsem si ho (asi!) pořídil v Hongkongu a krátce (asi) prodělal na Filipínách, jsem celou pandemií prošel bez problémů. Zase jsem měl štěstí!!!
