Článek
„Jsi sice bývalý profesionální zpěvák, ale tady na Fifinách radši nezpívej!“
Logicky jsem se zeptal:
„Proč?“
„Protože by tě někdo mohl zabít! Víš přece, co je karaoke.“
Samozřejmě, že vím, co to je. Karaoke vynalezl japonský hudebník Daisuko Inuo ve městě Kobe v roce 1971. Vycházel z předpokladu, že zhruba osmdesát procent populace ve vyspělých zemích nemá hudební sluch. Takže osmi desetinám lidstva, nehledě na pohlaví, věk, sexuální orientaci, sociální postavení, a tak dále, většinou nevadí, že z karaoke reproduktorů nezní zpěv, ale zvuk, připomínající něco mezi vyměšováním a zvracením.
Zbývající dvě desetiny lidí, obdařených hudebním sluchem, trpí. Až tak, že jsou ochotni zpívajícího zabít.
Vím, o čem píšu. Letos jsem na Filipínách měl sousedy, kteří provozovali Karaoke každý večer až do pozdních hodin. Mít střelnou zbraň, nevím, nevím…
Asi většina z nás zná populární píseň Franka Sinatry My Way. Málokoho z Evropanů napadne, že se tenhle světoznámý šlágr stal na Filipínách fenoménem, způsobujícím řadu osudových sporů. Vyvstaly po jeho předzpívání právě v karaoke barech, na Filipínách se jim říká videoke. Často se karaoke využívá i při oslavách, jako součást programu. Mezi lety 2002 až 2012 bylo zabito nepočítaně zpívajících. Jen za rok 2010 jich bylo šest!
Nikdo neví, co karaoke šílenství způsobuje. Vysvětlení těchto incidentů má rozličný základ. Snad jen odkazuje na skutečnost, že filipínské karaoke bary jsou vnímány, jako všeobecně agresivní prostředí. Ale to nevadí v jejich oblibě. Ti bohatší mají v karaoke barech pronajaté své pokoje, kde jsou schopni v izolaci do ochraptění zpívat mnoho hodin. Tahle rozšířená zábava je snadno dostupná i pro nejchudší vrstvy populace. Mohou si, na místech k tomu určených, koupit DVD nosiče, kde jedna skladba stojí v přepočtu 1.20,- Kč. A převesele si zpívat a zpívat.
Vraťme se ale k My Way. Pokud vládnete angličtinou, zjistíte po jejím poslechu, nebo přečtení textu, že to sice není písnička nikterak optimistická, ale ani neoplývá nějakou do nebe volající skepsí. Sinatra ji do svého repertoáru zařadil, když sám dospěl do více než zralého věku. Stala se hitem, protože je hlavně o životě. O tom, jak si její interpret pochystal své bytí více, či méně po svém. Více, či méně kladně a někdy to zase nebyla tak úplná brnkačka. Obsahem je jakési bilancování života člověka na prahu stáří. Ale že by text obsahoval nějaké agresivní podtexty? Bůh ví, Filipíny jsou katolická země. Filipínci píseň milují, ale raději ji nebudou zpívat na veřejnosti, aby se vyhnuli problémům, nebo z obyčejného strachu.
Ať tak či tak, filipínská média toto násilné chování pojmenovala jako „zabíjení My Way“. Příkladů je opravdu hodně: v roce 2007 ve městě San Mateo vyhazovač v baru ohrožoval revolverem mladíka, který se chystal zpívat My Way. A snažil se ho přesvědčit, aby toho nechal. Když mladý muž neposlechl, vyhazovač ho bez milosti zastřelil.
V roce 2010 byl na vánočním večírku zastřelen zpívající starosta manilské městské části Todno. Zasažen byl i místostarosta, který stál po jeho boku. Ten zranění přežil, starosta jim podlehl. Jednou z verzí důvodu střelby bylo údajné napojení starosty na drogovou mafii. Skutečností ovšem je, že zpíval My Way.
Do třetice všeho zlého: v roce 2018 v Dipolog City na ostrově Mindanao ubodal k smrti soused souseda na narozeninové oslavě. Důvod? Nezpíval totiž dobře již výše uvedený Sinatrův hit.
Po stížnostech byla My Way už v roce 2007 stažena i ze všech playlistů karaoke barů v Manile, což mělo být důvodem k dalšímu násilí, včetně dvou vražd.
Takže pokud pojedeme na dovolenou na Filipíny, raději se vyhněme jakýmkoliv hudebním projevům, Sinatrovu šlágru obzvlášť. Je tam tolik jiných krás a zábavy, že bez zpívání se klidně obejdeme. Těžko totiž můžeme předurčit duševní rozpoložení místních, hudby lačných návštěvníků barů karaoke. A proč do nich vlastně chodit? To, co bychom tam uslyšeli, se dá ohodnotit jen jedním přídavným jménem: strašné!
karaoke
P.S. Než jsem byl na tyto skutečnosti upozorněn, zažil jsem dvakrát situaci, při které jsem si z neznalosti vysloveně koledoval. Připomínám laskavému čtenáři, že nebyly ani Vánoce, ani Velikonoce.
Poprvé to bylo v Thajsku na ostrově Chang. Se skupinou rozjařených hostů naší cestovky, jsme se v pokročilé noční hodině přesouvali z baru do hotelu. Cestou jsme míjeli karaoke. Hosté se chtěli podívat dovnitř. Proč ne? Sedli jsme si na plážové židličky, obsluha nám přinesla pivo, a po čase jednoho z hostů napadlo, že bych mohl taky něco zazpívat.
„Když jsi teda jako bejval ten zpěvák, že jo?“
Vysvětlovat rozjařenému hostu, že repertoár provozovny je mi zcela neznámý, by asi bylo zbytečné. Začal jsem tedy zpívat. Neznámé melodie a neumělou thajštinou. Přítomní Thajci nejdřív strnuli, a pak se začali smát tak, že padali ze židliček a vykopávali do vzduchu nohy, jako chrousti spadlí na krovky. Bylo veselo. Díky Buddhovi nikdo z nich neměl revolver.
Po druhé na Filipínách, v letovisku Barretto, kam s oblibou každoročně jezdím, jsem šel kolem předzahrádky, kde jelo karaoke. Z reproduktorů se linul základ hitu Cindy Lauper „True Colours“. Pokoušela se ji zpívat asi dvacetiletá dívka. Ale nebyl to zpěv, bylo to vytí. Zastavil jsem se a začal jsem potměšile výt s dívenkou. Ani tentokrát se nikdo neurazil. Naopak. Všichni ostatní přítomní se smáli a tleskali mi. Že by v domě neměli střelnou zbraň, o tom jsem později trochu zapochyboval. Nepochyboval jsem naopak o tom, že nikdo v domě neměl hudební sluch. Takže žiji a těším se dobrému zdraví. Ani tentokrát jsem nebyl zastřelen.
Ale poté, co jsem se dozvěděl, že je během filipínského karaoke možné schytat sprchu střel, snažím se této zdejší lidové zábavě vyhnout. A tak, pokud možno, držím se z doslechu i z dostřelu.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/The_New_York_Times_Magazine
